Já viděl vlast kaktusů, prorýval jsem jako krtek substráty v nichž rostou, vždy to však byly čisté minerální látky a v nejhořejší vrstvě čistý humus. Nikdy rozložené výkaly zvířat změněné v takzvanou pařeništní hlínu nebo kompostní hlínu plnou zbytků shnilých střev, utopených koťat, pomejí a podobných organických odpadků zamořených výkaly dešťovek a spoustami vajíček nejrůznějších škůdců. Nikdy jsem na amerických nalezištích kaktus tyhle zhoubné věci nenalezl. Kaktus je ovšem otužilý bojovník a naučí se růst i v téhle nečistotě. Je však chudák zelený jako salát a tahle zeleň je mi u kaktusů nejprotivnější. Milý Harioto, kaktusy musí zářit bělí, krví, zlatem, fialovou nebo blankytnou modří, dýmem cigarety, hnědočerným průsvitem a snad i ebenem, jen ne svěžím salátem. Takové zvrhlé kaktusy prostě nesnáším!”

„A v jakém substrátu vy, mistře, pěstujete kaktusy?”

„Skutečnou krásu kaktusů můžete vidět pouze na rostlinách importovaných - nechcete-li se podívat na naleziště. Nejde však o to sbírat a přivézt sem tyto nevšední rostliny, jako spíš o to, aby tempo jejich růstu bylo v našich podmínkách přibližně totéž, jako v jejich vlasti. Zrychlíte-li jejich růst, nabudou zeleně, přetvoříte je v přefouklé nestvůry a ta tam je pak jejich krása. Pěstím proto všechny importy v jemné drti mramoru promísené jehličím. Jen výjimečně přidávám některým druhům písek a starou listovku. Tak je udržím barevné a nedeformované. Rostliny, které snad máte v brněnských sbírkách můžete klidně vyhodit. S těmi pravé kaktusářství propagovat nemůžete. Razte heslo: Pryč s kaktusovými saláty pokaženými hnojařením. Právě vstupujeme k hnojaři Orojovi!” Kopl do dřevěné branky, která se rozlétla a hromovým hlasem zakřičel: “Orojóóó, ty lamo, kde vězíš?!”

Oroja vykoukl z jednoho vysokého pařeniště, kam ukládal hrnky s chryzantémami a přeskočiv ohradu, běžel příchozím vstříc po upěchované cestě, zdaleka volaje: „Brý den Ario, Felicidades ty pumo! Moc mne těší, že zase ode mne něco chceš – třeba nějakou kost z nebožtíka? Koukej, právě tam Frmola vybírá jeden starý hrob. A kohopak mi to sem dnes vedeš?” zvolal otáčeje se k Hariotovi červeným bličejem, v němž svítila dvojice dobráckých očí.

„Tohle je mistr Hariota z Brna, zakladatel kaktusářského trucspolku – však jsi o něm už slyšel!”

„I matičko skákavá, tohle je překvapení! Tak to jste vy? Kdybyste jen věděl, jaké pozdvižení jste způsobil v našem úředním spolku. Všelijak nadávali a všelijak vás křtili za to, že tříštíte jednotnou organizaci tím zbytečným společkem. Pak se usnesli, že budou ten váš spolek bojkotovat a nám obchodním zahradníkům a členům zvláštním přípisem zakázali jakékoliv kaktusy do Brna prodávat. Však tady je ten přípis – přečtěte si jej!” dosvědčoval Oroja a vytáhnuv z kapsy košile notně pomačkaný list papíru, podával jej Hariotovi. Ten však ledabyle mávl rukou jakoby řekl: „Mne neoklameš, ty první porušíš zákaz svého spolku.” Upřel zrak na jedno z pařeništních oken a řekl rozhodně: “Odhaduji, že do příštího jara bude náš brněnský spolek mít alespoň sto členů. Zamýšlíme kupovat kaktusy u nás. V našem spolku bude však i mnoho německých kaktusářů, kteří už dávno objednávají rostliny z Belgie, Holandska, Německa i Švýcar. Jakýpak tedy bojkot z vaší strany? Tím nás jen donutíte, abychom v našem spolku zřídili ústředí pro nákup kaktusů i semen v cizině.

Oroja ochotně přitakával a když Hariota umlkl, svěřil se tajuplným hlasem: „Jde mi ze všeho hlava kolem! Včera byl u mne Islaja z Prúhonic a povídal, že by založil nový kaktusářský spolek zde v Praze, jen kdyby mu někdo sestavil potřebné spolkové stanovy a sdělil, jak se takový spolek na úřadě projednává. Prý v nejhorším případě se obrátí na vás, mistře Harioto – tak to doslova povídal!”

„Druhý spolek v samotné Praze?” zvolal Hariota a pokračoval: „To by pak stávající spolek nebyl ústředním ani pro Prahu. Ostatně proč bych Islajovi nepomohl?”

Karpus obrátil rozhovor jiným směrem: „Orojo, dáš mi sto cereusových podložek, stovku hrníčků a nějakou starší listovku. A pytlík mramorové drti bych na hřbitově nebo u tebe nesehnal?”

