„Přátelé, my sokolujeme, soudruhujeme, bratříčkujeme, ale jeden druhého bychom někdy s chutí zničili. Indiáni jsou prý divoši, já však tvrdím, že divoši žijí v Čechách. Poslyšte, co je to callpulis. Je to rodový svazek, který mezi sebou uzavírají příslušníci některých indiánských kmenů. Je to svazek na život a na smrt. Příslušníci callpulis mají své standarty podobné našim kostelním korouhvím. Na starých standartách byly vyšívány podoby různých bohů. Dnes křesťanští Indiáni nosí na těchto standartách obrazy světců, zítra na nich zobrazí svého vůdce. Některé rody měly až tisíc příslušníků a všem byla zaručena svoboda, všichni si byli navzájem rovni. Ani náčelníci si nečinili nároky na nějaké výsady. Jenom tak si vysvětlujeme onen velkolepý rys indiánské povahy vyzařující důstojnost a naprostou nezávislost. Přečtu vám, co o indiánech napsal Friedrich Engels, jehož si velice vážím. Jeho knihu mám nahoře v knihovně a tohle je z ní výpis.”

Přistrčil malý zápisník blíže k plameni svíce a četl: „Bez vojáků, četníků a policajtů, bez králů, prefektů a soudců i žalářů a všechno jde svou správnou cestou. Sváry a spory jsou rozhodovány společně všemi, kdož jsou jimi dotčeni. Jen jako prostředek nejkrajnější, zřídka však užívaný, hrozí krevní msta, která ostatně nevymizela ani ze společenských řádů národů kulturních, poněvadž trest smrti je jen její civilizovanou formou, spojenou se všemi přednostmi i stinnými stránkami civilizace. Společných věcí bylo více než nyní, domácnost řídil vždy určitý počet rodin společně a komunisticky. Půda byla vlastnictvím kmene, zahrádky byly prozatím přidělovány jednotlivým domácnostem a k tomu není nikterak třeba správního aparátu tak rozsáhlého a spletitého, jako je náš! Účastněné osoby rozhodují a ve většině případů je vše už předem připraveno staletým obyčejem. Chudoba a nouze jsou vyloučeny: komunistické domácnosti a rody znají své povinnosti ke starým, nemocným a zmrzačeným ve válce. Všichni jsou si rovni a svobodni – a to i ženy. Pro otroky není ani výraz, zpravidla ani pro podmaňování cizích kmenů. Evropané, kteří přišli do styku s nezkaženými indiány, podivili se přítomnosti, charakteru a statečnosti těchto „barbarů”. Tak tohle napsal o indiánech v minulém století Engels a já dnes mohu jen potvrdit a doplnit jeho zlatá slova.”

Karpus se na chvíli odmlčel, napil se přímo z kohoutku vody a pokračoval: „Teď se podíváme na Juareze. Musím však předeslat, že v Mexiku je ještě mnoho volné, neobdělané půdy, která nikomu nepatří. Kdokoliv si ji přivlastní, aby na ní žil a obdělával ji, stává se zakladatelem tak zvaného „ejida”. Juarez rozbíjel velkostatky snaže se vytvořit v Mexiku co největší počet malých, samostatně pracujících rolníků. Rozděloval velkostatky, současně však ničil rodová, společná hospodářství indiánů.

Indiánský malorolník – to byl program jeho vlády. Byla to však velká chyba národohospodářská, neboť se brzy ukázalo, že indián vytržený z kolektivu individuálně pracovat nedovede. Juarez ho „osvobodil”, dal mu půdu, Indián však své malé políčko buď za babku prodal spekulantům, nebo od toho prostě utekl. Tím se stalo, že zatímco Indiáni už svá zrušená kolektivní hospodaření nebyli s to obnovit, evropští a jiní spekulanti se zmocňovali malých pozemků a zcelovali je v nové velkostatky.

