- Dokonalé odhalení všech
uvedených pseudonymů dnes již není
možné, k pochopení však postačí
pravá jména hlavních postav tohoto
čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
... “Mistře, co je tohle za
trofeje?” zeptal se a ukázal na mocný
chlapský úd obežraný dole od myší.
“To jsem si přivezl z
Brasilie. Můj dávný přítel André Stévenol
byl tam lékařem v jedné z věznic v blízkosti
hlavního města. Tam ovšem o úraz trestanců
není nouze. Někteří tam přišli nemoci a
byli uzdraveni. V žádném případě však
nebyli uzdraveni lékařem, nýbrž vždy
zázračnou “Matkou Boží”. Tamní lid - i
jeho zločinci - jsou nadmíru pověrčiví a
zbožní. Jejich přehnaná zbožnost hraničí
někdy až s blbostí, jak právě dokazují tyto
figurky. Pohlavní choroby v Brasilii dosud zle
řádí. Trestanec vyléčený z kapavky musí za
své zázračné vyléčení Velké Matce
poděkovat. Vděčnost či strach nutí jej
utrhnout si od úst chléb a vymodelovat z něj
onen lidský orgán, který byl zázračně
uzdraven. Nechá pak figurku na slunci
obeschnout, aby ji mohl nalakovat a napsat
znaménka motlitby.”
“Kde, prosím vás, vezme
takový trestanec lak?” zvolal Hariota.
“Na tuhle otázku vždy
čekám” - smál se Karpus a chutě
vysvětloval: “Obeschlou sošku lakují
zředěnými svými výkaly a ony křížky
analfabetů, jimiž píši motlitbu díků - jsou
psány zápalkou namočenou v lejnu. Ta “Velká
Matka” z takového dárku musí mít úžasnou
radost, že ano?”
Karpus byl veselý, jak ještě
nikdy předtím. Vykopl z koutu dlouhý úzký
soudek opásaný lýkem a řekl: “Pulque!”
“Chtěl jste mi ukázat vaše
tři tsantsy!” přihlásil se host.
“Málem bych byl na to
zapomněl! Klam však jsem je uložil? Dora
stále mne žádala, abych je pohřbil někde v
ústraní na hřbitově, proto jsem je někam
schoval, aby na ně zapomněla. Nedal jsem je do
šatníku?”
Karpus poklekl před šatníkem
a oběma rukama zatáhl za kruhovité závěsy
nejspodnější zásuvky. V té chvíli celý
šatník se zřítil, jakoby jeho prkna, ze
kterých se skládal, nikdy nebyla slepována.
Zbyla z něj hromada prken, mezi nimiž se
válely zteřelé šaty a knihy. Tsantsy tam
naštěstí nebyly.
“Kde by jen mohly být?”
ptal se Karpus sama sebe a jeho oči bloudily po
celé místnosti. “Ach ne!” - konečně se
vzpomněl, “jsou v knihovně! Už vím! Uložil
jsem je do sklenice od okurek a otvor jsem ucpal
novinami. Už to mám! Sklenice je přivázána k
perům pod pohovkou! Hned se tam podívám.”
Karpus popadl soudek a s
Hariotou se vrátili do kuchyně, kde nádobu
otevřeli. Karpus postavil na stůl dva
indiánské dřevěné poháry. Pak přinesl z
pokojíku láhev s tsantsami.
“Ani jste nevěděl, že jste
s nimi spal na jedné pohovce”, řekl vesele a
vyklopil tři hlavičky mezi píšťaly.
“Tohle je pravé CABEZAS
REDUCIDAS - vyrobené z lidských hlav. Je to
vlastně jen kůže a vlasy, zmenšená hlava
však věrně podržuje rysy zavražděného
člověka. Určitě byste podle dobře udělané
tsantsy poznal hlavu Vašeho známého.
Všechny tři hlavy velikosti
jablka měly přivřená víčka, jako by spaly,
a na nich dlouhé brvy. Mohutné obočí, vpadlý
poněkud nos s velkými otvory a třemi stehy
sešité rty působily dojmem nezměrného klidu.
Za zhoustlé dlouhé vlasy rozčísnuté na
pěšinku se hlava zavěšovala za pás
indiánského bojovníka jako pomeranč v
nítěném sáčku. Hariota je potěžkal; byly
velmi lehké a páchly pryskyřicí, uhořelým
masem i ohništěm, nad nímž je indiánské
ruce modelovaly.
