Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení:

Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

“Otevřete víc ústa a můžete slinit” – radil Kristát. Konečně pronášeli monology s nepřítomným Karpusem a tak se vžili do těchto divadelních scén, že oba už se těšili na premiéru.

Nopal poslal Karpusovi telegram, že přijede příští den. Kolem desáté hodiny se vyhoupli ze zastavivší se fordky dva pomenší lidé a zazvonili u vrátek Ďáblinky. Karpus na ně čekal, oba obřadně přivítal a pozval k prohlídce kaktusů. Nopal – mazaný obchodník – nikdy nic nechválil a o importy ani se nezajímal. Divadelní scéna však předpokládala, že něco koupí. Prohlédli všechna pařeniště, oba venkovní skleníky a Nopal neprojevil zájem ani o jednu z rostlin. Také Kristát nesměl importy obdivovat. Mrskal si po nohavici prutem a na kaktusy se díval jen po očku. Karpus svraštil čelo, což nebylo dobrým znamením. Posléze zašli do skleníku v podkroví a zde Nopalovy oči radostně se rozšířily:

“Ach, majstr, sbírám jen nevšední věci, co hned tak každý nemá. Kaktusy lezoucí z lidské lebky – toť přece originální nápad. Kolik takových hlav zde máte? Vidím jen tu jednu. Co, majstr, žádáte za ten líbezný košík s těmi provazovitými kaktusy?”

Karpus prohlásil, že lebku má na památku a chtěl vypravovat historii o zamilované Tapatias. Nopal však uchopil košík za dráty a uvolniv jej ze závěru, posměšně prohodil: “Tento nebožtík asi nevypustil fajku z úst a byl asi šedesátiletý. Na dvou stoličkách jsou provedeny resekce – můj nebožtík táta byl zubní lékař.”

Nopal lhal. Jeho otec záhy zemřel a matka se živila praním prádla. Bohatě se však oženil a o té lebce ubohé Tapatias mu přece Hariota vyprávěl když společně jeli do Brna.

“Tenhle krám vám, majstr, dělá jen ostudu! Takové věci patří do mé sbírky anormit. Co za ni chcete?

Karpus mlčel.

“Dám vám za ni pět set korun – zde jsou! Jste přece v prvé řadě obchodník.”, řekl Nopal, ale se zlou se potázal. Pouhé slovo “obchodník” podráždilo Karpuse tak hrozně, že uchopiv malého inženýra, vyzvedl jej prudce do výše a dvěma skoky jej vyhodil do předsíně.

“Ven, ničemové! Vy nejste kaktusáři! Ven, než vás oba rozšlapu!” křičel podrážděně Karpus a z jeho očí šlehaly blesky.

Kristát se přikrčil u přibité vrtule, Karpus jej však jediným mávnutím paže vyrazil ze skleníku. Dopadl poblíž Nopala a pohotově mu zašeptal: “Předstírejte, že máte záchvat.”

Nopal pochopil. Jejich připravované divadlo vzalo za své. Kristát však mění kulisu i děj! Mocně s sebou škubl a napodobil přesně člověka stiženého záchvatem padoucnice, jak to nastudovali s Kristátem z lékařských knih. Kristát vstal a drze se postavil proti Karpusovi:

“Teď to máte! Pan inženýr má těžký záchvat. Musíme co nejrychleji jet pro lékaře Pojďte se mnou k autu!”

Karpus zvážněl. Pohled na ležícího Nopala byl zdrcující. “Odvezte ho do nemocnice”, řekl.

“Nesmíme s ním hýbat, překousl by si jazyk” – varoval Kristát.

“Poleju jej vodou”, pronesl Karpus.

“Opovažte se! To by rázem skonal. Musíme co nejrychleji pro lékaře.”

Karpus cosi zabručel a pak řekl:

“Poběhnu pro lékaře, ač je to trochu daleko. Vy zůstaňte zde!”

“Máte dole fordku!” připomněl Kristát.

“Umíte řídit auto? Tedy pojedeme!” řekl Karpus.

“Neumím! Vy snad umíte?” zeptal se Kristát.

Karpus neodpověděl a pln zloby pružně se rozběhl zahradou do ulice.

Nopal vstal a byl spokojen. Položil na stůl pětisetkorunovou bankovku a přiložil k ní svou vizitku, na níž napsal: “ Přijel jsem vás, majstr, vyzkoušet jak ovládáte řízení fordky. Poznal jsem totiž při čtení vašich skvělých cestopisů, že jste auto nikdy neřídil. Chcete-li, naučím vás zadarmo šoférovat.”

Vzal lebku a šli k autu. Dole potkali paní Doru.

“Co se děje?” řekla ustaraně.

“Nic zvláštního. Budeme učit pana manžela řídit fordku”, řekl Nopal, aniž se představil.

Když odjížděli, potkali Karpuse a lékaře. Nopal zastavil auto u chodníku a vykloniv se z okna, pravil lékaři: “Už jsem zase jak ryba zdráv”, a podal mu padesátikorunu. Lékař uctivě se uklonil.

“A vás, majstr Karpus, očekávám co nejdříve v Brně. Musíte se naučit řídit fordku, když píšete, jak jste se v Mexiku na ní proháněl.”

Karpus jej změřil zničujícím pohledem a bez pozdravu odcházel.

“Ten se blamoval”, radoval se Kristát.

“Holečku, já poznal z jeho cestopisu ihned, že auto neumí řídit”, opakoval už pokolikáté chlubně Nopál.

“Co budete dělat s tou lebkou?” zeptal se Kristát.