Z těchto mexických zkušeností se můžeme, drazí přátelé, názorně poučit, že drobit velké hospodářské celky – jak to dělá nyní naše slavná československá vláda – je hrozný nesmysl. Také ona rozděluje velkostatky a dává kousky půdy lidem, kteří na poli nikdy nepracovali. Hospodářské stroje velkostatků budou rezavět, z rozdrobené půdy vznikne několik desítek zahrádek, ostatní pohltí pěšiny, besídky, nevhodné stromy a podobně. Vyslovuji-li dnes tuto říznou kritiku, pak se tím nijak nezastávám velkostatků jako soukromého vlastnictví.

Ne nadarmo jsem viděl velkou prosperitu indiánských kolektivních hospodářství. Tvrdím, že jedině velké plochy půdy jsou nejvýhodnější formou nejméně namáhavého hospodaření. Je však třeba, aby všechny účastníky spojovala nějaká společná myšlenka – ať už rodová, náboženská nebo politická, neboť jen jednotná idea může nahradit i předčit osobnost jediného vlastníka. Přátelé, já dnes končím a vyzývám vás, abyste kritizovali všude a vytrvale pozemkovou reformu naší slavné vlády.

Příští týden promluvím o poměru Mexika ke Spojeným státům americkým, přesněji řečeno o poměru mexického lidu k Yankeeům, kteří v této bohaté zemi uchvátili osmdesát procent dolů na zlato, stříbro a petrolej a tyjí z tohoto přírodního bohatství, zatímco tamní lid žije leckde ve velké bídě. Tedy na shledanou za týden – Felicidades!”

„Felicidades, felicidades”, broukalo shromáždění a počalo se rozcházet. Tiše zmizely postavy z podsklepí do střbrného šera. Hariotovi se zdálo, že tito ubozí lidé až příliš oddaně slouží Karpusovým panovačným choutkám za trochu pohlazení a poučení. „Snad v mnohém má Karpus pravdu”, uvažoval, „jeho povídání se však jistě nekryje s jeho niternými cítěním. Jak jinak by mohl chválit kolektivní práci, když sám uznává pouze naprostou osobní nezávislost.”

Vystupval s Karpusem po kamenných schodech do bytové chodby a zeptal se ho: „Co to bylo za shromáždění?” Karpus však neodpověděl.

Když došli ke dveřím Hariotovy světnice, mávnul rukou ke dveřím s matnými skly a jedovatě prohodil: „navštivte chrousta, libo-li a pak jděte spát, nebo si něco čtěte – chci být chvíli sám – dobrou noc!” Hariota se mlčky uklonil, vešel do vesnice a rozžal velkou žárovku. Poblíž knihovny umístil obě svá zavazadla i koupený kaktus a otevřel okno dokořán, neboť vzduch v místnosti byl nesnesitelně odporný. Měl pocit, že indiánské totemy, skalpy, tomahavky, koberce s postavami bohů a hromady jiného haraburdí začínají oživovat a stále úžeji ho obklopují. Svíraly jeho krk, tlačily jeho ramena k zemi. Prudce se vrhl k oknu a padl hrudníkem na široký parapet. Venku vládlo stříbrné šero. Počátek noci byl chladný a v šálivé mlze splývaly modravé obrysy stromů i keřů před okruhem světla pouličních lamp. Hariota se vyklonil z okna a jeho ruka se dotkla trávy.

To byl radostný objev – mohl se pohodlně dostat ven do zahrady. Rozveselen přehodil nohy přes okenní rám a stanul v příjemném zákoutí řady nízkých keřů v pozadí zahradní lavice. Uvyknuv oči na přítmí, usedl na její okraj a uvažoval o situaci, v jaké se nyní ocitl. Přece se v tomto zatraceném skladišti indiánských trofejí nechce dusit o hladu a žízni až do rána?! Ach, tyhle kaktusy, kam až ho dostaly. Neměl by se chopit zavazadel a nějak odtud navždy uniknout? Zahradní branka však asi není otevřena. Snad přelézt zeď? Musí prozkoumat okolí, než se rozhodne.

Tiše jako stín se plížil k jiné skupině keřů a odtud se po trávníku kolem skalky ke zděnému plotu a brance. Chvátně zmáčkl kliku – branka byla zamčená. Co teď? Stoupl na kliku a uchopiv železné mříže, vyhoupl se pružně vzhůru a naklonil přes branku do pusté ulice. Od konce ulice zněl k němu rozjařený zpěv „Kolíne, Kolíne…” To v hostinci U dobré kapky hosté jedli, pili a veselili se. On pak zde přitisknutý k železné brance třásl se hladem a zimou. Hariota hněvivě zvedl druhou nohu, aby vysokou branku přelezl.