Karpus nalil do pohárků
pulque. Hariota přemohl odpor a napil se. Nápoj
byl lahodný, nebezpečně opojný. Karpus začal
improvisovati vlastní skladby, Hariotovi se
však zdálo, že jsou to kombinace nápěvů
dříve už slyšených. Karpus hrál dlouho a
kdykoliv skončil nějakou svou skladbu - vždy
se napili. Hariota se neuvědomil, jak rychle
uvykl na nápoj, jehož výroba se mu zdála tak
odporná. Když Karpus dohrál naříkavou
pohřební píseň, prohlásil, že další
skladby už hráti nebude, protože je piluje a
doplňuje - ovšem jako indián - noty nezná.
“Chcete vidět náboženský
obřad lovců lidských lebek?”
Když Hariota přisvědčil,
položil Karpus před sebe tři tsantsy a jednu z
nich jal se vyhazovat vzhůru a chytat dovedným
plácnutím. Začal šeptat: “Oiga, machete,
oiga!” Šepot sílil, Karpus uchopil druhou a
pak třetí tsantsu. Všechny tři poletovaly v
oblouku vzduchem a jeho ruce bleskurychle je
chytaly a znovu vyhazovaly. Karpus se začal
otáčet, kroutil tělem a podupával. Rej hlav
se zrychloval, šepot se měnil ve zpěv a
nakonec ve zvířecí řev měnící se v
příšerně pronikavé skřeky, jaké Hariota
dosud nikdy neslyšel. Náhle vydal Karpus
řízný dvouhlasý výkřik - všechny tři
tsantsy ležely pěkně v řadě na stolní desce
a on s příjemně usmíval.
Hariota uznale kýval hlavou:
“Vy, Mistře, nejen o životě indiánů
píšete, Vy dokonce jejich zvyky dovedete
dokonale napodobit. Proč nezapíší vaše
písně na gramofonové desky, proč váš obřad
s tsantsami nebyl dosud filmován?”
“Míváte, Harioto, někdy
dobré nápady. Pojedu-li ještě někdy za
Velkou louži, vezmu s sebou filmovací aparát a
přístroj na zvukový záznam”, řekl uznale.
Když ukládal tsantsy zpět do
láhve, vysvětloval Hariotovi: “Tahle hlava
patřila bělochovi a Jirabům je desetkrát
cennější než hlavy indiánských
nepřátel.”
Ozvalo se prudké zazvonění.
Karpus rychle skryl okurkovou láhev za záclonu
a vyhlédnuv oknem, oznámil Hariotovi: “Jde
sem Islaja z Průhonic. Musím běže mu
otevřít.”
Po chvíli se Hariota podíval
dolů do zahrady a viděl, jak se oba do sebe
zavěsili a vesele o čemsi hovoří. Islaja byl
střední zavalité postavy a v narudlém
okrouhlém obličeji mu svítily úzké bledě
modré oči. Jeho pohyby byly hřmotné, ale
pomalé. Byl ironický sám k sobě a při
rozmluvě používal často neslušných i málo
diskrétních slov, jimiž takticky usazoval své
odpůrce. Říkal prý o sobě, že je malířem
a pozorovatelem života, v němž nechce být
hercem. Utíkaje se však k ironii, dovedl v ní
skrýt dojem, že už dávno prožil a překonal
to, čím žijete nyní vy. Vpadl do kuchyně,
ukázav na Hariotu, zvolal:
“Dva zakladatelé
kaktusářských vzdorospolků se sešli u
věhlasného Karpuse! Co je, Harioto, přitáhl z
Brna k žrádlu? Jak vidím, velké h….,
protože Mistr musí hostit vás, a to není na
Ďáblince zvykem. K dobrému mravu patří, aby
host přinesl jídlo a pití, jde-li do tohoto
za….. koutu.”
Vybalil ze zavazadla salám,
uzené maso, křen, rohlíky a dvě láhve vína,
které ihned kapesní vývrtkou otevřel. Pak
položiv před každého místo talíře kus
novinového papíru, přikazoval: “Berte si a
žerte! A to tvé pulque dorazíme také. Budu
pít s Hariotou z jednoho pohárku.”
Pili, jedli a Islaja
vypravoval, jak se mu podařilo zřídit v Praze
druhý spolek. Tady Hariota prý mu dobře při
tom pomáhal.
