Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení:

Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

“Asi máte pravdu! Ještě však jednu věc musíte splnit. Pošlu vás do skleníku a vy zalomíte ve dveřích klíč. Nebude to velká práce, klíč předtím nalomím.”

“A proč to uděláte?”

“Harioto! Kdyby Haage zjistil, jaké množství asteriasů mám, tak by je chtěl odkoupit. Sám jste říkal, že zde má peníze v poštovní spořitelně. Tomu tedy musíme zabránit.”

“Haage však může uvidět asteriasy i zvenku”, varoval Hariota.

“Přikryji je papírem a vy mu řeknete, že jsou tam třeba begonie.”

“Jak si přejete.”

Tentokrát vyprovodil Karpus Hariotu až na ulici a přátelsky za ním zamával, když s velkým zavazadlem odcházel. Hariotovi se zdálo, že získal přátelství podivuhodného muže.

V nádražní poloprázdné restauraci snadno našel Islaju. Seděl v tmavém koutu místnosti a podřimoval nudou. Když Hariota k němu přisedl, pořádně se protáhl, zdlouhavě zívl a nezřetelně zabrebentil: “Neukázal vám Karpus, co má v těch venkovních sklenících? Proč jejich skla zašpinil vápnem?

“To nevím”, odpověděl Hariota vyhýbavě a pokračoval: “V jednom z nich mi Karpus vybral asi sto rostlin pro brněnské členy.”

“Tak vy nic nevíte? Mohu vám však důvěřovat?” otázal se akademický malíř.

“Proč ne?” divil se Hariota.

“Něco vám prozradím: V tom zadním skleníku je asi osm set nedávno přivezených asteriasů.”

“To přece není žádná tajnost” - namítl Hariota a divil se, jak se to Islaja dozvěděl. Opatrně se proto otázal: “Viděl jste ty nové asteriasy?”

“Neviděl. Vypravoval však o tom mému známému inspektor Koza.”

“Je Karpus stále sledován?” zeptal se Hariota.

“Vy tedy víte, že Koza je policejní agent?”

“Znám jej! Mistr Matukána posledně s ním hovořil.”

“Oba tedy víme, že Karpus obdržel několik set nových asteriasů.”

“Co z toho?” řekl Hariota.

“Co z toho? Dovedete si vůbec představit, kolik Karpus musel za tyto rostliny hotově zaplatit? A klesne-li cena asteriasů? Co potom?”

“Tak se mi zdá, že víte víc než já”, mínil Hariota.

“Snad! Mám zprávy z Německa, že tam poklesla cena asteriasů o padesát procent. Jeden centimetr jejich průměru je asi za 40 korun. Hovořili jsme o tom, když jste odešel na zahradu. Proto asi mne nenapadne jet s Karpusovými rostlinami do Německa. Raději se vydám už zítra do Švýcarska, kde asteriasy ještě nemají”, řekl Islaja.

“Nechápu, jak může cena asteriasů tak prudce klesat, když nikdo nezná jejich naleziště kromě Karpuse a několika indiánů, kteří patrně o kaktusy zvlášť nijak se nezajímají. Neklesá jejich cena snad proto, že u nás rostliny záhy odumírají?”

Islaja se ušklíbl: “A to ne! Odhaduji, že vydrží u nás pět i více let. Moc se divím, že Matukána některé nekoupil. Kvetou od jara do podzimu, dají tedy spoustu velkých semen. Že cena asteriasů tak povážlivě klesá, to mohl způsobit pouze podnikavý člověk žijící v Mexiku nedaleko onoho naleziště.”

“Karpus však tvrdil, že o tom jeho nalezišti nikdo neví!”

“Nedejte na to, co Karpus říká! Obratný obchodník je vždy natolik pružný, že dovede Karpusovy pomocníky podplatit a ti už mu ukáží, kde asteriasy sbírali. Stačí, když rostlinu nakreslí na kus papíru a tu kresbu kdekomu ukazuje, tak snadno najde člověka, jenž naleziště zná.”

“Což Karpus tyhle konkurenční manévry neprohlédl?” mínil Hariota.

“V tom tkví právě ona záhada. Skoro bych myslil, že asteriasy objevil na pozemcích nějakého mexického boháče, s nímž uzavřel laciné přítelství, aby si výhradní sběr u něho zajistil. Tento nám neznámý Mexičan poslal Karpuasovi ony nové asteriasy. Španělé jsou však hrabiví obchodníci - snad rozesílá asteriasy i jinam a proto jejich cena se řítí dolů” - hádal akademický malíř.

“Vy prostě myslíte, že Karpus není s to ovlivňovat mexickou konkurenci?”

