- Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již
není možné, k pochopení však postačí pravá jména
hlavních postav tohoto čtení.
-
- Ario Karpus - A. V. Frič
- Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
- Kristát - p. Chronc
- ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
- dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
- Hariota - Sadovský
- Solis - p. Krejčí (?)
- dr. Islaya - dr. Schütz
- Matukána – (?)
- Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
“Kdo tedy objevil Astrophytum asterias? Vaše firma nebo
Karpus?” zvolal Hariota a pokračova. “Kdyby Karpus byl nucen
jezdit pouze podle příkazů vaší firmy, jak se mohl ocitnout
v Tamaulipasu, kam určitě jste jej neposlali! Kdo tedy věděl
o asteriasech – vaše firma nebo Karpus?”
“Netážete se správně! S tím objevem asteriasu to není
tak slavné, jak to vašim kaktusářům Karpus navykládal.
Pamatuji se na to velmi dobře, neboť sám jsem dal Karpusovi
příkaz, aby nejprve jel do hlavního města Mexika si
vyzvednout povolení ke sběru kaktusů, které už dříve
telegraficky jsem si vyžádal a ovšem pořádně za něj
zaplatil. Přece víte, že sběr kaktusů je v Mexiku zakázán
a povolená výjimka se udělí po všelikých pozornostech a
úplatcích. Karpus je někdy velmi obratný. Když měl
povolení ke sběru v kapse, tu si zašel do tamní botanické
zahrady prohlédnout si sbírky kaktusů. Tyto rostliny tam
rostou po celý rok volně na záhonech a jen cizinci si je
prohlíží. Karpus náhle spatřil skupinu kaktusů a v ní tři
asteriasy. Ač nikde je v životě neviděl a popisy, které
četl, byly velmi nepřesné, okamžitě je poznal, což je
nesporně jeho zásluhou. Přece do takové věhlasné zahrady
přijdou do roka celé stovky botaniků z nejrůznějších
koutů světa – ony asteriasy však nikdo z nich nepoznal.
Ovšem další objevení bylo už velmi snadné. Karpus si zašel
do kanceláře, kde ochotně mu sdělili, že ony rostliny posla
roku 1922 inženýr Castaněda z Ciudad Victoria ve státě
Tamaulipas. Ředitelství botanické zahrady prý se obrací na
majitele rozsáhlejších pozemků, aby zaslali rostliny u nich
rostoucí. Castaněda poslal tři sta rostlin nasbíraných
indiány na jeho latifundiích, a nijak se tím netajil, že o
rostliny nikdy se nezajímal. Karpus telegrafoval do Erfurtu a
žádal značný obnos peněz na cestu za asteriasy a každý
desátý exemplář. Naše firma souhlasila a Karpus poslal nám
celkem osm set asteriasů. Podle smlouvy si mohl vzít osmdesát
rostlin pro sebe – on však si jich přivlastnil mnohem více a
semena skoro všechna”, skončil Haage. Vešel do skleníku
Fobe a Karpus se kdesi ztratil. Nijak se nedivil a skoro bez
zájmu se dotýkal prsty jednotlivých kaktusů a sám k sobě
hovořil:
“Tuhle mamilárii už nikdo nezachrání. Brzo půjde na
kompost.”
“Kupují brněnští kaktusáři u Karpuse importy?”
“Vy dobře víte, že ano”, odvětil Hariota.
“A kolik mu platíte – třeba za dospělý Roseocactus
fissuratus?”
“Stodvacet korun.”
“Pošlu vám pěknější za padesát korun. A kolik
platíte za 1 cm průměru u asteriasů?”
“Osmdesát korun”.
“Čerstvé asteriasy ze zásilky, kterou v těchto dnech
jsem obdržel, vám dodám v libovolném počtu a budu vám
čítat pouze třicet korun za 1 cm průměru” – řekl Haage.
Vyšli všichni tři ze skleníku. Před Ďáblinkou stálo
auto a Karpus s přibylým hostem vybírali kaktusy z
pařeniště. Podle pozoruhodné štíhlosti, lysé lebky a
delší rezavé bradky usoudil Hariota, že Karpuse navštívil
bohatý továrník Hrabec.
Hariota s německými kaktusáři se posadil na zahradní
lavici, odkud bylo dobře vidět na pařeništní okna i na
Karpuse a jeho hosta.
“Rád bych věděl, co má pod těmi padesáti
pařeništními okny”, řekl Haage.