„Což o to, mám vše, i mramorovou drť, teď však už je pozdě na přesazování i roubování, dej si říct!”

„Chci dnes v noci roubovat, tak moc nemluv a vše mi připrav, nechci to zadarmo!”

„Inu – pro mne za mne – budiž po tvém!”, zlobivě řekl Oroja a odešel do veliké kůlny, kde skladoval všeliké zahradnické potřeby. Karpus si zatím z pařeniště lopatkou vyrýval podložky.

Hariota chodil kolem pařeništních oken a prohlížel nejrůzněji formované kaktusy, namnoze vyzbrojené dlouhými, pestrými trny. Většina z nich byla v kořenáčích. Jeho pozornost upoutala jako pomeranč veliká, žebernatá koule, cele obalená dlouhými hákovitými trny barvy nažloutle růžové a karmínově rudé. Byl to překrásný Ferocactus hamatacanthus.

Oroja se právě vracel s balíkem hrnků a nerad viděl, že Hariota drží v ruce jeden z jeho nejkrásnějších kaktusů.

„Mistře Orojo, tenhle krásný kaktus bych si rád odvezl do Brna – co tomu říkáte?” – „Myslím, že jej neprodám. Je to můj jediný exemplář a už mnoho kaktusářů jej chtělo koupit. Vezměte si jiný podobný – třeba tenhle setispinus!”

„Hamatocactus setispinus v Brně už máme.” – „A kolik členů ten váš spolek má?” – Ještě jsme nezačali a už je nás přes třicet. Zač mi tedy prodáte ten kaktus, který bude u nás živou reklamou vašeho závodu?” – „Ach, vy se vyznáte! Pro bratra je za padesát korun. Vypěstoval jsem jej ze semene a má už patnáct let. Dobře si zapamatujte, že je u nás vypěstovaný a že přečká všechny, které se k nám přivážejí z jižního Texasu a severního Mexika.

„Moc nemluv Orojo a nekaz mi obchod!” zvolal napůl žertovně Karpus.

Hariota zaplatil Orojovi požadovanou částku, hodil na záda batoh s mramorovou drtí, zatímco Karpus zavazoval druhý, naplněný vlhkou listovkou, kořenáčky s podložkami. Hariota se obával, že si Karpus špinavým batohem umaže nový oblek, ten si jej však posadil na hlavu a řekl: “Břímě na hlavě nutí domorodce chodit vzpřímeně, proto mají hrdé, rovné postavy. Vy Harioto jdete nyní s tím batohem sehnut jako stařec a neposloužilo by vám, kdybyste to dělal každý den.

Rozloučili se s Orojou a vykročili v počínajícím šeru nazpět k Ďáblince.

„Co říkáte těm Orojovým salátům?” vyzvídal Karpus.

„Některé se mi líbily a jeden si dokonce odnáším.” – „Však ten nejlepší! Zdá se, že pro krásu kaktusů máte správné oči. Zítra jej postavíme mezi importy téhož druhu, abyste poznal ten rozdíl!”

Vystupovali po mírném svahu a po ní k okraji řídkého lesíku. Karpus hovořil o Očistě, která prý vychází podle toho, kdy jeho příznivci seženou papír a kdy je v tiskárně vhodná chvíle. Hariota by si měl všech šest čísel dobře přečíst. Chce mu jich poslat celý balík i pro přátele a známé, aby se těm Moravákům včas otevřely oči.

Hariota uvažoval: „V lednu či v únoru byly mrazem zničeny kaktusy za půl milionu, aby byl Karpus finančně zničen, nemohl vydávat Očistu, jejíž číslo vyšlo až 1. května a ještě zbylo dosti peněz k pořízení světelné reklamy, či čehosi podobného s kabely, které právě opatrně překračovali. Prošli otvorem ve zdi a minuli dvoumetrový, pětihlavý totem, jehož deset očí i v přítmí nazelenale svítilo. Z podsklepní chodby zazníval tlumený šepot několika lidí. Hariota stiskl varovně Karpusovo rameno. “Ach, to nic, to jsou přátelé, dnes je přece čtvrtek, čekají na mne, pojďme!”

Vstoupili do prádelny spoře osvětlené třemi svícemi, kde na rozestavěných lavicích sedělo asi dvacet postav podivných tváří. V neurčitém světle se všechny navzájem podobaly, protože z každé z nich svítil plamen rozháranosti tlumený předstíranou srdečností.

„Felidicades”, tiše zdravili sborem. „Felicidades, drazí přátelé!” – zvolal hlasitě mistr a usednuv na okraj betonové nádrže rozhlédl se pánovitě po přítomných. „Přivedl jsem nového člena naší party. Kdo a odkud je se u nás neříká. Musím s ním však projednat mnohé důležité věci, proto naše dnešní schůzka bude kratší než jindy. V jeskyni jsem nalezl pouze dva dotazy, na které odpovím za týden. O čem vám mám dnes vypravovat?” – „O callpulis”, ozvalo se několik hlasů.

Konec 4. dílu