- Dokonalé odhalení všech
uvedených pseudonymů dnes již není
možné, k pochopení však postačí
pravá jména hlavních postav tohoto
čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
“Buďte zdráv a přijeďte s
tím Němcem do Průhonic! Pošlu vám naproti
pěkný kočár, je to ke mně z nádraží
dobrá půlhodinka. Tedy na brzkou shledanou!”
VI. Sektáři
brněnského spolku
V brněnském kaktusářském spolku
“Astrophytum” vzniklo záhy několik skupin
pěstitelů. Každá skupina byla nezvratně
přesvědčena, že jedině ona kaktusům
rozumí, ví, jakou správnou zeminu či směs
potřebují, jak mnoho se mají zalévat a jak je
přezimovat. Jedni sektáři kupovali drahé
importy, jiní jen jejich semena, opět jiní se
spokojili pěstěním zelených
“obyčejných” druhů. Byli i takoví,
kteří se odklonili od kaktusů a si oblíbili
africké sukulentní rostliny. I pro ně byl sice
kaktus jakýmsi vrcholným přizpůsobením
rostliny pro nejsušší prostředí, mnohé
africké euforbie rovněž naduřovaly tělo
zásobárnami vody pro dobu sucha a kaktusům se
vzhledem velmi podobaly. Tento druh sukulence se
zdál mnohým sektářům dosti primitivní.
Některé sukulentní kosmatce dovážené k nám
z nejjižnější Afriky jsou celkem drobné
rostlinky zduřující většinou pouze dva
listy, v nichž ostatní tělo je ukryto.
Proslavily se však už dávno nesmírnou
přizbůsobivostí svému okolí, s nímž
patrně se snaží tvarově i barevně splynout.
Nejpamátnější kosmatce rodu Lithops nebo
Conophytum často jsou označovány názvem
“živý kámen” nebo “kvetoucí kamení”
a podobně. Rod Titanopsis tvoří ze zduřelých
listů přízemní růžice zbarvené jako půda,
na které rostou. Na jejich listech skupiny
hrbůlků a brázdiček věrně napodobují její
zrníčkovitý, suchem rozpukaný povrch.
Velký počet kaktusářů pěstili pouze
nejnověji objevené druhy. Těchto “novinek”
docházelo do Evropy tolik, že třísvazkové
dílo amerických badatelů dr. Brittona a dr.
Roseho z roku 1923 téměř zastaralo, ač
publikovalo 1235 druhů amerických kaktusů.
Mezi sektáři občas se vyskytl sběratel
asymetrických kaktusů. Z neznámé dosud
příčiny některý kaktus přestane tvořit
geometricky pravidelná žebra a v dalším
vzrůstu jeho tělo nabývá tvaru
nepravidelných kusů skály, nebo přejde ve
vějířovitý hřeben. Tyto “monstrózy” a
“kristáty” nebyly však známé u všech
druhů kaktusů a podařilo-lo se někomu mezi
drobnými semenáčky objevit hřebenovitou
zrůdu, byla to opravdová senzace. Někteří se
pokoušeli umělým zásahem tyto zrůdné tvary
vyvolat na normálních rostlinách. Zraňovali
jejich vrcholy, vtlačovali nejhořejší část
kaktusu mezi dvě skleněné desky, ozařovali je
ultrafialovými i jinými paprsky – nedosáhli
ničeho!
Ještě jiná anormita získávala zprvu
ctitele. Byly to rostliny, které buď úplně
nebo jen na některých částech těla
netvořily chlorofyl. Byly proto zlatavě žluté
a nemohly se udržet při životě, nebyly-li už
jako malý semenáček naroubovány na statnou
zelenou podložku.
Zvláštní historii tvořili specialisté.
Pro ně existoval pouze jediný rod kaktusů.
Měli však nejen všechny druhy tohoto rodu, ale
i všeliké odchylné lokality a formy. Hariota
se záhy specializoval na rod Astrophytum, Parod
na rod Gymnocalycium a Stetson na vysoké
cereusy. Specialisté tvořili pevné kádry
ovládající odbornou literaturu do posledního
puntíku. Nebyli ve spolku pro své příliš
jednostranné zaměření příliš oblíbeni.
Velikost a krásu sbírky bylo možno
vytvářet trpělivým mnohaletým pěstěním.