“Ne tak! Karpus mohl znemožnit jakoukoliv konkurenci, kdyby byl na nalezišti vybral asteriasy do posledního exempláře, aby tam nic nezbylo. Musel by to udělat jako jeden španělský lovec orchidejí. Ten měl kdysi šťastný den a objevil v jednom koutě mexického pralesa překrásně zlatě kvetoucí katleji s temnou skvrnou na pysku. Právě kvetla v celých skupinách viditelných na velkou dálku. Lovec najal v sousedství tábořící indiány, aby z vysokých kmenů rostliny strhávali a dobře jim zaplatil za každý přinesený exemplář. Když jich měl asi pět set, odkoupil od indiánů proutěné koše a požádal je, aby mu zabalené rostliny pomohli dopravit do vzdálené osady, kde měl nákladní auto. Tak to dělá každý sběratel, žel však obyčejně tuze špatně platí za vykonanou práci. Španěl byl rafinovanější. Namluvil svým rudým pomocníkům, že tentokrát nemá u sebe mnoho peněz, že však přijede znovu s několika auty, až Měsíc bude v úplňku. Do té doby ať prý strhávají všechny takové orchideje a to i v dalekém okolí. Vrátí se a skoupí všechno! Louče se s nimi, přebohatě je odměnil.

Mizera Španěl však už nikdy do oné krajiny se nevrátil. Indiáni v touze po zisku servali ze stromů kdekterou orchidej, kladli je na hromady a marně čekali na bohatého kupce. Orchideje na hromadách shnily a rafinovaný lovec prodal svých 500 jedinečných kusů za tolik, že už se potloukat pralesy nikdy nemusel”, skončil Islaja vyprávění.

“Když vás tak poslouchám, tu mi napadá, že ty naše záliby zničí nejedno naleziště v krásné tropické přírodě!”

“Naše záliba podléhá módě. Dnes se honí lidé za asteriasy a zítra je to omrzí, protože evropští pěstitelé ze semen jich vypěstí plné skleníky. Vybrakované naleziště si zatím oddechne. Z pohozených semen vzklíčí nové rostliny a za nějakých osm let ani byste nepoznal, že kdysi někdo tu vyloupil všechny orchideje. Ostatně po čase se opět našlo velké naleziště mexické zlatokvěté katleje - bylo to však dvě stě kilometrů jižněji. A kaktusy? Staré exempláře jsou obežrány hmyzem i různými kopytnatci - těch poškozených rostlin vždy je v přírodě většina - příroda není skleník. Ario vypravoval, že z dvaceti nalezených rostlin sotva jedna je natolik vzhledná, aby stála za námahu ji pracně z tvrdé půdy vykopat a ještě pracněji ji dopravovat do přístavu. Tam venku není dřeva ne bedny, často musí sběratel být rád, sežene-li na zabalení kaktusů prázdný barel od benzínu.”

Popíjel už druhý šálek dobré kávy a vykouřili hromádku Hariotových cigaret. Doba Islajova odjezdu se blížila.

“Proč nepřijedete se podívat za mnou do Průhonic?”

“Snad někdy k tomu dojde!” řekl Hariota.

“Tak se mi zdá, že Karpus pošle vás a Haageho ke mně na návštěvu, aby se ho zbavil na celé dopoledne. To bych vám pak poslal na nádraží kočár.”

Když už si podávali pravice na rozloučenou, napadlo Hariotu, aby se zeptal: “Pěstujete kaktusy v emajlových květináčích?”

“Některé ano”, odpověděl Islaja.

“U Karpuse jsem dnes viděl pět echinocereusů vsazených rovněž do glazurovaných hrnků.”

“Bodejť! Koupil je ode mne, aby prý vám dokázal, že oněch pět rostlin, které jste mu vrátil, nebyly mrtvé.”

“To je trochu naivní”, zvolal Hariota a pokračoval: “Hned jsem poznal, že jsou to rostliny vypěstěné u nás ze semen.”

“Neměl jste pravdu! Je to pot odnožů odříznutých z poškozené importní velké rostliny. Rostou-li u nás importy, jsou k nerozeznání od rostlin vypěstovaných zde ze semen. Mění-li importovaná rostlina u nás svůj habitus, právě tak jej změní rostliny vypěstěné ve skleníku ze semen.Naše prostředí je přece jenom jiné než naleziště oněch kaktusů v nadmořské výšce třeba kolem 3000 metrů” - vysvětloval malíř.

“Pěkně jsme si pohovořili. Vy jste starý praktik, děkuji vám za poučení, řekl Hariota, když se loučili.

“Buďte zdráv a přijeďte s tím Němcem do Průhonic! Pošlu vám naproti pěkný kočár, je to ke mně z nádraží dobrá půlhodinka. Tedy na brzkou shledanou!”

Konec 18. dílu

Díl 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17