- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz Matukána –
(?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
…Hariota otevřel své pařeništní okno
a krejčí ihned poznal, které rostliny jsou na
prodej. Byly u nich Karpusovy štítky s
označením ceny.
“Tento zkamenělý květ je
moc parádní – tento Roseocactus fissuratus
– musím si to jméno zapamatovat! Ten si vezmu
a třeba ještě jeden. Jsou úžasně krásné.
Pak tuhle krvavou kouličku, tuto křídově
bílou také a tu skupinu Lophophora williamsii,
a ještě těch padesát sviněk seřazených jak
vojáci na pochodu – to je Pelecyphora
asseliformis – div si člověk jazyk
nepřekousne, jak těžko se to jméno vyslovuje!
A tedy těch deset si vezmu – jak tu stojí a
ještě nějaký import, ať jich mám pro
začátek dva tucty!”
Když spočítali ceny
jednotlivých rostlin, krejčí svraštil čelo.
Tohle není levná zábava! Věren však svému
rozhodnutí si popřát, už ledabyle prohodil.:
“Doneseme to ke mně, doma vám vše zaplatím.
Budu si muset opatřit nějakou větší
peněženku.”
Byl v dobré náladě a na
nemoc jakoby zapomněl. Nakladli zabalené
rostliny do dvou košíků a vydali se do
Starobrněnské ulice.
Upírův byt byl v třetím
poschodí. Temná předsíň, prosycená pachy
léčivých bylin a kořalek, zela prázdnotou,
zato obě světnice připomínaly skladiště
nemoderního nábytku, starých obrazů v
těžkých rámech a všelikých zbytečných
předmětů nevkusně rozmístěných na
oprýskaných tapetovaných stěnách nebo na
zčernalé parketované podlaze částečně
kryté perskými koberci. Hariota marně pátral,
kde Upír spí, neboť v žádné světnici
nebylo lože ani pohovky. V honosnější
místnosti stály na okně dva hrnky s
kvetoucími omamně vonícími tuberosami a pod
středem zlaceného stropu se vznášel
křišťálový objemný lustr smontovaný z
množství zašlých sklíček. U rozměrného
stříbrníku ležely na koberci bohatě
stříbřené vázy, porcelánové a bronzové
figurky i jiné drahé zbytečnosti, jimiž se
tyto skleněné skříně přecpávají. Dnes
dohrály svou úlohu – Upír se rozhodl zbavit
se jich za každou cenu. Nehovořil již o
stříbrníku, ale o pokojovém skleníku, na
jehož zadní stěně vyleštěné zrcadlo
zdánlivě zvětšovalo jeho prostor i počet zde
umístěných věcí.
“Těm se tady bude dařit!
Pozvu elektrotechnika a instalatéra, zřídíme
ve skleníku “celodenní slunce”, vlhký
vzduch, větráky a samočinný regulátor
teploty – však uvidíte, jak zde uměle
vykouzlím tropickou krajinu” – sliboval
krejčí.
Hariota přikyvoval, jeho
tvář však se zdála říkat: “Mne
neošálíš, v této skleněné bedně nic
neporoste! Škoda rostlin, které ti musím
prodat!”
Aby Upír viděl, jak ta
nádhera se bude v jeho salonu vyjímat,
nastavěli prozatím kaktusy podle velikosti a
barev do ladné skupiny na nejhořejší polici z
tlustého skla.
“Je to úžasné! Už celá
šestina skleníku je naplněna. Jak krásné to
bude, až na všech policích pokvetou mexické
kaktusy! Musíte mi co nejdříve opatřit
další importy. Viděl jsem ve vašem
pařeništi takový modravý kaktus – snad se
jmenoval “Ingens”, ten by se zde tuze dobře
vyjímal!”
Když Hariota opouštěl
Upírův byt, měl pocit, že se propůjčil k
uskutečnění tak nesmyslného kaktusaření,
že celé Brno později se mu vysměje. Už byl
skoro v přízemí, když náhle si vzpomněl,
že krejčí není dosud členem spolku, přesto
však kupuje spolkové rostliny. Vrátil se tedy
a prudce zazvonil u opancéřovaných dveří.
Krejčí otevřel a radostí vykřikl: “Dobře,
že se vracíte! Ty vaše hrnky jsou pro
pokojový skleník moc ošklivé. Přesadím
importy do vkusných polévaných květináčů.
Co tomu říkáte?”
“Nevím, bude-li to
správné. Přítel Islaja prý však těchto
květináčů také používá.”
“No tak vidíte”, samolibě
řekl Upír.
“Vrátil jsem se, abych se
vás zeptal, nemíníte-li vstoupit do našeho
kaktusářského spolku.”
Hněvivě stáhl obočí a
stručně prohlásil: “Ne!”
“Na našich schůzích je
rozprodej rostlin, pořádáme přednášky,
máme už malou knihovnu, dostával byste každý
měsíc náš časopis...”
“Ne!” zvolal prudce. “Já
zásadně se spolkům vyhýbám. Spolky jsou
čertovský podnik. Nevstoupil jsem ani do spolku
krejčích – to snad vám stačí!”
