- Dokonalé odhalení všech
uvedených pseudonymů dnes již není
možné, k pochopení však postačí
pravá jména hlavních postav tohoto
čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
IV. Rodí se kaktusářské
Brno
Nopálovo auto sjelo po vozovce do hlučných
pražských ulic. Nopál – bývalý
automobilový závodník – snad chtěl ukázat
Hariotovi svou zdatnost i hnal vůz takovou
rychlostí, že chodci sotva u uskočili z cesty
a strážníci hrozili za ním gumovými obušky.
Nebylo vozu, aby jej nepředjel. Když vyjeli z
pražského periferia, zrychlil Nopál běh
motoru a Hariota nervosně sledoval, jak
ručička na tachometru překračuje
stotřicítku. Ani do prudkých návrší
nezpomaloval jízdu, ač naprosto neviděl,
nejede-li někdo proti němu. Hariota ani
nedutal, nechtěje tříštit Nopalovu
soustředěnost na řízení motoru, inženýr
však v jednom místě klidně pustil volant, aby
si zapálil cigaretu.
Světlo venku sláblo a vrhalo křídovou
bělost na okolní pole. Stromy šedly
pozbývajíce živosti zbarvení. Nopál zmírnil
jízdu a řekl:
„Vy jistě si myslíte, že jednou zlámu
vaz a snad i litujete, že jedete se mnou.
Navyknete však i na rychlejší jízdu,
pojedete-li se mnou častěji.”
„Co na tom záleží, přijedeme-li do Brna
o půl hodiny později? Mohli jsme se cestou
pobavit o vašich plánech. Domnívám se, že
hodláte svou zálibu ke kaktusům vést jiným
směrem než my ostatní.”
Nopal nanovo zpomalil jízdu a hlučně se
zasmál:
„Kaktusářští Nestoři dávno zapadli
při pěstění svých rostlin do vyjetých
kolejí a už z nich nevybřednou! Nemusíte se
hned rozčilovat, dovedu také leccos spolknout,
mne však vaše kaktusaření nijak neláká.
Většina z vás pěstuje sukkulentní rostliny
pro jejich květy, ty však brzy uvadnou, a
tvořící se semena kaktus vysílí. Chci jiné,
řekl bych veselé kaktusářství. Neurazte se,
život lidí je však taková opičárna. Ten
Karpus mne zajímá proto, že si z těch
lidských opic občas nějakou sensací
vystřelí. Nemíním kaktusy pěstovat. Na tuto
nezajímavou práci si najdu zahradníka, chci
však sbírat takové rostliny, které něco
představují. Vy jim říkáte schoury, povrheli
– tak nějak. Já zase mám nejraději takový
kaktus, jehož tvar mi něco připomíná. Víte,
co bych si přál? Aby i můj zahradník byl
takovou schourou, nejraději bych měl nějakého
hrbáče nebojícího se práce. Mohl by
vypomáhat už při stavbě skleníku. Bude
bydlet v domku, ošetřovat kaktusy a v
chladných měsících vodní topení – to
přece není žádná práce! Neznáte náhodou
svobodného nebo ovdovělého staršího
zahradníka, který by se na toto místo
hodil?”
Hariota chvíli uvažoval. Architekt Stetson
– kaktusář a chovatel exotického ptactva –
už po dlouhý čas se snažil nějak se zbavit
hrbatého zahradníka – neduživého Kristáty.
Byl malé postavy, ryšavý a šlachovitý
třicátník chodící vždy v naškrobené
košili. Protivný zvuk v jeho hlase připomínal
skokaní skřehotání. Ohavně se ušklíbal a
ať jste mu řekli co řekli, vždy ledabyle
mávl rukou jako někdo, kdo se vám vysmívá:
„Tyhle řeči dávno znám!” Kristáb byl
mstivý. Za každé pokárání se odvděčil
Stetsonovi tím, že něco v zahradě nebo ve
skleníku zničil. Tu přešlápl dřevitou
pivoňku přivezenou až z Holandska, tam
otevřel andulkám klec, aby uletěly do
blízkého lesa, nebo ve skleníku vysypal do
akvaria trochu hypermangánu, aby zhynuly
rostliny i rybky. Snad si říkal:
„Čím méně toho tady bude, tím méně
bude práce i toho napomínání.” Byl však
tak nejapný, že všude zanechal stopu, podle
které nebylo nesnadné zjistit pachatele. U
pošlapané pivoňky zapomněl zahladit otisky
svých hřebíkatých bot, u klece andulek nechal
ležet nůž, jímž prořezoval drát, a sáček
s hypermangánem nosil u sebe tak dlouho, až mu
zabarvil spodek kabátu. Hariota z vlastní
zkušenosti se varoval lidí nějak znamenaných.
