- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz Matukána –
(?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
“Otevřete
víc ústa a můžete slinit” – radil
Kristát. Konečně pronášeli monology s
nepřítomným Karpusem a tak se vžili do
těchto divadelních scén, že oba už se
těšili na premiéru.
Nopal poslal Karpusovi
telegram, že přijede příští den. Kolem
desáté hodiny se vyhoupli ze zastavivší se
fordky dva pomenší lidé a zazvonili u vrátek
Ďáblinky. Karpus na ně čekal, oba obřadně
přivítal a pozval k prohlídce kaktusů. Nopal
– mazaný obchodník – nikdy nic nechválil a
o importy ani se nezajímal. Divadelní scéna
však předpokládala, že něco koupí.
Prohlédli všechna pařeniště, oba venkovní
skleníky a Nopal neprojevil zájem ani o jednu z
rostlin. Také Kristát nesměl importy
obdivovat. Mrskal si po nohavici prutem a na
kaktusy se díval jen po očku. Karpus svraštil
čelo, což nebylo dobrým znamením. Posléze
zašli do skleníku v podkroví a zde Nopalovy
oči radostně se rozšířily:
“Ach, majstr, sbírám jen
nevšední věci, co hned tak každý nemá.
Kaktusy lezoucí z lidské lebky – toť přece
originální nápad. Kolik takových hlav zde
máte? Vidím jen tu jednu. Co, majstr, žádáte
za ten líbezný košík s těmi provazovitými
kaktusy?”
Karpus prohlásil, že lebku
má na památku a chtěl vypravovat historii o
zamilované Tapatias. Nopal však uchopil košík
za dráty a uvolniv jej ze závěru, posměšně
prohodil: “Tento nebožtík asi nevypustil
fajku z úst a byl asi šedesátiletý. Na dvou
stoličkách jsou provedeny resekce – můj
nebožtík táta byl zubní lékař.”
Nopal lhal. Jeho otec záhy
zemřel a matka se živila praním prádla.
Bohatě se však oženil a o té lebce ubohé
Tapatias mu přece Hariota vyprávěl když
společně jeli do Brna.
“Tenhle krám vám, majstr,
dělá jen ostudu! Takové věci patří do mé
sbírky anormit. Co za ni chcete?
Karpus mlčel.
“Dám vám za ni pět set
korun – zde jsou! Jste přece v prvé řadě
obchodník.”, řekl Nopal, ale se zlou se
potázal. Pouhé slovo “obchodník”
podráždilo Karpuse tak hrozně, že uchopiv
malého inženýra, vyzvedl jej prudce do výše
a dvěma skoky jej vyhodil do předsíně.
“Ven, ničemové! Vy nejste
kaktusáři! Ven, než vás oba rozšlapu!”
křičel podrážděně Karpus a z jeho očí
šlehaly blesky.
Kristát se přikrčil u
přibité vrtule, Karpus jej však jediným
mávnutím paže vyrazil ze skleníku. Dopadl
poblíž Nopala a pohotově mu zašeptal:
“Předstírejte, že máte záchvat.”
Nopal pochopil. Jejich
připravované divadlo vzalo za své. Kristát
však mění kulisu i děj! Mocně s sebou škubl
a napodobil přesně člověka stiženého
záchvatem padoucnice, jak to nastudovali s
Kristátem z lékařských knih. Kristát vstal a
drze se postavil proti Karpusovi:
“Teď to máte! Pan inženýr
má těžký záchvat. Musíme co nejrychleji jet
pro lékaře Pojďte se mnou k autu!”
Karpus zvážněl. Pohled na
ležícího Nopala byl zdrcující. “Odvezte ho
do nemocnice”, řekl.
“Nesmíme s ním hýbat,
překousl by si jazyk” – varoval Kristát.
“Poleju jej vodou”, pronesl
Karpus.
“Opovažte se! To by rázem
skonal. Musíme co nejrychleji pro lékaře.”
