- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
…a velký kaktus – dokud
žije – representuje dlouholeté úspěšné pěstění
i značnou cenu! Soukromý pěstitel raději
velikou rostlinu zabije, než by ji daroval tomu,
kdo takový skleník má. Proto velkých kaktusů
u nás vždy bude poskrovnu. Teď však se jdeme
podívat na rostliny, které si dnes vybral pan
inženýr!“
Šli do sousedního
skleníku a Nopál cestou vysvětloval:
„Specialisuji se na takové
kaktusy, které něco představují – třeba
něco směšného. Ani byste neřekl, co vše na
kaktusech objevím. Mám třeba doma kaktus a ten
vypadá jako stařec hrající na ariston. Některé
takové figurky jsem si vybral i zde, ale není
jich mnoho – jen asi čtyřicet kousků. Stojí
však za prohlédnutí!“
Přišli k parapetu, kde stály
Nopálovy podivuhodné kaktusy. Heriota prvním
pohledem poznal, že Nopal si vybral rostliny
nejpokřivenější, nejchorobnější a
nejbizarnější, prostě takové, které nějak
byly poškozeny ať už úrazem nebo drobnými
škůdci.
„Podívejte se na tenhle
kolotoč a na tuhle křtitelnici“- volal a
ukazoval na vyčouhlé dva skvrnité echinopsisy,
jejichž vegetační vrcholy byly poškozeny
sviluškami. Matukána postřikem drovné
škůdce zničila znetvořené rostliny vytvořily
kolem svých boků celé trsy maličkých hlaviček
– to byla ona „krása“.
Nopál měl bujnou fantasii.
V gasteriích spatřoval vějíře, v aloích
stromy a sedícího krahujce, v phyllocactech
ostré meče. Zvláště si cenil jediný výhon
phyllocactusu zahnuté jako turecké šavle. Obával
se však, že příští výhon bude rovný.
Zatím co Matukána s
Nopálem balili vybrané rostliny, odešel si
Hariota prohlédnou třetí skleník. Zde objevil
dvě skutečné vzácnosti: čtyřžebré
gymnocalycium denudatum s hákovitými
nepravidelnými trny těsně přiléhajícími k
světle zželenému tělu a pravé gymnocalycium
mihanovichii zdobené ohnivě šedým a zářivě
zeleným pásováním. Byl to paraguayský kaktus
velikosti pomeranče a jistě alespoň půl
století století starý.
„Tyhle dva si vezmu do
Brna – abych nepropagoval samé importy“-
řekl si a už oba nesl do předsíně na dlouhý
stůl, u něhož Matukána balil Nopálovy
kaktusy do prádelního koše. Vtom se Matukána
i Nopál zároveň obrátili ke stolu a inženýr
zvolal:
„Pouze tyhle dva kaktousky
jste si vybral?“
Matukána však zvážněl a
postoupiv k Hariotovi řekl:
„Snad nemyslíte vážně,
že bych vám tyto dva skvosty postoupil? Penězi
nelze je zaplatit, zvláště čtyřžebrý
demdót! To je přece rarita a vám pěti- nebo
šestižebrý pro propagaci stejně poslouží.
Pro bratra by měl tento kousek cenu dvě stě
korun.“
Než se nadál, vyňal
Hariota z peněženky dvě stokorunové bankovky
a vtlačil je do Matukánovy pravice.
„Prvý náš obchod –
děkuji!“ zašeptal a dodal: „Kolik žádáte
za mihanoviče?“
„Co s vámi mám dělat?“
naučeně bědoval. „Ústřední spolek mi
zakázal do Brna kaktusy prodávat a vy chcete si
odvézt dvě nejvzácnější rostliny známé po
celé Praze. Za Gymnocalycium mihaniwichii žádám
pouze padesát korun, vezmete–li do Brna alespoň
třicet kaktusů pro příští členy spolku.“
Hariota souhlasil. Matukána
vyklopil z jeho zavazadla přinesené importy, a
počal vyhledávat vhodné kaktusy pro Brno.
Hariota zabalil zatím své nové rostliny a
spolu s Orojovým ferocaktusem je pečlivě
uložil do prázdného zavazadla, kam později
přidal Matukána třicet opravdu pěkných
rostlinek vsazených do malých květináčů.
„Hotovo!“ řekl a pozval
oba hosty na koflík kávy a trochu pohovoru ve
své kanceláři. Vraceli se skleníky k
jedinému východu. Nopál se přitočil k
Hariotovi a šeptal mu do ucha:
„Mně prodal ty vzácnosti
za dvě stě korun a vy jste mu dal týž obnos
za jedinou rostlinku, skoro bych řekl dosti
mrňavou. Čím to je? Opravdu je tak vzácná?
„Má o jedno žebro méně
než ostatní denudaty – jinak není nijak
zvláštní“, vysvětloval Hariota, aby inženýra
uspokojil.
Stěny Matukánovy malé
kanceláře byly vyzdobeny četnými diplomy,
medailemi a fotografiemi někdy už dosdti
zašedlými. Vše hlásalo zašlou slávu
kaktusářství „Na korábě“ v minulém
století. Hariotu zajímaly snímky velikých
výstav ve Vídni, v Paříži, Erfurtu i v jiných
tehdejších velkoměstech. Na některých byl i
Matukána – štíhlý mladík se vztyčeným
knírem a s lopatovitýma rukama.
Zasedli do proutěných
židlí. Matukána si zapálil malý čibuk.
Musel chvíli odpočívat, jeho churavá noha
dnes už byla příliš namáhána!