“Však to uvidíte! Je-li onen rezavý muž továrník
Hrabec, tak těch rostlin skoupí alespoň šedesát kusů”,
mínil Hariota.
A skutečně! Karpus pod každým oknem vylovil dva tři hrnky
a kladl je na sousední už prohlédnuté okno. Fobe přes věk
byl velmi bystrozraký. Jmenoval na dálku druhy vybraných
kaktusů i jejich počet.
“Proč snižujete cenu asteriasů? Karpus je rozhodnut
jejich cenu udržet stůj co stůj, aby prý si zajistil
potřebný kapitál na další výzkumnou cestu.”
“Já cenu asteriasů nesnižuji”, řekl Haage. “Karpus
přijel ke Castanědovi, který ochotně mu přidělil několik
indiánů, s nimiž Karpus asteriasy sbíral. Castaněda je velmi
zámožný a Karpus mylně se domníval, že si získá jeho
přízeň, pojmenuje-li jeho jménem nějaký nově objevený
kaktus. Náhodou nalezl dr. Rosem nedávno objevený a vědeckým
názvem Ancistrocactus megarrhizus pojmenovaný malý kaktus –
i nazval jej Rosea Castanědai, patrně aby se zavděčil Rosemu
i Castandeovi. Ovšem, Karpusovo pojmenování je neplatné.
Když opouštěl Ciudad Victoria, patrně pomýšlel naleziště
asteriasu nějakým způsobem si u Castanědy zajistit nebo s
ním uzavřel nepsanou smlouvu. Ať už tomu jakkoliv, Castaněda
byl upozorněn, že na jeho pozemcích rostou rostliny, které
lze proměnit za peníze. Castaněda zjistil, kam Karpus bedny s
kaktusy odeslal a nabídl naší firmě asteriasy i jiné kaktusy
za velmi výhodnou cenu.”
“Ach, tak je to!” zvolal Hariota.
“Ano, tak. Naše firma vysvětlila Castanědovi, že by se
dopustil velké chyby, kdyby čekal, až jeho pozemky vydrancují
různí světoběžníci. Poradili jsme mu, aby výhradně nám
asteriasy prodával, což přece finančně je pro náš závod
výhodnější, než kdyby tam znovu poslala Karpuse. Chápete,
prosím, že naše jednání bylo správné a čestné?”
“A jak se tedy asteriasy dostaly až do Švajcar?” zeptal
se náhle Hariota.
Haage zvážněl a jeho hlava poklesla. Hariota poznal, že
svou otázkou se dotkl nějakého palčivého místa jeho
sebevědomé osobnosti. Chvíli strnule oba mlčeli, načež
Haage hlubším hlasem řekl:
“V soukromém podnikání není přátelství a leckdy ani
společenské slušnosti! Zdůraznili jsme Castanědovi, že to
byl agent naší firmy, který jej přijel informovat o
jedinečné ceně asteriasu. Považovali jsme proto za
samozřejmé, že Castaněda jedině nám bude tyto rostliny po
léta posílat. Hrabivost lidská je však nezměrná! Na
Castanědových pozemcích se objevilo během krátké doby
několik podezřelých Němců, kteří ukazovali indiánům
kresby asteriasu a nabízeli láhev rumu za každou rostlinu.
Castaněda asi se polekal – a musím doznat, že i naše firma
docela netakticky jej před světoběžníky varovala. Zastavil
všechny práce a poslal své indiány vykopávat asteriasy. Snad
vyplenil všechny své pozemky a pronikl i k sousedům – kdož
ví? Telegrafoval nám z hlavního města, že má velké
zásoby, abychom okamžitě objednali co největší počet
rostlin a nabízel další zlevnění. Koupil jsem dva tisíce
asteriasů, to však zřejmě bylo panu Castanědovi tuze málo,
proto rozeslal nabídky i švýcarským, francouzským a
anglickým firmám. Oprávněně se, pane Harioto, domnívám,
že i Karpusovi prodal pořádnou dávku asteriasů, marně však
je zde hledám” – skončil Haage.
Fobe nezůčastněně naslouchal a pak řekl: “V obou
sklenících jsem zjistil čtyřicet mrtvých importů. Položil
jsem na každý zápalku. Karpus zabíjí kaktusy suchem a
hladem. Zdá se, že v pěstění importů se vůbec nevyzná. To
však už tak bývá – že dobrý teoretik na vlastní praxi
už nemá kdy.”
- Konec 23. dílu
|
