- Dokonalé odhalení všech
uvedených pseudonymů dnes již není
možné, k pochopení však postačí
pravá jména hlavních postav tohoto
čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
“Váš strýc úžasně
ovládá svého koníčka! Snad bychom mu měli
dát i toho červeného tesaříka, vyleze-li
ještě z některého echinofosulokaktusu kolegy
Solise”, říkal Hariota.
V.
Podruhé v Ďáblince
Začátkem května Karpus
pozval Hariotu do Prahy, aby se prý přijel
podívat na nedávno importované kaktusy, které
během dubna zakořenil a nyní hojně kvetou.
Hariota v zimních měsících rozprodal v Brně
asi 150 rostlin zaslaných mu z Prahy za oblevy
koncem prosince. Byly to většinou menší druhy
a žádnou rostlinu nemusel Karpusovi vrátit.
Každému pěstiteli rostlin se zdá, že od jara
do konce léta je pouhá chvilka, zima však že
je delší než celý rok. Roku 1925 se jaro
značně opozdilo. Bylo málo slunných dnů a
přírodou vanul ztrnulý nejásavý klid. Když
však kráčel časně ráno k vile Ďáblince,
tušil za netečnou popelavou oblohou zář a
teplo vycházejícího slunce. Karpus mu přišel
otevřít v nočním prádle, patrně ještě
spal. Zavedl jej do knihovny prosycené pachem
indiánské veteše a požádal jej dosti
strohým hlasem, aby si přečetl červeně
zatrhnutý článek v časopise “Kutnohorský
hospodář”. Půjde se zatím umýt a
převléci. Po celou noc prý psal vědecké
pojednání o telegonii.
Hariota si zapálil cigaretu,
aby přehlušil čpavou “vůni” okolí a
usednuv k psacímu stolu, zadíval se zpět na
pět překrásných echinocereusů rigidissima,
stojících tu v pěti emajlových
kořenáčích, jaké dosud u Karpuse nikdy
neviděl. Je nějaká souvislost mezi těmito
rostlinami a pěti mrtvými echinocereusy, které
Karpusovi vrátil? Nadarmo zde nestojí! Byly to
však rostliny u nás ze semen vypěstěné, to
už se Hariota naučil poznávat. Dal se do
čtení článku podepsaného iniciálkami A.H. a
zpestřeného dvěma reprodukcemi fotografií
kaktusů. V článku se Hariota dočetl
neuvěřitelné věci. “Láska ke kaktusům
prý se v malém Ariovi zrodila onoho dne, kdy
vzhlédl k oknu svého pokojíku a spatřil tam
rozkvetlý Echinopsis. Tři bílé trubice
květů byly přes dvacet centimetrů dlouhé a
vypadaly jako tři gramofony. Ario prý u nich
proseděl mnoho dní a sledoval, jak mouchy a
včely přenášejí pyl z pestíku na bliznu.”
- Tomuto nesmyslu se Hariota hlučně zasmál a
pak už jen přeskakoval zrakem po řádcích
chytaje přibližný jejich smysl. “Karpus v
raném mládí byl velmi podnikavý, navázal
styky s velkými zahraničními zahradnickými
závody, rozjel se do Erfurtu - utekl z domova a
ze školy - stal se mezinárodní kaktusářskou
kapacitou. - Na své první cestě v divokých
cizích krajích získával oporu českých
vystěhovalců v Sao Paulu, u nichž zdarma
bydlil a odkud pronikal do nitra Brasilie,
zvláště do státu Matto Grosso. Na dalších
těch cestách se přestal starat o botaniku a
proměnil se na řadu let v národopisce. To, co
viděl, vymíralo - a tu začal zapisovat čeč,
báje a zvyky Čamakuků - zamiloval si indiány
- stal se dějepiscem jihoamerických indiánů -
zakládal reservace zajišťující bývalým
pánům země útočiště a možnost života
proti bezohledné kolonizaci bělochů.
V Praze - ctižádostivému
cestovateli, vyprávějícímu neznámé a
zdánlivě neuvěřitelné věci - se začaly
stavět v cestu všelijaké překážky a odpor.