Hariota neřekl už ani slova.
Uklonil se a s nepořízenou odcházel. Upír za
ním volal: “Brzy mi přineste další
rostliny, nezapomeňte!”
“Ani jednu už ode mne
nedostaneš”, řekl si v duchu Hariota.
Domníval-li se Hariota, že ve stříbrníku
všechny kaktusy v nejkratší době zahynou,
velmi se mýlil. Upír nezatížený odbornou
literaturou a přerůznými radami
kaktusářských sektářů, zavolal k sobě
domovnici ze sousedního domu, známou
pěstitelku okenních květin. Požádal ji, aby
mu koupila krásné polévané hrnky, vhodnou
hlínu a všechny kaktusy mu přesázela. Když
mu Hariota do týdne nepřinesl další importy,
zjistil u Herosů Karpusovu adresu a zaslal do
Prahy dva tisíce korun s příkazem, aby mu
cestovatel prodal své nejvzácnější importy.
Se zlou se však potázal! Za čtyři dni
obdržel zásilku, v níž byly tři tucty
překrásně háčkovitě otrněného Rosea
castanedai. Karpus takto překřtil vědecky už
dříve určený a pojmenovaný Ancistrocactus
megarhizus, protože se domníval, že objevil
nový, dosud neznámý rod kaktusů. Upír
láteřil, napsal Karpusovi zlý dopis a nějak
se chtěl alespoň třiceti roseí zbavit. Zprvu
pomášlel požádat Hariotu, aby mu nějak
pomohl, pak se ale rozhodl, že se pokusí
rozprodat kaktusy u květniřských krámků na
Zelném trhu. Měl štěstí! Obchodní
zahradník Jan Nesměl je všechny koupil a
ještě týž den rozprodal.
Uplynuly dva týdny. Hariota
čekal, kdy jej Karpus požádá, aby přijel do
Prahy. Místo dopisu však přišel další
balík se šedesáti kaktusy, mezi nimiž bylo i
pět Islajových echinocereusů. Hariota se
chytil za hlavu. Jarní doba pokročila a
většina zaslaných rostlin dosud nevyrašila
náznaky kořenů. Přišel však Upír a se
širokým úsměvem volal na uvítanou: “Když
nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře!
Obstaral jste pro mne ony importy?”
Hariota lhostejně ukázal na
rostliny před chvílí poštou doručené a
řekl krátce: “Zde jsou. Právě pro vás
přišly.”
Upír si je všechny odnesl.
Sektář Pavel Šroubek byl
slévačem v zábrdovické zbrojovce. Měl domek
v Židenicích a propadl kaktusářské vášni.
Jeho opuncie, echinopsisy, fylokaktusy a gasterie
dobře rostly na malém dvorku, v zimě však s
nimi byla potíž. Jeho žena kaktusy
nenáviděla a černá kočka dokonce je
okusovala. Dobrák Šroubek proto zatoužil po
docela malém skleníku přilepeném na dvoře ke
stěně domku. Nesměl však jimi zatarasit okno
do kuchyně, proto si umínil, že si pořídí
skleník hluboko do země zapuštěný. Žena
protestovala, Šroubek však v krátké době
vykopal na dvorku dva a půl metru hlubokou
obdélníkovitou jámu a z odpadků si pořídil
ve zbrojovce pěknou železnou střechu. Sehnal i
skla i nátěr, když však skleník dohotovil,
nemohl dovnitř. Žena se mu smála, Šroubek
však věděl, že brzy odjede na delší čas k
rodičům. Za její nepřítomnosti prorazil ze
sklepa do skleníku obdélníkovitý otvor a
zazdil do něj železné dveře získané z
bouračky nedaleko domku. Ještě si zavedl do
skleníku odbočku vodovodu a jeho dávný sen se
stal skutkem. Podzemní skleník byl velmi
výhodný pro pěstění odolnějších druhů
rostlin. Horní osvětlení a stejnoměrnou
teplotou a přirozenou zemní vlhkostí předčil
drahé skleníky nezapuštěné pod povrch půdy.
Šroubek dokonce zjistil, že i za nejprudších
trvalých mrazů teplota v jeho skleníku
zůstává alespoň pět stupňů nad bodem
mrazu. Nebylo tedy nutné skleník vytápět.
Někteří kaktusáři sice dávali k lepšímu,
že Šroubek ve skleníku spává a jej
vyhřívá. Velkou předností tohoto hlubokého
skleníku bylo, že kaktusy v jeho stejnoměrném
vlhkém prostředí dobře přezimovaly a na
jaře byly leskle svěží. Šroubkův hluboký
skleník napodobovali pěstitelé orchidejí,
mezi kaktusáři však “skleník z bídy”
nedošel uznání.
Protějškem k tomuto skleníku
chudobného dělníka byl nádherný
dvacetimetrový “skleněný dům” vybudovaný
velkým nákladem v Pisárkách. Jeho vlastník,
inženýr Nopál, nešetřil penězi, jeho
skleník musel oplývat všemi vymoženostmi.