“Pověsíme ji ve skleníku na čelné místo. Budu přátelům vypravovat o zamilované Tapatias s hlavou šedesátiletého dědka. To je přece kuriozita!”

Byl-li Nopál sektářem úchylného typu, který výběr kaktusů a jejich pěstění svěřoval po způsobu indických radžů svému zahradníkovi, zcela jinak postupovali němečtí kaktusáři se štábním kapitánem V. Solisem v čele. Solis byl původem Pražák a hovořil správněji česky než čeští Brňáci. Propagoval pěstování importů, nekupoval je však od Hariota, třeba měl s ním společné pařeniště. Rostliny objednával od Haageho z Erfurtu, s nímž vyměnil už mnoho dopisů. Haageho importy byly nejen čerstvější, též však značně levnější. Hariota si marně lámal hlavu, jak je to možné, že Haage prodává Karpusovy importy téměř za poloviční cenu. Také Jan Nesměl začal nakupovat u Solise importní rostliny a prodávat je jako běžné zboží na Zelném trhu spolu s ostatními okrasnými květinami. Importní kaktusy se staly velkou módou, i nekaktusáři je kupovali místo kytic. Vydrží prý déle než řezané květiny! Importní kaktusy však nevytlačily své zelené bratry ze sbírek “salátových” sektářů. Podzemní boj mezi zastánci importů a salátníky pokračoval až do oné doby, kdy spolkovou činnost ovládli noví sektoři pěstující kaktusy z importovaných semen. Průkopníkem tohoto směru byl vysokoškolák Bohumil Parod. Jeho obchodní talent správně vystihl, že ztráty importů činí většinou tyto rostliny nerentabilní, i když dávají semeno. Je účelnější si tato semena nakoupit a vypěstovat z nich drobné semenáčky i těch nejdražších druhů kaktusů. Parod nikdy proti salátářům nemluvil, skupovával však jejich rostliny a používal jich jako podložek pro své semenáčky. Naroubované kaktousky rostly velmi rychle a počaly nenápadně vytlačovat importy. Mnohé druhy importních rostlin se udržely jen tehdy, byly-li včas naroubovány na zelenou podložku.

Salátáři konečně pochopili cenu svých zelených rostlin, a jali se pomocí odnoží, řízků i semen určité druhy rychle množit. Naučili se i roubovat a sbírky zelených kaktusů vymizely. Vzácný choulostivý druh naroubovaný na zelené položce byl kompromisem mezi ctiteli barevných importů a zelenými salátáři.

Roubovací technika vyžadovala určité zkušenosti a kdo ji ovládl, tomu pálil nůž v ruce, objevil-li někde pravokořennou vzácnější rostlinu.

Upír členské schůze nenavštěvoval, pozval však Hariotu, aby jej navštívil.

“Jdu se k vám podívat, Mistře, jak pokračujete”, hovořil Hariota, když se předtím oba velmi přátelsky pozdravili.

“I daří se ty kaktousky, znamenitě prospívají – však se pojďte podívat!”

Když vstoupili do salonu, připadalo Hariotovi, že se octl pod širou letní oblohou. Stříbrník nebyl k poznání. Válcovité elektrické lampy, automatické větráky, přívody vlhkého vzduchu a automatický regulátor teploty přeměnily stříbrník v laboratoř. V polévaných nádobách, tehdy všeobecně odsuzovanými, se kaktusům znamenitě dařilo.

“V jakém substrátu kaktusy pěstíte?” zeptal se host.

“Abych vám řekl pravdu, onu směs vymyslela domovnice ze sousedního domu. Je to stará listovka a propraný hrubší písek”, odvětil Upír.

Hariota se nesmírně divil. Tak pěkné rostliny ani on neměl! Byly svěží, pěkně vodou napité a zřejmě rostly na vlastních kořenech. Některé nasazovaly poupata, čtyři právě kvetly. Zkoumavě položil prst na hlínu, aby zjistil, jak je vlhká.

“Tohle je metoda!” řekl sám k sobě a uznale pokyvoval hlavou.

Krejčí zářil radostí. Počal vypravovat, že prý alespoň padesát návštěvníků už se přišlo k němu podívat na jeho mexické kaktusy. Před třemi dny se dostavil redaktor Lidových novin, vyfotografoval skleník, ba i Upíra s kaktusem v ruce a kladl mu otázky, jak se správně mají přivezené kaktusy pěstovat. Prý moje slova i ty obrázky uveřejní v nedělních novinách.

Hariota se neodvážil o Upírově metodě referovat na členské schůzi. Upírův případ byl záhadou. Mimořádné výsledky pěstění byly sice draze zaplaceny, neboť Upír plýtval elektrickým proudem dnem i nocí. Nad jeho importy “umělé slunce” nezapadlo – měly trvalý den. Nedělní Lidové noviny přinesly článek, nad nímž i sám Upír kroutil hlavou. Kaktusy prý vyžadují pralesní vlhký vzduch, hynou, když se jich často dotýkáme a kvetou jednou za sedm roků. Šťastnou náhodou pokvete letos známému kaktusářskému odborníku Upírovi celá řada těchto kaktusů, protože řádným pěstěním dociluje, že kaktusy po sedmiletém odpočinku vždy znovu a skoro současně mu vykvétají.

Žel, zajímavý Upírův pokus trval necelé dva měsíce. Jednoho rána, když mu domovnice nesla snídani, marně zvonila, aby jí otevřel. Klíč trčel v zámku. Domovnice běžela ve zlé předtuše na strážnici. Násilím otevřeli byt. Upír seděl vzpřímen v lenošce. Těšil se ve své přírodě z její krásy a nevěděl, kdy pokojně a navždy usnul.

Konec 21. dílu

Díl 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20