Říkával, že většina tělesně anormálních
lidí je škodolibá a mstivá. Snad proto, aby
se nějak vyrovnali se svým neduhem, se svým
ponížením vůči lidem normálním, kteří
často je ponižují ba i zesměšňují. “Pak
se ale rozhodl a řekl:
„Snad byste takového samotáře –
zahradníka našel u architekta Stetsona.
Myslím, že dříve nebo později bude muset
Kristáta propustit, protože udržování
zahrady je nad jeho finanční možnosti.
Kristát je mírně sražený, snad proto by tu
Vaši sbírku kaktusů dobře representoval.”
Nopál rázem zastavil auto, aby si poznamenal
Stetsonovu adresu.
„Velmi jste mi pomohl! Tohle je muž, jehož
hledám.”
Když dojeli do Brna, přátelsky se
rozloučili a Nopal přejel velikým obloukem
přes Nádražní náměstí, aby dopravil vůz
do školní garáže.
Hariota nasedl s oběma zavazadly do vozu
pouliční dráhy.
V příštích dnech vystavil přivezené
mexické kaktusy ve výkladních skříních ve
dvou nejrušnějších brněnských ulicích.
Výstavky byly vkusně upraveny a u jednotlivých
kaktusů malé jmenovky nesly podivná nová
jména. Výklady byly obklopeny diváky
přirovnávajícími barevné rostliny k
nejrůznějším předmětům. Takové rostliny
prostě Brno ještě nikdy nevidělo a poptávka
po jejich ceně byla veliká. Pak dva deníky
přinesly zprávu o zázračných kaktusech rodu
LOPHOPHORA, obsahujících narkotické alkaloidy,
které dočasně ochromují zájem o druhé
pohlaví. Kdekdo chtěl tyto modravě zelené a
neobrněné kaktusy vidět!
„Vždyť vypadají jako modré jedovaté
houby” – říkali mnozí diváci. Jedna
nepříliš hezká paní navštívila Hariotu v
jeho bytě a neléhavě jej žádala, aby jí
jednu lophophoru prodal. Je prý bohatá, na
ceně nezáleží. Namíchá kousky tohoto
nevšedního kaktusu do cukroví svému
nevěrnému manželovi. Hariota odmítl kaktus
prodat. Dva architekti byli ochotni všechny
Hariotovi importy odkoupit a nabízeli provizi.
Nepořídili!
Výstavky trvaly dva týdny a vybízeli k
návštěvě přípravné schůze, na které
koncem listopadu bude založen brněnský
kaktusářský spolek. I německé brněnské
noviny a časopisy tuto akci podporovaly
vhodnými zprávami a články. Zatím Hariota
vypracoval Islajovi stanovy pro druhý
kaktusářský spolek v Praze a s mnoha radami
poslal je do Průhonic.
V polovině listopadu telefonoval Hariotovi
dr. Heros, že právě se vrátil jeho syn
Zdeněk z Heidelberku a přivezl pěkné kaktusy.
Čeká prý Hariotu v ordinaci.
Hariota zastihl dr. Herose při pilné práci:
preparoval droboučké broučky drabčíky s velmi
krátkými krovkami. Prohlížel je vekou lupou,
narovnával jim tykadla a nožičky tak
svědomitě, že Hariota cítil až odpor k této
piplavé zábavě.
„Proč zabíjíte tolik stejných jedinců?
Drabčíci jsou přece užiteční” – řekl
Hariota.
„Každý z těchto brouků náleží jinému
druhu. Rozpoznávají se od sebe pouze tvarem
penisu, jinak jsou skoro stejného habitu. Teď
však už toho nechám. Buďte mi vítán!”
odpověděl, uzavíraje libě zavánějící
krabici s brouky.
Konec
13. dílu
Díl
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12.
|
