- Dokonalé odhalení všech
uvedených pseudonymů dnes již není
možné, k pochopení však postačí
pravá jména hlavních postav tohoto
čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
... Když vše příznivě bylo
vyřízeno, svolal Heriota uprostřed province
ustavující valnou hromadu, která zvolila za
předsedu dr. Rebuta, což nějak nemile se
dotklo dr. Cacovického, muže velmi citlivého.
Asi týden po valné hromadě,
na níž spolek byl nazván podle královského
rodu kaktusů jménem ASTROPHYTUM, oznámil dr.
Cacovický, že pro nemoc ze spolku vystupuje.
“Žádná škoda - uražená
ješitnost!” řekl Solis, když o tom s
Hariotou rozmlouvali. Doktor však příští den
zemřel. Kam se jeho sbírka kaktusů zdarma
nasbíraných ztratila, přesně nikdo nevěděl.
Zlé jazyky šeptaly, že jeho zeť, majitel
elektrárny, všechny rostliny kázal spálit.
Na únorové členské schůzi
oznámil Hariota, že brněnský spolek má 80
členů a že nově zřízený pražský spolek
vedený akademickým malířem Jaromírem Islajou
soustředil už 50 členů. Ústřední spolek
kaktusářů v ČSR kapituloval. Změnil
spolkové stanovy i svůj název, neboť byl
pouze jedním ze dvou pražských spolků ajeho
nový výbor znovu přijal do svých řad
nedávno vyloučeného kolínského kaktusáře
L. Kopiapou, který zatím v Brně byl většině
členů neznám. Hariota nijak nezdůrazňoval
své vítězství nad Prahou, a když nový
výbor požádal brněnský spolek o spolupráci,
prosadil její uskutečnění. Karpusovy importy
k jaru Hariota v Brně rozprodal. Vrátil pouze
pět mrtvých echinocereusů a zaslal na
Karpusovo konto 4.700 korun.
Karpus za prokázanou službu
poslal Hariotovi velký balík Očisty. Hariota
věnoval všech šest sešitů dr. Herosovi,
který si je přečetl a na jedné jarní
procházce o Karpusově časopisu řekl: “Už
dlouho jsem se tak upřímně nezasmál jako při
čtení téhle Očisty!”
“Velmi si v ní odporuje”,
poznamenal Hariota.
“Což o to! On však sám
uráží v oněch článcích kdekoho a
současně vyzývá, aby jej napadení žalovali.
Nebudou-li jej žalovat, tak všechno prý
doznává! Jak to asi dopadne?”
“Už dopadlo! Mám o tom
přímou zprávu z Prahy: Karpus u trestního
soudu vše lítostivě odvolal a zavázal se
zaplatit soudní útraty žalobců.”
“To je nadělení!” podivil
se Hariota.
“Snad tahle soudní epizoda
nebude Karpuse ani tolik mrzet, jako zpráva ze
soudní síně v sociálně-demokratických
novinách, kde Karpus byl označen jako typický
úpadkový exemplář odumírající české
buržoazie. V sobecké snaze žít v
individuální osobní svobodě prý tento
diletant parazituje na těle pracujícího
kolektivu, jemuž se snaží být vůdcem. Jeho
zájezdy do ciziny jsou obchodní záležitostí
a až na dovezené předměty vše ostatní
(jmenovitě jeho články v Očistě)
postrádají jakéhokoliv přírodovědeckého
či politického významu a je výplodem fantazie
uraženého jedináčka, jemuž bohatí rodiče
od dětství nikdy ničeho neodepřeli.”
“Ach, rozumím”, řekl
Hariota. “Redakce dělnických novin asi
získala informace, že Karpus je ve spojení s
vládnoucím křídlem české buržoazie, že
jeho styk s prostými lidmi má jen jediný cíl:
využívat jich k osobním pletichám!”
opakoval Hariota svůj názor, k němuž dospěl
už tehdy večer na shromáždění lidí v
podsklepí Ďáblinky.
Koncem roku 1925 v blízkosti
vozatajských kasáren “V Táboře” zřídil
Solis, Hariota, dr. Rebut a mladý Heros
společné pařeniště kryté čtyřmi okny. Z
blízké kasárny vozili čerstvý koňský
hnůj, pěchovali jej na dno pařeniště a
pokryli decimetrovou vrstvou říčního písku.
Během několika dní stoupal teplota v
pařeništi na 60 °Celsia. Teprve v první
jarní den 1925 mohli tomuto již značně
chladnějšímu prostředí svěřit své
sbírky. Nikdo z nich však nenaplnil rostlinami
ani polovici plochy, kterou měl k dispozici pod
svým oknem.
“Kdo z nás bude tak
šťasten, že do konce léta rozšíří sbírku
pod celým oknem?” řekl dr. Rebut.
Po několika dnech importní
rostliny neuvěřitelně se zvětšily. Patrně
přijímaly vláhu i povrchem těla. Některé
vyrašily z vlny červené tobolky s drobnými
černými či hnědými semeny, jiné vytlačily
v areolách skrytá poupata a záhy otevřely
překrásné hedvábně lesklé květy.
