- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
-
- „Později
vám, pane inženýre, některé
ukáži“ řekl Heriota a jal se z
otevřeného zavazadla vybalovati pestře
otrněné kaktusy před překvapeným
Nepálem.
-
- „Že jsou
krásné?“
Matukána jízlivě se rozesmál a
zchladil oba nadšence poznámkou:
„Zdání klame! Kaktusy takto v Mexiku
nevypadají! Obdivujete polovysušené
rostliny, jejichž tělo se zúžilo a
zmizelo pod spletí svých dlouhých
barvitých trnů.
-
- Podívejte
se třeba ne tento Echinocereus
rigidissimus! V Mexiku bylo jeho tělo
alespoň o 5 cm vyšší a 3 cm
tlustší. Mezi jeho žebry svítila
sivě zelená barva, byl více zelený,
než si myslíte. Karpus a jeho lidé jej
vyvezli z mexického naleziště a dlouho
jej sušili na žhavém slunci, aby voda
se vypařila, jeho šťávy zahoustly a
celé tělo se scvrklo jako sušená
švestka. Jen vyschlý kaktus vydrží
šesti – až desetidenní dopravu v
tmavé nevzdušné bedně některého
amerického přístavu až do Hamburku a
zase uplyne asi 14 dní, než bedny
dojdou vlakem do Prahy.
-
- Kdybyste v
Mexiku zabalili ihned každý kaktus,
jakmile jej vyryjete nebo vykopete ze
země, a poslali je nejrychlejší lodí
do Evropy – cestou by podlehl zkáze. V
Praze byste vybalili trochu trnité
břečky. Proto tento Echinocereus už
dávno není plynulým pěkným válcem.
Suchem se zkrátil, má vrásky jak
tahací hermonika a je tak tvrdý jako
kus dřeva. Je také už dokonale mrtvý,
jeho zhoustlá síť trnů září však
barvami, kdekdo se dá touhle krásou
zlákat a stane se kaktusářem. Až vám
tento nebožtík udělá někde v
brněnském výkladu kus propagační
práce, tak jej zase pěkně zabalíte a
pošlete zpět do Ďáblinky, že ano?“
-
- „Já
nemyslím, že by byl tento kaktus
mrtvý“- odporoval Heriota.
„Vybalte ten váš nákup, podívám
se, kolik těch nebožtíků do Brna
vezete!“ znalecky řekl starý Mistr.
-
- Prohlédl
všechny importy. O pěti řekl, že jsou
alespoň dva měsíce na „onom
světě“ a sedm označil jako
kandidáty brzké smrti. Kdyby bylo jaro,
snad by se dala naroubovat jejich
nejhořejší část. Teď však už
roubovat nelze a jaro je ještě daleko.
Do konce února určitě uhynou!
-
- „Vy si na
mne, pane Herioto, v životě ještě
nejednou vzpomenete na starého
Matukánu! Snad si dnes myslíte, že
jsem nikdy importy nepěstoval a tedy že
jejich kulturu neovládnu. Věru však
přál bych vám, aby vašima rukama
tolik jich prošlo jako mýma, koncem
minulého století, kdy snad ani nebyl
jste na světě. V letech 1885 – 1890
byl sousední skleník naplňován pouze
importy. Dostával jsem jich celé bedny.
Do tří let však zbylo mi sotva dvě
stě rostlin a i ty později většinou
uhynuly.
-
- Vyplatily
se pouze ony druhy, které v Mexiku
odkvetly a u nás ještě ve smrtelné
agonii ještě vydaly zralé plody,
jakoby chtěly stůj co stůj zachránit
svůj druh před vymřením. U Karpuse
také vše půjde na kompost a je opravdu
povážlivé, že chcete v Brně
propagovat kaktusářství touhle lží,
těmihle scvrklými harlekýny. Mám
starou zkušenost, že kdo s importy
začal, brzo kaktusářství nechal!
Proč nepropagujete rostliny u nás ze
semen vypěstěné?
-
- „To se
vám řekne“- bránil se Heriota.