„Pane, co to provádíte? Chcete si snad roztrhnout kalhoty?”

Hariota rychle seskočil a překvapeně se podíval na baculatého muže, který jako by se ze země vynořil. Chvíli bezradně hleděl do jeho usmívající se tváře a pak se otázal: “Nevíte, jak bych se odtud dostal? Přijel jsem na návštěvu, abych si prohlédl kaktusy a zapomněl si donést jídlo. To jsem si dal!”

„Tak vy chcete ven, někdo vás vězní, že ano?” – „Nevězní, ale mám hlad a hostitel mi nic nedal k večeři. Také nechci strávit noc ve skladišti indiánského haraburdí. Chci prostě odsud utéct.” Neznámý vytáhl z kapsy nějakou hračku, vsunul ji do zámku a cvak – branka se otevřela.

„Pane Harioto, jsem inspektor Konvička. Felicidades!”

Hariota div neklesl a na jeho čelo vystoupil mrazivý pot. „Od policie, že ano?”

„Jak myslíte, slušný člověk se však policie bát nemusí a vy – státní zaměstnanec… Přece už jste poznal, kam jste dnes vlezl, nebo ne?”

“Jak víte, kdo jsem?” zeptal se užaslý Hariota.

„Což jste nepsal Karpusovi, že sem přijedete a neposlal mu telegram?” – „Ach tak je to. Cenzura!”

„Pane Harioto, udělal jste hrozně hloupý kousek, že jste sem přijel. My o vás vše víme a nechceme vám škodit. Vlezl jste do toho jako kaktusář, abyste viděl nové rostliny. Pojďme si však sednout do restaurace, tady hlad nezaženete!”

„Mám si přinést zavazadla?” – „Ne, ne, vy tady pěkně zůstanete a oba se tím pobavíme, tomu věřte! Ostatně já jsem se také narodil v Brně, dost dlouho tam žil a tak jsme kamarádi a krajané, nemyslíte?”

Hariota si nemohl srovnat v hlavě tu náhlou ochotu – že by pražská policie byla tak kolegiální? Inspektor Konvička poplácal Hariotu po rameni, zavěsil se do něho a vykročili směrem k hostinci U dobré kapky. Když ušli pár kroků, řekl Konvička: „Kdybyste byl přelezl drátěný plot k sousedovi a přešel napříč jeho zahradou, přišel byste k dřevěnému, místy už rozbořenému plotu a tím byste – skoro nepozorovaně – pronikl až do ulice. My ovšem i o této možnosti víme.”

„Řekněte mi pane inspektore, proč toho Karpuse máte na mušce, je nějak nebezpečný?”

„O tom lze těžko mluvit. Je to moc chytrý chlap, řekl bych až tuze inteligentní a snad i poctivý. Neopíjí se, nekarbaní, má moc hodnou ženu – studovanou – a to cestování mu vyneslo malé bohatství. Kdyby si ten chlap nechal poradit, mohl by žít v klidu a božím požehnání až do smrti. Chápejte, takové cestování po Americe a hledání nových kaktusů je skvělá věc, nakonec však lidé ho posoudí ne podle výzkumů, ale podle peněz, které si na tom podniku nahrabal.”

„On je však jiný než my, nemyslíte?” řekl Hariota.

„Je prostě blázen, nebezpečný blázen, o tom bych vám mohl podat tucty důkazů. Jednou o vánocích oblékl třicet osiřelých dětí do nového prádla a hned na to zpolíčkoval strážníka, který mu přikázal posypat zledovatělý chodník. Nedá si říct, má jaqnkovitou hlavu a je na sebe pyšný jako páv. Teď štve proti naší vládě i proti panu prezidentovi a to jen pro svou uraženou ješitnost. Mějte se raději na pozoru před tímhle člověkem, abyste se do něčeho nezapletl! Ale už jsme U dobré kapky, pěkně nám ta cesta uběhla!”

Konec 5. dílu