Hariota zřejmě si oblíbil
rod Astrophytum, Solis rod Echinofossulocactus,
dr. Rebut rod Ferocactus a mladý Heros byl
první, kdo celé své okno vyplnil, nikoliv
však rostlinami, ale obdélníkovitými miskami
naplněnými písčitou listovkou, do které
vysel semena asi padesáti novějších druhů
kaktusů. Solis navázal písemný styk s Němcem
Ferdinandem Schmollem, který s manželkou se
vystěhoval do mexického státu Querétaro a zde
si založil středisko pro export kaktusů do
Evropy. Byl to odvážný muž. S dvěma indiány
prolézal dosud neprozkoumaná nebo málo známá
území, na nichž sbíral kaktusy. Pomocí
svých indiánských přátel navázal pak
obchodní spojení i s kmeny vzdálenými, měnil
jimi sbírané kaktusy za křiklavé barevné
látky, obuv, železné nástroje i různé
ozdobky a blýskavé trety. Velmi záhy z trámů
a latí si pořídil skleníky, na nichž nebylo
kousku skla. Byla to vlastně stínovací
zařízení, pod nimiž přenesené kaktusy
snadněji zakořenily. Později, když mexická
vláda zpřísnila zákaz sběru a vývozu
vzácněji se vyskytujících se druhů kaktusů
- Schmoll si vyžádal povolení vyvážet
kaktusy, které prý v těch “sklenících”
vypěstí ze semen. Sběr kaktusových semen
zakázán nebyl, tedy mu vývoz povolili. Až na
malé výjimky však všechny odesílané kaktusy
byly indiány uloveny v divoké přírodě a po
částečném vyschnutí nakládány do beden na
šestinedělní cestu do Evropy.
Na jedné členské schůzi
Solis přečetl dopis, který toho dne došel z
Querétara.
“Kdybyste sem přijel,
pohrozil byste vzhůru k nebi a zavolal: Proč
tolik je zde kamení a tak málo je chleba? Proč
prší zde třeba jen po dva dny v roce? Proč
voda je zde tak vzácná, že za deště lid
nastavuje rozměrné plachty a svádí vodu do
podzemních cisteren, aby s ní pak vydržel po
dobu do příštího deště? Proklínal byste
tento nejjižnější velehorský kout Mexika -
kde však rostou spolu s akáciemi, pichlavými
travinami a trnitými keři ty nejvzácnější
druhy kaktusů…”
Štábní kapitán Solis si
objednal u Schmolla všechny dosud známé druhy
echinofosulokaktusů. Koncem jara obdržel bednu
s velkými otvory a v ní 70 překrásných
rostlin. Vypadaly jako svěže zelen lampiony
ozdobené na hranách žeber růžicemi dlouhých
trnů, z nichž vybíhal dlouhý trn střední.
Podle tehdejších názorů Solis se domníval,
že kaktus k tvorbě trnů potřebuje vápenaté
látky. Při mísení substrátu přidal tedy do
směsi písků a různých hlin pořádnou dávku
staré omítky. Byla to neodpustitelná chyba!
Echinofosulokaktusy rostou v Mexiku na loukách
mezi zubatými travinami na velmi mohutných
vrstvách čistého humusu. Kdepak vápno!
Importované “lampiony” ne
a ne zakořenit. Kvetly, nerostly však a ještě
více se cvrkaly. Konečně z jejich vrcholků
vylézali mohutní černí brouci - tesaříci.
Obyčejně za poledne se prokousali z těla
kaktusu a vystavovali své lesklé tělo slunci,
aby oschli. Pod nimi však se otevíral okrouhlý
otvor, jímž brouk vylezl točitou chodbou z
těla kaktusu na denní světlo. Solis zuřil;
ztráta drahých rostlin jej velmi mrzela.
Z jednoho importu vylezl jednou
tesařík mnohem větší, na jehož celém těle
se lesklo červené páskování. Heros požádal
Solise, aby mu daroval nevšedního brouka, prý
jej ukáže strýci Antonínovi, světoznámému
broučkaři. Řekne prý mu, že brouka nalezl v
zahradě. Příštího dne však Heros doznal,
že tento manévr zkušeného entomologa nijak
nepřekvapil. Ihned řekl, jak se brouk jmenuje,
kde a jak žije zůstane prý navždy záhadou, v
jaké rostlině se k nám dostal ještě jako
larva nebo kukla. Z kukly vyklouznuvší brouk
žije prý krátkou dobu; přes oceán tedy
určitě se dostal ještě jako kukla.
“Když jsem strýci
vysvětlil, že vylezl z kaktusu, šel si to
ihned poznamenat, neboť v odborné literatuře
prý je uváděn jiný druh tesaříka, který
žije v kaktusech a že je celý černý”,
končil své vyprávění Heros.
“Váš strýc úžasně
ovládá svého koníčka! Snad bychom mu měli
dát i toho červeného tesaříka, vyleze-li
ještě z některého echinofosulokaktusu kolegy
Solise”, říkal Hariota.
Konec
15. dílu
Díl
1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. | 13.| 14.
|