Nopál se rozhlížel svým
otevřeným pohledem po dveřích skříně, na
nichž byly připevněny barevné obrázky
kalifornských, mexických a brasilských krajin,
tolik charakteristických svými rozsáhlými
porosty velkých kaktusů.
Matukána jej pozoroval a
vysvětlil:
„Tyhle obrázky mi daroval
kolínský Kapiapoa, však ho, chudáka, také
výbor Ústředního spolku před měsícem vyloučil.“
„Ludvíka Kapiapou, který
k nám dal přivést tolik nových druhů
kaktusů?“ „Snad právě proto! Slavný
výbor pražského spolku vyloučil Karpuse,
Oroju, Islaju a Kariapou – tedy vesměs kaktusáře
prodávající kaktusy – a provedl tento
nesmysl ve chvíli, kdy zahájil boj proti zřízení
brněnskému spolku. Cožpak tihle čtyři
vyloučení budou Brno bojkotovat? Právě
naopak! Proto jsem i já vám oběma kaktusy
docela klidně přenechal, ač jsem ještě
členem.“
„Fronta proti nám je tedy
prolomena. Ani jsem nevěděl, že tuto
neopatrnost pražský spolek provedl. Myslím,
že vypomohu Islejovi zřídit v Praze další
spolek“- řekl Hariota.
„I proboha! To by byla rána!
Ti Karpusovi příznivci a on sám přednáškami
by brzo nový pražský spolek postavili na nohy.
Můžeme se tedy na co těšit!“ řekl Matukána
a vstal, aby šel vařit kávu.
Hariota se zadíval ne
fotografie Chtěje rozpoznati vystavené druhy
kaktusů. Bylo to velmi nesnadné. Matukána jej
pozoroval a řekl:
„Prohlížíte fotografie
odváté minulosti? I já se tak někdy na ně
zadívám, když tu sedím sám a znovu prožívám
onen zlatý věk českého kaktusářství, kdy k
nám jezdili pro tyto pichlavé rostliny bohatí
lidé až z daleké ciziny. Tak to šlo až do
let devadesátých, pak zájem o kaktusy prudce
upadal. Musel jsem hájit existenci své rodiny pěstěním
tulipánů, pelargonií a jiných všedních květin,
které nebožka žena prodávala na Ovocném
trhu. Od kaktusů jsem se však nedovedl
odpoutat. I v letech veliké bídy sloužil jeden
ze skleníků výhradně kaktusům. Tak tomu bylo
u mne i po manželčině náhlém úmrtí, kdy
jsem zde zůstal docela sám. Já nikdy neměl
učně nebo pomocníky, tyhle ruce musely udělat
vše!“
Uhodil oběma rukama mocně
o stůl a pokračoval: „Za války mě mnoho
kaktusů v zimě pomrzlo. Neměl jsem topivo a
nepomohlo ani, že jsem pokácel a spálil pět
třešňových stromů ba i zahradní plot. Některé
kaktusy však přece jenom jsem zachránil a když
jsem před třmi lety vypozoroval, že o kaktusy
se začíná zajímat drobný pracující lid a
že architekti tyto rostliny v prapodivných
vázách doporučují do tak zvaných moderních
bytů, tu jsem si řekl: „Antoníne, dobře jsi
udělal, žes po čtvrt století ty kaktusy pěstil
a množil, ač nikdo o ně nestál. Teď nastává
nová kaktusářská doba, jenže místo
šlechticů a boháčů budou k tobě chodit lidé
s upracovanýma rukama, s nimiž si snad dobře
budeš rozumět, neboť i tvé ruce jsou od
zahradnictví jako kladiva neforemné a tvrdé.“
„A jak si vysvětlujete,
že i prostým lidem se někdy kaktusy tolik líbí?“
„To máte tak!“ odpověděl
Mistr. „Pro některé lidi je krásná růže,
hvozdík, mečík nebo i pelargonie. Jsou to květiny
pěkné, pro nás zahradníky však dosti všední.
A jsou rostliny bizarní, řekl bych poetické,
které se ostře odlišují od vší zeleně
obklopující nás na louce, v poli i v lese. Modřidlově
modrý květ hořce, nejexotičtěji vypadající
květ střevičníku nebo takový kruštík tmavočervený,
tořič pavoukonosný, mandragora, jedovaté a
léčivé byliny, pestré lesní houby a staleté
stromy jako by vydechovaly tajemné kouzlo nevšednosti.
Všechny tyto podivuhodné rostliny jsou však
měkké, hebké, ohebné, lecky i tenké a ve větru
pohyblivé.
Proto mezi těmito divy jsou
kaktusy pro svou strnulost, tuhost, a podivný
– skoro geometrický – tvar něčím neobyčejným.
Jen se umět do nich zakoukat! Jejich naježené,
jehlám podobné ostny vyzívavě trčí vzhůru,
jakoby říkaly: „Jsme obrněnými rytíři v
říši rostlin! Sáhneš – li na nás – bodněme
tě!“ Barevná i tvarová pestrost zapůsobí
vyzývavě na nejednoho milovníka přírody!
Taková sbírečka kaktusů
– to jsou sasanky, mořské hvězdice, ptačí
hnízda, lampiony, kněžské kvadrátky, a já
nevím k čemu bych ji ještě přirovnal. Hlavní
věcí však je, že kaktusy jsou drobné, záhy
kvetou a už dosti pěkná sbírka snadno se
umístí na verandě, mezi okenicemi i jinde. To
vše pracující člověk potřebuje k své
rekreaci, zvláště když bydlí ve velkém
činžáku. Kaktusy nahrazují přírodu mnohým
lidem bydlícím ve velkoměstě, o tom jsem se
už nejednou přesvědčil.“
Konec
11. dílu
Díl
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
|