Karpus cosi zabručel a pak
řekl:
“Poběhnu pro lékaře, ač
je to trochu daleko. Vy zůstaňte zde!”
“Máte dole fordku!”
připomněl Kristát.
“Umíte řídit auto? Tedy
pojedeme!” řekl Karpus.
“Neumím! Vy snad umíte?”
zeptal se Kristát.
Karpus neodpověděl a pln
zloby pružně se rozběhl zahradou do ulice.
Nopal vstal a byl spokojen.
Položil na stůl pětisetkorunovou bankovku a
přiložil k ní svou vizitku, na níž napsal:
“ Přijel jsem vás, majstr, vyzkoušet jak
ovládáte řízení fordky. Poznal jsem totiž
při čtení vašich skvělých cestopisů, že
jste auto nikdy neřídil. Chcete-li, naučím
vás zadarmo šoférovat.”
Vzal lebku a šli k autu. Dole
potkali paní Doru.
“Co se děje?” řekla
ustaraně.
“Nic zvláštního. Budeme
učit pana manžela řídit fordku”, řekl
Nopal, aniž se představil.
Když odjížděli, potkali
Karpuse a lékaře. Nopal zastavil auto u
chodníku a vykloniv se z okna, pravil lékaři:
“Už jsem zase jak ryba zdráv”, a podal mu
padesátikorunu. Lékař uctivě se uklonil.
“A vás, majstr Karpus,
očekávám co nejdříve v Brně. Musíte se
naučit řídit fordku, když píšete, jak jste
se v Mexiku na ní proháněl.”
Karpus jej změřil
zničujícím pohledem a bez pozdravu odcházel.
“Ten se blamoval”, radoval
se Kristát.
“Holečku, já poznal z jeho
cestopisu ihned, že auto neumí řídit”,
opakoval už pokolikáté chlubně Nopál.
“Co budete dělat s tou
lebkou?” zeptal se Kristát.
“Pověsíme ji ve skleníku
na čelné místo. Budu přátelům vypravovat o
zamilované Tapatias s hlavou šedesátiletého
dědka. To je přece kuriozita!”
Byl-li Nopál sektářem
úchylného typu, který výběr kaktusů a
jejich pěstění svěřoval po způsobu
indických radžů svému zahradníkovi, zcela
jinak postupovali němečtí kaktusáři se
štábním kapitánem V. Solisem v čele. Solis
byl původem Pražák a hovořil správněji
česky než čeští Brňáci. Propagoval
pěstování importů, nekupoval je však od
Hariota, třeba měl s ním společné
pařeniště. Rostliny objednával od Haageho z
Erfurtu, s nímž vyměnil už mnoho dopisů.
Haageho importy byly nejen čerstvější, též
však značně levnější. Hariota si marně
lámal hlavu, jak je to možné, že Haage
prodává Karpusovy importy téměř za
poloviční cenu. Také Jan Nesměl začal
nakupovat u Solise importní rostliny a prodávat
je jako běžné zboží na Zelném trhu spolu s
ostatními okrasnými květinami. Importní
kaktusy se staly velkou módou, i nekaktusáři
je kupovali místo kytic. Vydrží prý déle
než řezané květiny! Importní kaktusy však
nevytlačily své zelené bratry ze sbírek
“salátových” sektářů. Podzemní boj mezi
zastánci importů a salátníky pokračoval až
do oné doby, kdy spolkovou činnost ovládli
noví sektoři pěstující kaktusy z
importovaných semen. Průkopníkem tohoto směru
byl vysokoškolák Bohumil Parod. Jeho obchodní
talent správně vystihl, že ztráty importů
činí většinou tyto rostliny nerentabilní, i
když dávají semeno. Je účelnější si tato
semena nakoupit a vypěstovat z nich drobné
semenáčky i těch nejdražších druhů
kaktusů. Parod nikdy proti salátářům
nemluvil, skupovával však jejich rostliny a
používal jich jako podložek pro své
semenáčky. Naroubované kaktousky rostly velmi
rychle a počaly nenápadně vytlačovat importy.
