- Dokonalé
odhalení všech uvedených pseudonymů
dnes již není možné, k pochopení
však postačí pravá jména hlavních
postav tohoto čtení:
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz Matukána –
(?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
Žel,
zajímavý Upírův pokus trval necelé dva
měsíce. Jednoho rána, když mu domovnice nesla
snídani, marně zvonila, aby jí otevřel.
Klíč trčel v zámku. Domovnice běžela ve
zlé předtuše na strážnici. Násilím
otevřeli byt. Upír seděl vzpřímen v
lenošce. Těšil se ve své přírodě z její
krásy a nevěděl, kdy pokojně a navždy usnul.
VII. Erfurtský
importér
Začátkem června 1925 přijel
do Prahy erfurtský importér kaktusů Walther
Haage a s ním vrchní zahradník Hempelových
sadů v Ohornu – nestor německých
kaktusářů Friedrich Fobe, jehož drobné
spisky o pěstění kaktusů byly známy i u
nás. Mladý Haage byl vysoký třicetiletý
blondýn s modrýma očima a širokými rty. Jeho
neústupný, upřeně soustředěný pohled
prozrazoval číhající sobectví a bezohlednou
panovačnost. Poněkud sehnutý Fobe byl dvakrát
starší. Ostrými rysy a vážností chování
připomínal pensionovaného úředníka. Jeho
ruce byly malé a jemné. Kouřil vonné
doutníky a vkládaje je k ústům, stavěn na
odiv překrásné prsteny, jimiž bohatě ozdobil
levou ruku. Mluvil zvolna a výstižně, což
zvyšovalo jeho vážnost. K mladému Haagemu
však se choval poníženě – podobně jako
zahradník k svému zaměstnavateli.
Přišli ke Karpusovi už
časně zrána a asi za hodinu po nich přibyl
pozvaný Hariota. Když Karpus hosty navzájem
představil, zavedl Hariota rozhovor s Fobem,
jehož oslovoval “Herr Oberinspektor”. Řekl
mu, že má jeho spisky a obdivoval jejich
výstižný text i přednost skupinových
obrázků. Zlatý řetěz na staromódní vestě
a zlaté hodinky se čtyřmi brilianty stavěly
Fobeho vysoko nad sportovně oděného Haageho.
Právě začali hovořit o Hempelovských
sklenících, když Haage zlobně sebou trhl a
velitelsky zakřikl:
“Nechte, Fobe, těch
zbytečných řečí, chci si také s panem
Hariotou pohovořit.”
Jeho sebevědomý, povýšený
a ostrý hlas se Hariotovi nijak nezamlouval.
Podíval se na Haageho tvrdě a povýšeně,
jakoby chtěl říci: “Nerozkřikuj se, i já
se cítím být pánem!” a zatím co Fobe
kysele a nerozhodně zmlkl, Haage vlídně se
rozesmál a z jeho hlasu i chování rázem
zazněla naučená obchodní zdvořilost. Fobe
dvakrát se nesměle pokusil alespoň stručnými
poznámkami zúčastnit jako rovnocenný jejich
rozhovoru, Haage však vždy řeč obrátil
jiným směrem a nevrlým pohybem tváří
naznačoval, že zahradník má mlčet,
hovoří-li páni. Vypravoval Hariotovi o
velikosti erfurtských skleníků přeplněných
importy. Prodává prý i do Československa, z
brněnských kupců nejčastěji mu píše
“plukovník” Solis, jehož Hariota jistě
zná. Fobe předstíral zájem o jakousi
zahradní rostlinu a začal o ní hovořit s
Karpusem, který až dosud tu pasivně stál.
Haage se po obou ohlédl a zavěsiv se družně
do Harioty, požádal jej, aby s ním šel do
skleníků. Hariota nerozhodně se obrátil ke
Karpusovi a zvolal česky, aby oba Němci
nerozuměli:
“Náš host chce jít do
skleníků. Co tomu říkáte? Mám zlomit
klíč?”
“Jen tam klidně zaveďte
toho osla. Drahé kaktusy jsem uložil v ložnici
a kuchyni. Tam jej nevoďte!” odpovídal
hlučně Karpus.