Občas však se vyskytl zámožný pošetilec,
který skoupil v krátké době velký počet
importovaných rostlin a se domníval, že je
první mezi kaktusáři. Jedním z nich byl
Květoslav Upír, panský krejčí ze
Starobrněnské ulice. Byl otylý samotář s
propadlým nosem a velkýma vodovýma očima.
Několik stříbřitých vláken v jeho
jantarových vlasech se živě uplatňovaly nad
smetanově bílým obličejem. Mluvil málo a
jeho přirozená mlčenivost nabuzovala dojem,
že je člověkem přesným a spolehlivým. Jeho
sousedé však pro jeho lakotu a bezohlednost s
jakou vymáhal peníze od svých dlužníků se
mu vyhýbali. Když vážně onemocněl, tu
pochopil, že v krejčovské dílně mu ubíhaly
roky bez ročních počasí, bez význačných
dnů. Nahromadil mnoho peněz – pro koho je
však našetřil? Byl sobec a pocítil strach,
že by nějaký cizí člověk se jich mohl
zmocnit až navždy zavře oči. Ne, ne! On si
teď popřeje, jen co jej propustí z nemocnice!
Když ji opouštěl, poradili mu lékaři, aby co
nejčastěji navštěvoval přírodu. Začal tedy
chodit do lužáneckého parku, kde se setkal se
starým svým zákazníkem dr. Herosem.
“Nějak jste štíhlejší”, řekl
lékař, když se pozdravili.
“Játra a žlučník! Jsem po operaci”,
odpověděl.
“Musíte se hodně šetřit!”
“Řemeslo jsem už pověsil na hřebík a
teď bych si rád zařídil nějaké akvárium
nebo vůbec doma něco pěstil. Alespoň ujde
člověku čas a má o čem přemýšlet.”
“Kdybyste měl hodně slunný byt, mohl
byste – jako můj syn – pěstovat kaktusy.”
Přišel Hariota a dr. Heros oba navzájem
představil.
“Právě radím panu Upírovi, aby začal
kaktusařit”, řekl lékař.
“Máte hodně slunný byt?” zeptal se
Hariota.
“Světla je u mne dost, chtěl bych však
nejprve ty kaktusy vidět, než se rozhodnu je
pěstit”, mínil krejčí.
Smluvil se, že zítra Upír navštíví
Hariotu v jeho bytě. Když se rozešli, spěchal
krejčí si sednout do restaurace.
“Nevypadá valně a dlouho zde nebude”,
prohlásil lékař, když zacházeli za tenisové
hřiště.
Příští den v pravé poledne Květoslav
Upír vkročil do Hariotova bytu a sotva
přivřel dveře, hlasitě zvolal:
“Kdepak máte ty mexické kaktusy? Byl jsem
dnes ráno u Herosů se podívat na Zdeňkovu
sbírku. Tyhle kaktusy se mi moc líbí, proto
chci některé si u vás koupit.”
Hariota jej přivítal a mu vysvětlil, že
importované rostliny vyžadují mnoho světla,
proto je pěstuje na zahradě.
“Tak pojďme tam, musím je vidět.”
“Vy chcete, pane Upíre, pěstovat importy v
bytě?”
“A kde jinde? Zahrada u nás není.”
“V bytě vám neporostou.”
“Porostou, neporostou – zkusím to! Na
penězích mi už nezáleží. A víte, co
udělám? Budu ty importy pěstit doma ve
skleníku při silném umělém osvětlení.”
“Přece nechcete v bytě stavět
skleník?” zhrozil se Hariota.
“To ne. Mám však velký skleněný
stříbrník – to je na chlup totéž.”
“Jak myslíte”, řekl Hariota, pokoušeje
se skrýt svou rozmrzelost. Vyšli a překvapený
Upír se podivil, že Hariota zamířil k
zastávce pouliční dráhy. Zeptal se: “Tak
daleko to máte?”
“Pojedeme to tábora a pak kousek
pěšky.”
Upír znovu se podivil, když vstupovali do
zchátralého domku a jeho síní procházeli do
velmi bídně oplocené zahrady.
“Tady už doopravdy dává pánbůh dobrou
noc. Tuze se divím, že vám to tu někdo
nevykrade”.
Hariota otevřel své pařeništní okno a
krejčí ihned poznal, které rostliny jsou na
prodej. Byly u nich Karpusovy štítky s
označením ceny.
Konec
19. dílu
Díl
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18
|