Karpus připil na zdar obou
nových spolků a řekl: “Jednou - třeba za
sto let - budou nějací lidé oslavovat
výročí založení těchto spolků a budou se
shánět po fotografiích nebo po zprávách z
vašeho života. Za ta léta mnohé v paměti
vybledne a leccos kdesi se ztratí jako kámen
vržený na hladinu moře. Pak si kdosi vzpomene
a přetvoří vás a mne nezbadatelným pochodem
myšlenek v legendární postavy, jimž bychom se
dnes s chutí zasmáli.”
“Však jsme propagovali
dobrou věc”, řekl Islaja.
“To si myslíš ty,
Jaromíre! Mnozí lidé však pichlavé rostliny
nenávidí a v Americe? Tam indiáni dlouho
nechtěli uvěřit, že by se někdo do kaktusů
zamiloval. Smáli se a ťukali si na čelo
naznačujíce, že ti bílí kaktusáři to
nemají v hlavě docela v pořádku. Kdo by za
tyhle rostliny tam daleko za mořem něco
zaplatil? I dnešnímu Mexičanovi je kaktus asi
tím, čím je nám lopuch, ostružiník nebo
žahavá kopřiva. Některé kaktusy jsou dokonce
mnohem nebezpečnější a záludnější než
náš akát, šípek nebo bodlák! Na měkkých
polštářích echinoreusů klopýtne nejeden
jízdní, nebo tažný kůň a obyčejně si
zlomí nohu. Našlápne-li kůň na Ferocactus
latispinus, jehož tělo a lopatkovité, na
koncích hákovitě zašpičatělé trny tak
dovedně jsou skryty v trsech luční trávy, pak
letí jedinec ze sedla a poraněné zvíře do
zobáků kondorů. U nás kaktusáři obdivují
sloupovité cereusy, v Americe však všude ze
zdřevnatělých jejich kmenů stáčejí vozová
kola a z kmenů opuncií hotoví indiáni různé
nářadí. Nebo cefalocereusy v Mexiku a
pilosocereusy v Chile? Tam nikdo je neobdivuje!
Všude slouží jejich dlouhé a leckdy i pestré
chlupy k plnění matrací a podušek. Ještě
jedlé plody některých mamilárií a opuncií
přivábí k sobě indiánské stále hladové
děti. Dřevo z některých tamních krajin je
velmi vzácné. Proto domorodci namísto plotu
vysazují kolem zahrad, kostelů a hřbitovů
celou řadu cereusů. Jinak každý trnitý
kaktus je v Americe rostlinou, kterou bohové
neměli stvořit.”
A přece kdysi Aztékové
viděli v kaktusech zosobněné bohy” - namítl
Hariota.
“To souhlasí, ale tomu už
je dávno, co kaktusy byly považovány za
sídliště nebo samu osobnost božstva.
Uslyšítě o tom na mé přednášce koncem
tohoto měsíce, až sem přijede z Erfurtu
mladý Haage.”
“Cože? Haage sem přijede? A
proč?” divil se Islaja.
“Nezval jsem ho! Mladý Haage
se asi domnívá, že kaktusy jsou jen na to, aby
mu dopomohly ke krytému autu”, vybuchl Karpus.
“Naši němečtí kaktusáři
kupují u Haageho rostliny i semena, protože má
v pražské poštovní spořitelně vlastní
konto. Snad zde má už slušný obnos, za který
hodlá něco koupit, co by mohl snadno převézt
do Erfurtu”, mínil Hariota.
“Haage je obchodník a
přijede-li sem, tak to pro svou zábavu
nedělá”, poznamenal Islaja.
“Ďas ho vzal!” pohrdlivě
zvolal Karpus.
Venku kdesi v dálce
vyzváněly zvony. Bylo poledne. Karpus náhle
řekl: “Jaromíre, pozítří odjedeš do
Německa a nabídneš pěti firmám asteriasy za
původní cenu. Prodáš-li tam padesát kusů,
bude to dobré; cena se pak hladce udrží”,
řekl Karpus. Islaja mlčel. Nerad cestoval a
německou řeč mnoho neovládal. Váhavě
namítl:
“Nemohl bys to, Ario,
odložit na červen?”
“Ne! Musíš to vyřídit
dřív, než přijede Haage. Rád bych se těch
rostlin co nejdřív zbavil.”
Hariota nevěděl, oč jde.
Tváře Karpusovy nebyly již tak veselé jako
před chvílí. Choval se k Islajovi upjatě, ač
se oslovovali křestními jmény. Hariota
uvažoval o tom, co asi bylo pravou a
bezprostřední příčinou této náhlé
Islajovy návštěvy. Vypozoroval též, že
oběma nějak překáží, proto se zvedl a
zamumlal zdvořile: “Musím ven. Omluvte
mne!”