Ostatně se mu ten pestrý život, který tehdy
vedl, velmi líbil. Byl to život plný
dobrodružství a silných vzruchů - nás však
zajímá poslední, pátá cesta věnovaná
sběru mexických kaktusů - pomýšlí na velká
botanická studia a pokusy - chce zkoumat
tajuplné léčebné účinky některých
kaktusů - potřebujepokusnou zahradu -
Ďáblinka. Vědecký svět mu nedůvěřuje -
zakládá novou systematiku kaktusů, kterou
nazývá rostlinnou daktyloskopií -
mikroskopický průzkum semen -
nejvědečtější metoda pro rozlišování
druhů, jaké dosud nebylo použito v běžné
botanice. Nabyl mezi kaktusáři přímo
legendární pověsti.
Hariota obrátil poslední list
časopisu, když převlečený Karpus vstoupil a
zašeptal:
“Tak jste si to přečetl? Co
tomu říkáte?”
“Někteří uznávají vaši
práci, v níž je mnoho dobrých podnětů,
jiní neuznávají váš - jak říkají -
diletantismus. Před chvíli jste mi řekl, že
jste na dnešek v noci psal vědecké pojednání
o telegonii. Existuje - podle vašich
zkušeností - telegonie?” zeptal se Hariota.
Karpus usedl na pohovku a
šlehl po Hariotovi zlým, vyzývavým pohledem:
“Snad nechcete tvrdit, že
telegonie je běžná pověra o dědičnosti? Asi
nevíte, že telegonii uznával sám Darwin!”
“Darwin ji pouze
připouštěl” - poznamenal Hariota.
“To je jen hříčka slov.
Jste pošetilý, když nevěříte v telegonii.
Že skutečně existuje, o tom přece máme tolik
nezvratných důkazů, že vy je nevyvrátíte.
Co byste třeba řekl tomuto případu: Lord
MORTON…”
“Dovolte, Mistře, abych vás
přerušil a pokračoval o tom, co mi právě
chcete vypravovat. V literatuře o telegonii se
dočítáme, že lord Morton měl čistou
arabskou klisnu, kterou zkřížil s hřebcem
africké zebry. Míšenecké hříbě bylo
pruhované. Nato podvakráte táž klisna
porodila hříbata, jejichž nohy byly ještě
význačněji pruhovány než nohy míšeneckého
hříběte, ač v obou případech byli otci
čistokrevní arabští hřebci. Je tomu tak?”
“Ten případ, Harioto,
znáte dopodrobna. Proč tedy o telegonii
pochybujete?”
“Žil jsem čas na venkově,
kde náhodou se narodilo několik pruhovaných
hříbat, ač zebry tam lidé ani neznali. Snad
vám, Mistře, ušlo, že Mortonův případ byl
už dávno vyvrácen nesčetnými chovateli
koní. Byl to zvláště Cossar Ewart, který
úmyslně křížil mnoho koní a zeber, aby
vyzkoušel platnost telegonie. Tento muž
zjistil, že pruhování a stojatá hříva se
někdy vyskytuje i u hříbat, jejichž
registrovaní rodiče byli po řadu generací
čistokrevní. Jde tu patrně o atavismus - o
utajenou vlastnost zděděnou po velmi
vzdálených předcích. Věřím v existenci
atavismu, avšak telegonii považuji za lidskou
pověru”, prohlásil výbojně host.
“Vaše pavěda mne
neomráčí”, řekl Mistr a zvýšeným hlasem
pokračoval: “U všech indiánských kmenů je
na základě staletých zkušeností rozšířena
víra, že první beran, první býk, první
hřebec - zkrátka řečeno první samec -
navždy ovlivní lůno ovce, krávy, klisny atd.
Proto ihned zabíjejí samici, která počala s
nevhodným samcem. Oroja měl čistokrevnou fenku
dobrmana a ta se mu zaběhla s docela obyčejným
hafanem. Oroja ji utratil, když jsem mu
vysvětlil, že od téhle fenky čisté dobrmany
už nikdy nedostane.”
Hariota mlčel.Přes všechnu
domnělou povýšenost nad ostatními kaktusáři
byl Karpus přece jen zarputilý diletant v
biologii a zvláště v nauce o dědičnosti.