“Co jste spolu
vyjednávali?” vyzvídal znepokojený Haage a
dodal: “Když umíte německy, proč hovoříte
řečí, kterou nerozumím?”
“To tak ze zvyku” – smál
se Hariota, “já s Karpusem německy ještě
nikdy jsem nemluvil.”
“O čem jste hovořili?”
“Mám-li mu ve skleníku
otevřít ventilátory”.
Haage posupně se usmál,
jakoby říkal: “Mne neošálíš! Něco oba
skrýváte!”
Sotva Haage nahlédl do
skleníku, zřejmě se zhrozil. Neopanoval se a
zavolal:
“No tohle! Tolik si toho
naposílal domů?”
Haage zběžně si poznamenal
druhy kaktusů a jejich přibližné množství.
Pak šli do druhého skleníku, kde byly
vzácnější druhy. Importérovy oči vzplály
prudkým hněvem, jeho oči slídily po všech
koutech a ze širokých úst mu unikl povzdech:
“Taková drzost! Tolik si
toho přivlastnil!”
Pohotový Hariota začal cosi
tušit. Řekl proto vyzývavě.
“Zdá se vám, pane Haage,
že cestovatel Karpus si přivezl těch rostlin
příliš mnoho? Mexické kaktusy jsou jedny z
nejkrásnějších a proto se nedivte, že kdekdo
cestovatele Karpusa žádá, aby mu ony jím
nasbírané importy prodal. Vždyť i vám jich
prodal velké možství a pro Astrophytum
asterias dokonce jste uzavřeli smlouvu, že
nebudete jej prodávat levněji než po 80
korunách za každý centimetr jeho průměru. Je
tomu tak?”
Haage se napřímil, založil
pravou paži v bok a shovívavě se usmál. Pak
dvakrát pokývl hlavou a řekl:
“Nezlobte se, pane Harioto,
raním-li vaši národní domýšlivost. Váš
přítel Solis mi psal, že váš malý národ,
odloučený od moře, spatřuje v Karpusovi
velikého cestovatele, jehož objevy proslaví
český národ po celém světe. Nechci vám
nijak brát lživé iluze, že Karpus podniká
výzkumné či dokonce vědecké cesty za
vlastní peníze. Vaši lidé malého rozhledu
vidí v něm muže, který se proslavil. Chcete
však slyšet pravdu, i když bude trpká?”
“Ano!” odpověděl Hariota
a dodal: “Nejsem fanatik a je vždy užitečné
slyšet i druhou stranu!”
“Nuže, naše firma v Erfurtu
vysílá do různých částí světa své
sběratele rostlin, své – jak my říkáme –
agenty. Uzavíráme s nimi řádnou smlouvu,
podle které musí agent navštívit ony kraje a
ona nám známá naleziště, které naše firma
určí. Pochopte, prosím, že těmto smluvně
najatým lidem naše firma vše platí. Náš
sběratel může objevit nový druh kaktusů,
podle smlouvy jest jeho objev majetkem naší
firmy, objevitel má však v tomto případě
nárok na 25 % z docíleného zisku a pro svou
potřebu může si ponechat jedno procento
objevených rostlin. Pan Ario Karpus necestoval
za své peníze, nejezdil na fordce křížem
krážem po mexických krajích, on jezdil vlakem
a na koních pouze tam, kam naše firma jej
poslala. Kdyby byl jel jinam – firma by mu
takový výlet neplatila. Pan Karpus nám
nepředložil účet k proplacení za koupenou
fordku ba ani za spotřebovaný benzín. Karpus
byl prostě naším agentem – rozumíte?”
“Kdo tedy objevil Astrophytum
asterias? Vaše firma nebo Karpus?” zvolal
Hariota a pokračova. “Kdyby Karpus byl nucen
jezdit pouze podle příkazů vaší firmy, jak
se mohl ocitnout v Tamaulipasu, kam určitě jste
jej neposlali! Kdo tedy věděl o asteriasech –
vaše firma nebo Karpus?”
Konec
22. dílu
Díl
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21
|