Architekt Stetson ovšem ihned souhlasil s
Kristátovým přechodem do služby u Nopála.
Když se Kristát přišel představit do
ředitelny autoškoly, Nopal svraštil čelo a
nijak nadšen jím nebyl. Modravá očka
sraženého zahradníka vyzařovala cosi
zákeřného a jeho líčený úsměv nemohl
skrýt kousavé záští. I Kristát kriticky si
prohlížel nového zaměstnavatele, v jehož
skleníku měl patrně hrát úlohu šaška.
Chraplavě a vyzývavě se zasmál, nevěda,
proč tak činí. Nopál povýšeně mlčel a
přemýšlel: Nebožtík táta vždy radil,
abychom byli na stráži před lidmi přírodou
poznamenanými. Většina z nich má nejen
nedokonalé tělo, ale i špatnou a mstivou
povahu. Tenhle pavián – jak jej nazval –
však výborně se hodil jako doplněk jeho
zvláštní sbírky anormálních kaktusů. Inu
– zkusí to s ním. V nejhorším případě
jej vyhodí na dlažbu.
“Jděte, pane Kristáte, k
účetnímu. Uzavře s vámi smlouvu podle
obvyklých u nás směrnic” – řekl Nopál s
mírným pokynutím hlavy.
Kristát se zařídil v
zahradním domku nedaleko skleníku velmi
pohodlně. Stěny místnosti vyzdobil obrázky
filmových hereček a vypouklým zrcadlem. Už
druhý den objevil, že klíčem od hlavní
brány lze pohodlně otevřít sklep, kde měl
Nopal uskladněny velké zásoby vína. Nastaly
trvalé deště a Kristát trpěl nudou a dlouhou
chvílí. Nopal tedy jej poslal nakupovat kaktusy
do Pardubic. Když se vrátil, přivezl Nopalovi
takové rarity, že potom jezdil na nákupy
každý týden. Účty spolu nevedli, postačilo,
když Kristát vypravoval, jak majitel se
zdráhal vzácný kaktus prodat, jak však
vypravováním pochybných vtipů si jej získal
a kaktus odkoupil. Nopal přivykl vidět v
Kristátovi neškodného človíčka, který
ostatně mu musí vděčit za poskytované
živobytí a útulek. Během půl roku skoupil
Kristát tolik kaktusů, že se jimi plnila už
poslední volná místa. Vytušil, že jeho
cestování je ohroženo, proto neváhal každý
týden navečer několik vzhlednějších kusů
odprodat Janu Nesmělovi. Jednou se přihodilo,
že Nopal koupil na Zelném trhu od Nesměla
kaktusy, které mu připadaly velmi povědomé a
v ubohém Kristátovi cosi hrklo jako v
hodinách, když tyhle rostliny znovu uviděl.
Poznačil je červenou značkou, aby snad je
neprodal podruhé.
Jednou v neděli seděl Nopal v
zahradě a cosi četl, škodolibě se usmívaje.
Spatřiv Kristáta, že se chystá kamsi odejít,
pozval jej, aby si sedl do proutěného křesla a
pozorně poslouchal.
“No dobře”, řekl Kristát
a zabořiv se do křesla, opřel hlavu o obě
dlaně.
Nopal četl o lovci kaktusů
Karpusovi a jeho závratných jízdách – cesta
necesta – na obstarožní fordce.
“Teď dávej dobrý pozor na
to, co uslyšíš!” přikazoval a pokračoval
ve čtení, až smíchem se otřásal.
“Rozuměls tomu?” vykřikl.
Kristát s sebou trhl, a s
úžasem otevřel oči. Jak dlouho spal? Ihned
však pochopil situaci a nerozhodně se usmál.
“Tak co? Tys nepostřehl nic?
Dobře posloucháš?”
“Dobře! Ale já tomu
nerozumím!”
“Copak jsi nepochopil, že
takhle žádná fordka nevypadá a nelze ji
opravit, jak ten Karpus popisuje? Vsadím se o
cokoliv, že ten chlap neumí auto řídit!”
“Mohli bychom jet k němu a
vyzkoušet ho, co umí”, navrhoval Kristát.
“Jak to ale provést?”
uvažoval inženýr.
“To nic! Pojedete fordkou k
němu, něco tam koupíme a pozveme ho, aby si s
námi někam vyjel. Až budeme hodně daleko za
městem, tak prudce zabrzdíte a svalíte se
nazad na opěradlo. Já budu volat o pomoc a
vyzvu jej, aby auto zavezl k nejbližšímu
lékaři. Neumí-li jezdit, bude v rejži” –
radil Kristát.
Od toho dne začalo školení.
Nopal si přijížděl pro Kristáta, prudce hnal
fordku na některou z odlehlých ulic a tam
náhle zabrzdil. Kristát vykřikl a zděšeně
se díval, jak Nopal s sebou hodil na bok
sedadla.
“Otevřete víc ústa a
můžete slinit” – radil Kristát. Konečně
pronášeli monology s nepřítomným Karpusem a
tak se vžili do těchto divadelních scén, že
oba už se těšili na premiéru.
Konec
20. dílu
Díl
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19
|