Obávaje se konfliktu, otázal se zcela
nenápadně:
“Vy tedy Mistře soudíte,
že třeba vámi přivezené Astrophytum
asterias, na jehož bliznu nanesu pyl z tyčinek
Astrophytum capricorne a dojde k oplodnění, že
i zde se uplatní telegonie a ono Astrophytum
asterias - v tomto případě ve funkci matky -
už navždy se stane nějak “nečisté” a
nikdy už nevytvoří “čistokrevné”
asteriasové semeno?”
“Jsem přesvědčen, že je
tomu tak. Rostlina oplodněná cizím pylem už
nikdy není s to dáti čistokrevné
potomstvo”, řekl Mistr.
“A co když tohoto - jak vy
říkáte - “znečištěného” asteriasu
použijete jako otce a přenesete jeho pylová
zrna na bliznu jiného asteriasu? Je ten pyl
také nějak nečistý, což ovlivní vzhled
potomstva?”
“Vím, kam míříte, a proto
své zkušenosti vám neřeknu. Ostatně, vy v
telegonii nevěříte”, odpověděl Kaprus a
sezuv polobotku, jal se ukazováčkem natírat
svědivé prstce. Hariota obrátil tedy rozhovor
jiným směrem:
“Obdivoval jsem těchto pět
echinocereusů. Odkud je máte? Takové rostliny
jste mi měl dát tehdy na podzim, abych vám ony
mrtvolky nemusel vracet!”
“Oiga - slyšte! Hariota
nepoznává pět rostlin, které mi na počátku
zimy vrátil jako mrtvé! Ano, ano! Jste někdy
zbrklý! Dal jste si od Matukány nakukat, že
tyhle rostliny už dávno jsou nebožtíci, a
teď se divíte, jak jsou krásné a chtěl byste
je patrně odvézt do Brna. Už je však
nedostanete!”
“Mistře, snesu leccos! Tohle
však jsou docela jiné rostliny vyrostlé u nás
ze semen. Jsou dvakrát větší než oněch pět
importů. Já už také od vás se lecčemus
naučil” - řekl Hariota.
“Vy dnes ničemu nevěříte.
Měl byste se jmenovat Tomáš. Já však
tvrdím, že jsou to ony rostliny, které jste mi
vrátil.”
Hariota marně vzpomínal,
který z kaktusářů pěstuje rostliny v
barevných polévaných kořenáčích a je
nepřítelem průlinčitých obyčejných
květinových hrnků, jejichž vnější stěna
prý neustále vypařuje vodu a snižuje teplotu
hlíny, což kaktusovým kořenům škodí.
Nepěstí v polévaných nádobách své kaktusy
průhonický Islaja?
“Půjdeme do skleníku”,
řekl Mistr.
V předsíni na parapetu, kde
před pěti měsíci v noci vysévali semena
asteriasů v ceně padesáti tisíc korun,
leželo nyní několik starých krabic a zemina
byla naprosto vyprahlá. Z těch semen v tak
studeném prostředí nevzklíčilo určitě ani
jedno! Také ve skleníku Hariota marně hledal
některé ze stovky tehdy naroubovaných rostlin.
Měl tehdy Matukána pravdu, když prohlásil,
že vše půjde na kompost!
Řady importních rostlin
během zimy prořídly. Sem tam některý kaktus
z vyschlého těla vyslal květ, aby v západu se
smrtí vytvořil semena, která by jej
přečkala. Hariota uchopil kvetoucí koryfantu.
Vyklouzla snadno z mramorové drti a neměla ani
náznak nějakého kořínku. Ano - tak nějak to
prorokoval starý praktik “Na korábě”.
“Mistře, kam se poděly
všechny ty rostliny, jimiž skleník byl
přeplněn?”
“Odvezli si je zájemci. Dole
v pařeništích už jsou nové. Posla je můj
přítel z Nuevo Leon k rozprodeji. Proto mohu je
prodávat pouze tomu, kdo je hotově zaplatí.”
“To tedy do Brna pojedu s
prázdným zavazadlem?”
“Přáteli buďme, plaťme si
jak židé a podporujme se navzájem jako oni”,
řekl Karpus a dodal: “Vyrovnal jste účty,
dostanete vše, co mohu postrádat. Než půjdeme
do zahrady, trochu se nasnídáme. Včera po
celý den jsem hladověl.”