Mnohé druhy importních rostlin se udržely jen
tehdy, byly-li včas naroubovány na zelenou
podložku.
Salátáři konečně pochopili
cenu svých zelených rostlin, a jali se pomocí
odnoží, řízků i semen určité druhy rychle
množit. Naučili se i roubovat a sbírky
zelených kaktusů vymizely. Vzácný
choulostivý druh naroubovaný na zelené
položce byl kompromisem mezi ctiteli barevných
importů a zelenými salátáři.
Roubovací technika vyžadovala
určité zkušenosti a kdo ji ovládl, tomu
pálil nůž v ruce, objevil-li někde
pravokořennou vzácnější rostlinu.
Upír členské schůze
nenavštěvoval, pozval však Hariotu, aby jej
navštívil.
“Jdu se k vám podívat,
Mistře, jak pokračujete”, hovořil Hariota,
když se předtím oba velmi přátelsky
pozdravili.
“I daří se ty kaktousky,
znamenitě prospívají – však se pojďte
podívat!”
Když vstoupili do salonu,
připadalo Hariotovi, že se octl pod širou
letní oblohou. Stříbrník nebyl k poznání.
Válcovité elektrické lampy, automatické
větráky, přívody vlhkého vzduchu a
automatický regulátor teploty přeměnily
stříbrník v laboratoř. V polévaných
nádobách, tehdy všeobecně odsuzovanými, se
kaktusům znamenitě dařilo.
“V jakém substrátu kaktusy
pěstíte?” zeptal se host.
“Abych vám řekl pravdu, onu
směs vymyslela domovnice ze sousedního domu. Je
to stará listovka a propraný hrubší
písek”, odvětil Upír.
Hariota se nesmírně divil.
Tak pěkné rostliny ani on neměl! Byly
svěží, pěkně vodou napité a zřejmě rostly
na vlastních kořenech. Některé nasazovaly
poupata, čtyři právě kvetly. Zkoumavě
položil prst na hlínu, aby zjistil, jak je
vlhká.
“Tohle je metoda!” řekl
sám k sobě a uznale pokyvoval hlavou.
Krejčí zářil radostí.
Počal vypravovat, že prý alespoň padesát
návštěvníků už se přišlo k němu podívat
na jeho mexické kaktusy. Před třemi dny se
dostavil redaktor Lidových novin, vyfotografoval
skleník, ba i Upíra s kaktusem v ruce a kladl
mu otázky, jak se správně mají přivezené
kaktusy pěstovat. Prý moje slova i ty obrázky
uveřejní v nedělních novinách.
Hariota se neodvážil o
Upírově metodě referovat na členské schůzi.
Upírův případ byl záhadou. Mimořádné
výsledky pěstění byly sice draze zaplaceny,
neboť Upír plýtval elektrickým proudem dnem i
nocí. Nad jeho importy “umělé slunce”
nezapadlo – měly trvalý den. Nedělní
Lidové noviny přinesly článek, nad nímž i
sám Upír kroutil hlavou. Kaktusy prý
vyžadují pralesní vlhký vzduch, hynou, když
se jich často dotýkáme a kvetou jednou za sedm
roků. Šťastnou náhodou pokvete letos
známému kaktusářskému odborníku Upírovi
celá řada těchto kaktusů, protože řádným
pěstěním dociluje, že kaktusy po sedmiletém
odpočinku vždy znovu a skoro současně mu
vykvétají.
Žel, zajímavý Upírův pokus
trval necelé dva měsíce. Jednoho rána, když
mu domovnice nesla snídani, marně zvonila, aby
jí otevřel. Klíč trčel v zámku. Domovnice
běžela ve zlé předtuše na strážnici.
Násilím otevřeli byt. Upír seděl vzpřímen
v lenošce. Těšil se ve své přírodě z její
krásy a nevěděl, kdy pokojně a navždy usnul.
Konec
21. dílu
Díl
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20
|