“Všechno živé je jen
fyzikálně chemický stroj”, volal za ním
Karpus.
Hariota obešel skleníky, aby
se podíval do sousedovy zahrady. U plotu za
boční zdí skleníku ležela hromada kaktusů,
mezi nimiž poznal Orojovy zčernalé podložky,
na které tehdy v noci Karpus rouboval malé
importy. Dřevěná písmena zmizela, kabel a
reflektory však dosud se tu povalovaly. Když se
vrátil do kuchyně, bylo mu zřejmé, že
přerušil rozhovor. Nastalo trapné ticho.
Konečně Karpus se zvedl a řekl: “Dej sem
kufr! Nabalím ti rostliny.”
Když osaměli, prohodil Islaja: “To bude
tanec! Asteriasy klesají v ceně a on už to
tuší! Kdy odtud odjíždíte?”
“Po 19. hodině”,
odpověděl Hariota.
“Co byste zde dělal?
Přijďte dříve, budu vás čekat v nádražní
restauraci!”
“O 17. hodině. Platí?”
“Souhlasím!”
Hovořili o příští
spolupráci obou nově založených spolků, oba
však cítili, že by mluvili o něčem jiném,
kdyby se neobávali, že Karpus něco zaslechne.
Konečně se vrátil s napěchovaným zavazadlem
a položil před Islaju dvě tisícikorunové
bankovky: “To máš na cestu a na útratu. Do
týdne se vrať!”
Islaja vzal peníze i zavazadlo
a s oběma se rozloučil, jako by na dlouhou
dobu. Když odešel, vyzval Karpus Hariotu k
rpohlídce obou venkovních skleníků. V
předním skleníku rostly tytéž rostliny,
jaké zde byly už na podzim. Snad těch rostlin
bylo ještě více, neboť mnohé z nich se
navzájem tísnily. Druhý skleník však Hariotu
nesmírně překvapil. Většina parapetů byla
kryta silnou vrstvou mramorové drtě promísené
s jehličím, na níž sedělo několik set
žlutavě světle zelených asteriasů, patrně
teprve nedávno došlých z Mexika.
“Tohle je překvapení!”
zvolal Hariota.
“Překvapení a snad i moje
prohra!” odvětil Karpus.
“Nerozumím vám, Mistře!”
“Abych mohl podniknout
další výzkumnou cestu do Jižní Ameriky,
potřebuji tentokráte získat velký kapitál.
Sám jste mi vnuknul myšlenku, abych filmoval a
zachycoval zvuk. Takový přístroj není levný!
Mne zachránit mohou pouze asteriasy, jejichž
cena nesmí klesat. Osmdesát korun za každý
centimetr průměru je cena velmi přiměřená.
Kolik asteriasů máte?”
“Pouze dva”, odpověděl
Hariota.
“Vyberte si tři rostliny,
dám vám je s padesátiprocentní slevou, když
je do týdne zaplatíte.”
Hariota dlouho hledal, až
konečně si vybral tři středně velké
rostliny za 920 korun. Karpus zatím v sousedním
skleníku vybral pro Brno asi sto rostlin. Určil
jednotnou cenu - padesát korun za jeden kaktus.
Při prohlídce zahrady Hariota zjistil, že
všechny echinocereusy na skalkách zmrzly.
Jejich zčernalé mrtvolky dosud tam svítily
pestrostí trnů. Některé okrouhlé talíře
opuncií však zimy přežily a nyní rašily na
svých okrajích řádky poupat mezi
nebezpečnými trny.
Po 15. hodině odešli do
kuchyně dopít víno, které tu ještě
zůstalo. Karpus byl neobyčejně vlídný a
dokonce sám natolik se snížil, že požádal
Hariotu, aby přijel znovu, až tu bude Haage.
“Nerad němčím a ti
panovační chlapi jsou mi odporní. Nemohu je
však vyhodit. Za pěkný asterias snad mi to
uděláte a přijedete sem, abyste jej
zaměstnal. Já na ten den jsem pro něj tabu -
mám odpoledne přenášku!”
“Tu jste si určil právě na
onen den, kdy přijede?”
“Asi máte pravdu! Ještě
však jednu věc musíte splnit. Pošlu vás do
skleníku a vy zalomíte ve dveřích klíč.
Nebude to velká práce, klíč předtím
nalomím.”
“A proč to uděláte?”
Konec
17. dílu
Díl
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16
|