Usadili se v kuchyni, kde bylo
příjemné teplo. Paní Dora doma nebyla, vařil
tedy Karpus černou kávu sám. Tentokráte se
snídaně obešla bez pavouků a byly i rohlíky
s máslem. Karpus jich snědl rovných patnáct a
vypil skoro dva litry silné kávy. Hariota jej
pak požádal, aby zahrál na indiánské
píšťaly, jak na podzim slíbil. Když
připojil poznámku, že pravděpodobně ani
pravý indián neovládá tak dobře tyto
jednoduché hudební nástroje, jako právě
Karpus, zvedl se Mistr zvláštním prohnutím
těla a protáhle zazpíval: “Český národ,
hudební národ, proč by indiána
nepředčil?”
Přinesl z pokojíku tucet
nejrůznějších píšťal, ucpal si levou
nosní dírku kouskem vaty a druhou nosní
dírkou vysílal jemný proud dechu do nastavené
píšťaly. Jemné flažoletové melodie se
střídaly rychle za sebou. Vyjadřovaly bojovný
hymnus, napodobování ptačího zpěvu, bol,
radost i lásku. Jedna píseň byla pěknější
druhé. Hariotovi se tato prostá hudba jevila
úžasnou.
“A teď vám předvedu
vlastní skladby - měli bychom se však - jak
indiánští skladatelé to činí - předtím
pořádně napít pulque. Slyšel jste někdy už
o tomto nápoji?” ptal se Karpus.
“Ano, slyšel. Je to
vykvašená šťáva z velikých agáví”,
odpověděl Hariota.
“Tohle jste vyčetl z knih.
Neprozradily vám však, jak se takový opojný
nápoj vyrábí. Dejte tedy pozor, ať se vám
nezvedne žaludek! Mladí hoši vyjdou v době
žní na rozsáhlé plochy, kde jsou vysazeny
agáve. Jsou to velké rostliny, dorostlý muž
zmizí v jejich obrovských tuhých listech jako
pták v hnízdě. Hoši vyřezávají rostlinám
poupata. Jsou velká jak lidská hlava a doma je
rozřežou na úzké pásy. Další práci
obstarávají staré, většinou už bezzubé
indiánky. Sesednou se kolem dřevěných
plochých nádob - podobným našim kádím - v
ústech rozžvykují kousky agáve a vyplivují
je do nádoby. Sám jsem to několikrát viděl a
obdivoval nečistá ústa stařen, z nichž se
neustále řinuly čerstvé sliny.”
“A pil jste takto zhotovený
nápoj?”
“Proč ne? Ona břečka
zkvasí, vznikne líh a ten zničí všechny
nakažlivé zárodky. Pulque je královský
nápoj! Přivezl jsem si pět soudků téhle
kapaliny a dva z nich jsou ještě plné.
Přineseme jeden z nich a ukáži vám tam dole
tři pěkné tsantsy, dar to, jehož se mi
dostalo od náčelníka kmene Jirabů na Rio
Napo. Tyhle tsantsy nelze zavěsit mezi ostatní
indiánské věci - snad ještě mezi skalpy,
neboť i Dora se zmenšených lidských hlav
bojí. Vy však se nebojíte. Tak pojďme!”
Obílenou chodbou, v níž
nebylo nic kromě dlouhého svazku slunečních
paprsků, vešli do zaprášené místnosti, kam
jediným železným oknem rovněž pronikala
záplava slunečního světla. Po policích
natrousily myši hojnost výkalů, kouty
místností opentlili pavouci hustými sítěmi a
ve chvílích ticha bylo slyšet dřevokaze, jak
pracně vrtají chodbičky ve starém dřevě
šatníku, na jehož třech zásuvkách zelenalo
měděnkou kdysi pěkné bronzové kování.
Hariota objevil na stěnách
podivné výtvory připomínající destičky se
srnčími parůžky nebo podobné lovecké
trofeje. Tyto však byly uhněteny z neznámé
hmoty a potřeny hnědým lesklým nátěrem.
Představovaly ruce se skrčenými nebo
napjatými prsty, lidský nos, oko, miniaturní
nohu i mužské orgány jinak pečlivě
přikrývané. U všech bylo něco připsáno
lesklými hnědými křížky.
“Mistře, co je tohle za
trofeje?” zeptal se a ukázal na mocný
chlapský úd obežraný dole od myší.
Konec
16. dílu
Díl
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. | 13.| 14. | 15.
|
