- Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již
není možné, k pochopení však postačí pravá jména
hlavních postav tohoto čtení.
-
- Ario Karpus - A. V. Frič
- Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
- Kristát - p. Chronc
- ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
- dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
- Hariota - Sadovský
- Solis - p. Krejčí (?)
- dr. Islaya - dr. Schütz
- Matukána – (?)
- Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
Fobe nezůčastněně naslouchal a pak řekl: “V obou
sklenících jsem zjistil čtyřicet mrtvých importů. Položil
jsem na každý zápalku. Karpus zabíjí kaktusy suchem a
hladem. Zdá se, že v pěstění importů se vůbec nevyzná. To
však už tak bývá – že dobrý teoretik na vlastní praxi
už nemá kdy.”
Karpus zatím s Hrabcem odnesli ve dvou koších nakoupené
kaktusy do auta a neobřadně se rozloučili. Fobe se díval
za odjíždějícím autem a suše poznamenal: “Ten
marnotratník vyhodil za importy šest tisíc korun, které
Karpus tak nedbale vložil do náprsní kapsy. Od pana Haageho
je mohl mít za poloviční obnos.”
Haage na tu chválu nic neřekl. Jeho bledě modré oči
cosi hledaly a byly neklidné. Náhle se otázal:
“Co má ten chlap tam nahoře pod tou skleněnou střechou?”
“Nevím, co nyní tam má”, odpověděl Hariota. “Asi
před měsícem měl tam choulostivější druhy kaktusů.”
“Proboha! Tohle byl agent! Sbíral víc pro sebe než pro
firmu, která vše draze financovala!” znovu se rozzlobil
Haage.
Přišel Karpus a pozval hosty k malé přesnídávce. Za
chvíli prý přijede auto a zaveze je na nádraží.
“Hariota pojede s vámi. Když už jste zde, musíte do
Průhonic a Isláju vidět”, řekl Karpus oběma Němcům a
česky dodal. “Vypátrejte, jaké rostliny si Islaja přivezl
ze Švýcarska!”
“Vy s námi do Průhonic nepojedete?”
“Ne, odvětil Karpus. “Jedete tam pouze proto, abych se
na chvíli těch dvou zvídavých hostů zbavil. Příliš si
hrají na pány, a to já nesnáším.”
Když přijelo auto, Karpus překvapeným hostům oznámil,
že zůstane doma, protože si musí připravit odpolední přednášku.
Cestou pozorovali oba Němci starobylé pražské stavby a
Haage zdůraznil: “Tohle vše stavěli němečtí a italští
stavitelé. Vaši zedníci jen prováděli rozkazy.”
Fobe smířlivě se usmál a řekl: “U nás zase většinu
paláců stavěli Italové.”
Pak se všichni odmlčeli a teprve ve vlaku se Haage znovu
rozpovídal:
“Podvede-li nás agent, vždy jej potrestáme. Karpus dříve
pracoval s firmou de Laet v Contichu. Snad bude vám prospěšně,
informujete-li se o tehdejší jeho činnosti. Učiníte však
dobře, když docílíte v brněnském spolku, aby objednávky
importů vyřizoval Solis. Jenom tak se zhostíte obvinění,
že importy kupujete ode mne. Vynaložím vše – a třeba i
se ztrátou peněz – abych Karpuse naučil dodržovat
smlouvu. Solis dostane ode mne krásnější rostliny za třetinu
Karpusovy ceny. O mém návrhu bedlivě uvažujte!”
Hariota se zamyslil. Prostý kaktusář si pořídí sbírku
rostlin, denně ji ošetřuje a když některá rostlina
rozkvete, je to svátek v jeho domácnosti. Kolem nenáročné
záliby drobných pěstitelů krouží však praktičtí
obchodníci. Vystupují jako propagátoři kaktusářství,
touží po uznání, hlavně však po výdělku. Jsou kořistníky
a jejich zájem o kaktusy končí, nemohou-li je prodávat. Vždy
však se najdou dobrosrdeční naivní lidé, kteří věří
v jejich velikost a zásluhy. Haage je patrně kořistníkem
nad jiné vynikajícím.