„Jak propagovat kaktusářství
importními semeny? A také nelze
získati členy oněch zelených druhů,
které mezi pelargoniemi vykukují i na
venkově za každým pátým oknem!“
-
- „Pro
propagaci potřebujeme efekt – to je
nesporné“- hájil Heriotu Nopal a
pokračoval: „Použijte jich k
propagaci a pak je vraťte! Proč byste
měl nésti vinu za to, že nakoupené
importy komusi zhynou?“
-
- „Karpus
mi je však svěřil, abych je v Brně
prodal. On dokonce řekl, že jeho
zásoba importů bude během velmi
krátké doby rozprodána.“
-
- „Nebo
zahrabána na hnojišti“ – doplnil
Matukána. „To mi říkáte pěkné
zkušenosti o importech! A já se tolik
těšil, že na jaře je nakladu do
pařeniště na vlhký písek, že
přijmou vodní roztok, napnou své
scvrklé tělo a porostou právě tak
dobře jako v Mexiku.“
-
- „U
některých druhů snad by se vám to
podařilo“, mínil starý praktik,“
nesmíte však zapomínat, že kaktus a
kaktus je velký rozdíl. K nám se
nepřivážejí patnáctimetrové druhy,
ať už to jsou sloupy nebo mohutné
keře , které kvetou ve vysokém
stáří. Určitě byste řekl: Tyhle
staré rostliny bude obtížné
přesadit, vždyť i starý ovocný strom
raději spálíme, než bychom jej
přesadili. Přiveze – li však Karpus
ty nejmenší druhy kaktusů, jejichž
velikost nikdy nedosahuje rozměrů
naší hlavy nebo dokonce pěsti, tu nám
jaksi uniká, že i tyhle malé rostliny
mohou býti zatraceně už staré.
-
- Tuze malé
exempláře Karpus nesbírá, prý by
vyschnutí nevydržely. Bere tedy velké
a největší – a to už jsou starci!
Všechna jeho Astrophytum senile jsou
staré rostliny. Všechny coryphanty,
všechna Astrophytum ornatum, protože i
ve velikosti lidské hlavy jsou to stále
rostliny poměrně mladé – vždyť v
dospělosti takový „Ingens“ váží
celou tunu.“
-
- „A což
ti „stařečci“ – Cephalocereus
senilis? To jsou vesměs drobné
dětičky, neboť kvetoucí rostliny jsou
alespoň osm metrů vysoké a některé
ve stáří jsou i patnáctimetrové?“
zeptal se Nopal „Cephalocereus senilis
miluje ranní rosu a sluneční paprsky,
které ve velehorských krajích jsou
jiné neý ony, jež projdou až k nám.
Proto i ze semen vypěstovaný tento druh
u nás se mění a vždy čehosi se mu
nedostává, i když jej naroubujeme.“
-
- „Je-li
přesazování starých rostlin tak
nebezpečné, co potom děláte s kaktusy
ze semen u vás vypěstěných, když
zestárnou?“ zeptal se Heriota.
-
- „Žil
jsem v době“, vážně řekl
Matukána, „kdy kaktusářství bylo
libůstkou šlechticů a lidí velmi
zámožných. Tito magnáti
zaměstnávali zručné zahradníky, a
stavěli rozsáhlé skleníky pro palmy,
orchideje a také pro kaktusy. Jen mladé
rostliny a nově přivezené byly
vsazovány do hrnků – ostatní rostly
ve volné půdě na železném parapetu
nebo i v půdě, na které skleník
stál. Kořeny kaktusů vrůstají stále
do nových a nových vrstev půdy
hledajíce živné roztoky. V hrnci
stáčejí rostoucí kořeny kolem
vnitřní stěny hrnce až jej třeba
zcela vyplní. Co teď? Přesazovat.
-
- Staří
zahradníci však neradi hýbali kořeny
starých rostlin. Pouze výsadba těchhle
velikánů do volné půdy skleníků
umožňovala trvalý jejich vzrůst bez
nebezpečného přesazování.
Kaktusářské panské skleníky však
zanikaly jeden po druhém a já s Orojou
jsme levně koupili nejednu velikou
sbírku i zde v Praze. Byl to Hanka,
Schëbel, Thomayer a jiní
kaktusářští magnáti. Mladý Karpus
navštěvoval ještě v Kinského sadech
velikou Seitzovu sbírku, většinou
kaktusů pro svůj malý skleník však
získal ode mne.“
-
- Heriota
během rozmluvy balil své importy a
rezignovaně je ukládal do zavazadla.
-
- Nopál byl
zamyšlen, o čemsi uvažoval a potom
řekl: „Ještě na něco se vás,
Mistře, zeptám. Pořídím si skleník,
staté kaktusy tedy nebudu muset
přesazovat. Většina kaktusářů však
skleník nemá a také se dopěstují
během let velikých a starých rostlin.
Co potom?“
-
- „Říkám
vám oběma“ znovu začal Matukána.
„Dožijete – li se mého stáří,
budou kaktusáři stále ještě pěstit
jen mladé rostliny, zatím co staré
vyspělé kusy nadále budou přesazovat
a zabíjet. Marně jsem propagoval, aby
botanická zahrada zřídila skleník, do
jehož volné půdy by se tyto staré
kaktusy už natrvalo přesadily.
Sobeckost lidská je veliká! Skleník
pro kaktusy se nepostavil a velký kaktus
– dokud žije – representuje
dlouholeté úspěšné pěstění i
značnou cenu! Soukromý pěstitel
raději velikou rostlinu zabije, než by
ji daroval tomu, kdo takový skleník
má. Proto velkých kaktusů u nás vždy
bude poskrovnu. Teď však se jdeme
podívat na rostliny, které si dnes
vybral pan inženýr!“
