- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
… a už dosti pěkná sbírka
snadno se umístí na verandě, mezi okenicemi i
jinde. To vše pracující člověk potřebuje k
své rekreaci, zvláště když bydlí ve velkém
činžáku. Kaktusy nahrazují přírodu mnohým
lidem bydlícím ve velkoměstě, o tom jsem se
už nejednou přesvědčil.”
„Začínám chápat” –
řekl Hariota, „že váš vztah ke
kaktusářství i ke kaktusářům je správný.
U vás začal kaktusařit také mladý Ario
Karpus, že ano?”
„Abych vám nelhal, na rok
přesně už to nevím. Ke mně začal nejprve
chodit pro pestrolisté begonie – ty pěstovala
moje žena. Pak se mu zalíbily orchideje a
přestal k nám chodit. Asi za rok se vrátil, to
už měl některé kaktusy od Seitze. Už tehdy
měl všelijaké zvláštní nápady a před
maturitou na střední škole odjel náhled do
Jižní Ameriky. Nevím vskutku a nepamatuji si,
kdo mně to říkal, že mladého Aria svedli na
tu cestu sběratelé orchidejí firmy de Laet v
Contichu. U nás to Karpusova rodina tajila, on
však cestoval do Ameriky prý vždy jako
sběratel financovaný nějakou velkou
zahradnickou firmou. Nedávno se vrátil z páté
cesty – tato vedla do Mexika – a vše prý
financovala firma A. Haage junior z Erfurtu.
Tyhle firmy však obyčejně svým sběratelům
nedovolují, aby si sbírali rostliny také pro
sebe a potom dokonce zde v Evropě je prodávali.
Proto usuzuji, že Karpus jel do Mexika za své
peníze nebo toho Haageho pořádně napálil.”
„Co říkáte, Mistře, tomu,
že Karpus pěstuje importy ve směsi mramorové
drti a jehličí?” zeptal se Hariota, aby
přerušil vypravování, které jej nijak
nezajímalo.
„Řekl bych, že Karpus je
dobrý teoretik, ale špatný pěstitel. Je
nihilista a pídí se po slávě i v
kaktusářství. Jak pánové, víte, je mramor
povahy silně zásadité a z jehličí po třech
čtyřech letech vzniká nejkyselejší humus.
Tento substrát je sice vzdušný, rostlina však
v něm hladoví a neroste. Podrží ovšem
dlouhou svou vyschlou krásu a o to mu asi
jde!”, vysvětloval Matukána.
Popíjeli už třetí šálek
kávy, když Hariotu napadlo se zeptat, proč
Karpus tolik nenávidí československou vládu.
Matukána pozorně naslouchal a pak opatrně
řekl:
„Ani bych si nemyslil, že
Karpus nenávidí celou vládu. Vždyť dodnes
navštěvuje některé ministry a od zahradníka
ministerského předsedy jsem se dozvěděl, že
Karpus byl u jeho všemocného pána a velkého
nepřítele hlavy státu skoro dvě hodiny!”
„Proč tedy je hlídán
agentem Kozou i jinými policejními orgány?”
„To jsou moc choulostivé
věci, o nichž bych nerad hovořil. Naše vláda
je rozdělena na dva tábory, které se po česku
potírají. Mezi námi řečeno, prý se u něj
navečer shromažďují podezřelí lidé a on je
ponouká proti některým vládním činitelům.
Já však s tím nechci mít nic společného.
Snad se to jenom tak mluví.”
„A nevíte snad, proč Karpus
tolik nenávidím ministra zahraničí?”
„Tedy teď jste uhodil svou
otázkou na nejzávažnější věc! Myslím, že
má odpověď vysvětlí vše, co se na
Ďáblince a kolem ní odehrálo. Karpus prý byl
jmenován přičiněním ministerského
předsedy, který s rodinou Karpusů byl vždy ve
velmi přátelském poměru, československým
velvyslancem v Uruguayi nebo v Paraguayi, to si
už dobře nepamatuji. Choval prý se tam tak
podivně, dokonce prý štval indiány proti
bělochům, kupoval od nich různé předměty,
že tamní vlády žádaly v Praze, aby pro
nemožné chování a zasahování do jejich
vnitřních záležitostí byl okamžitě
odvolán. Byl tam v té Jižní Americe ani ne
měsíc. Nepřátelé Chrousta – to jest
ministra zahraničí – Karpusovi slíbili pomoc
a vyzvali jej, aby se hlásil o místo
velvyslance v Mexiku. Karpus má representativní
postavu, hovoří dosti španělsky i různá
indiánská nářečí – no, řekněte sami –
je zde u nás druhý člověk, který by se mu
mohl vyrovnat? Karpus sám to musí cítit, že
on má největší právo býti vyslancem v
Mexiku.”
„A přece už se jím
nestal!” – poznamenal Nopál.
„To máte tak. Před Karpusem
kdekterý ministr i jeho úředníci slibovali
Karpusovi, že tento úřad dostane. Karpus už
balil věci a chtěl se stěhovati – jak on
říká – přes Velkou louži. Někteří
ministři a hlavně vyšší úředníci jsou
Pražáci a o kouscích Karpusových také leccos
slyšeli.
Karpus má také své
nepřátele a ti už se postarali o jeho
znemožnění. Zkrátka – ministr zahraničí
onen Chroust návrh na Karpusovo jmenování
vyslancem v Mexiku briskně zamítl s
odůvodněním, že jde o osobu po stránce
společenské krajně nevhodnou a po stránce
politické nežádoucí, která už jednou musela
opustit úřad vyslance v Paraguay už po třech
týdnech. Úředníci z Chroustova ministerstva
prý velmi se bavila zabavenou Karpusovou
korespondencí, v níž se podepisoval jako
vyslanec a snažil se uzavříti obchodní
smlouvy na dodání obrovského počtu kaktusů
nejrůznějším evropským velkozahradnictvím.
Nevím, co na oněch pomluvách je pravdy,
jakmile však Karpus se dozvěděl, že vyslancem
byl jmenován kdosi jiný, zahořel takovým
hněvem, že při jeho podivínství a
bezohledné síle by mohl způsobit mnoho zla.
Proto je hlídán a pro našince je lépe, když
se Ďablince vyhne.” „Tedy tak je to!”
vydechl Hariota.
Venku se ozvaly kroky a
Matukána vyhlédnuv z okna, zvolal: “I
propánakrále – přijel Mila z Pardubic.
Omluvte mnje, musím jej běžet uvítat” –
namáhavě se odbelhal do zahrady a odvedl
kaktusáře Milu do skleníku. Bylo zřejmé, že
nechce, aby se oba Brňáci seznámili s jeho
konkurencí. Mila totiž byl taky velkopěstitel,
měl skleník a taky kaktusy prodával.
„Už jsme zde zbytečni.
Jdeme!” navrhoval Nopál. „Matukána asi si
nepřeje, aby Mila věděl, že byli u něho
Brňáci. A ta naše zavazadla!”
Přenesli své věci do auta a
Nopál několikrát zahoukal klaxonem. Starý
mistr se přišoural a louče se s nimi, stiskl
oběma uznale pravici.
Konec
12. dílu
Díl
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11.
|