Když vystoupili z vlaku, marně hledali slíbený kočár.
Stáli sami před nádražím a daleko široko nebylo človíčka.
Vpravo – pořádný kus od nádraží, seděl na mezi starší
venkovan a pásl těžkého koně. Opodál stál lehký řeznický
vozík.
“Asi budeme muset jít pěšky. Islaja na kočár zapomněl.
Snad potkáme jej cestou. Kudy však se máme vydat? Já to
zde neznám!” řekl rozhořčeně Hariota a pokračoval:
“Nezbývá, než se jít zeptat tam toho venkovana.”
Když Hariota k němu přišel, venkovan spal, rázem však
vyskočil, když uslyšel, že příchozí se ptá po kočáru
do Průhonic:
“Já jsem od pana Islaje, už na vás tu čekám od božího
rána. Hned zapřáhnu.”
Poslat však pro hosty koně vhodného k zapřažení do
uhelného vozu a požadovat po něm, aby uháněl s titěrnou
bryčkou – to byl Islajův nemístný žert.
“Máme nasednout do téhle skořápky”, oznámil
Hariota svým druhům.
“Pojede-li pomalu, snad tam dorazíme”, řekl Fobe.
“I jen ať prožene koně, jaké strachy?” smál se
Haage.
Když nasedli na úzká, nepřipevněná prkna a těžký kůň
neustále poháněný šlehy biče se dal do klusu, poletoval
vozík na úzké silnici ze strany na stranu a chvílemi
taktak že se nepřevrátil. Tak se drkotali asi čtvrt
hodiny, přidržujíce se křečovitě bubnujícího sedadla k
okraji vozíku.
Konečně stanuli před ruměným obtloustlým Islajou,
který je vítal lámanou němčinou a zval k prohlídce svých
rostlin. V úvodu řekl, že všechny jsou vypěstěny u nás
ze semen a některé jsou až pětadvacet roků staré.
Importy nepěstuje. Nejprve vešli do menšího skleníku, kde
byly rozvěšeny pralesní druhy. Oba Němci znalecky prohlíželi
některé květy a Islaja prohodil potměšilek Hariotovi:
“Necháme je chvíli v domnění, že tohle je celá moje
sbírka.”
“To nedělejte, ten starý pán je opravdu velký znalec
kaktusů a bude doma o nás hovořit. Co však jste si přivezl
ze Švajcar?”
Tyhle kvetoucí phyllocactusy. Přivezl jsem je s poupaty,
aby zde vykvetly. Jsou to nejnovější vypěstované
multihybridy.”
Fobe stanul před Islajou a řekl: “Tyhle hybridy máte
ze Švajcar. Znám je od Knebela. Byly jím vypěstěny před
osmi lety.”
Islaja zavedl hosty na opačný konec zahrady, kde ve vysokých
a poměrně úzkých pařeništích stály stovky těch nejkrásnějších
druhů kaktusů. I pro Hariotu to bylo úžasné překvapení,
neboť tyto nádherně formované a pestře otrněné rostliny
hýřily nejen barvami, nýbrž i životní silou a výbojným
půvabem. Nejvíce nadšen byl Fobe. Přecházel od okna k
oknu a chvílemi si zapisoval jména rostlin, jež sice znal,
chtěl však doma referovat o tom, jaké druhy čeští kaktusáři
pěstují. Když si vše prohlédl, stiskl Islajovi uznale
ruku a řekl: “Gratuluji vám k tak úžasným výsledkům.
Nerozpakoval bych se ani minutu, a klidně bych svou pověstnou
sbírku vyměnil za vaši.”
Haage obcházel kaktusy také se zápisníkem v ruce, značil
si však přibližné ceny nejvzácnějších rostlin. Pak
cosi počítal, načež vytáhl šekovou knížku a nabídl
Islajovi za celou sbírku 80.000 korun.
“Jste-li ochoten své kaktusy mi prodat, vystavím vám
okamžitě šek a zítra odešleme kaktusy do Erfurtu.”
Islaja však nabídku odmítl. Snad tehdy netušil, že po
pěti letech je prodá Kopiapoovi do Kolína za pouhých
16.000 korun! Rozloučení u Islaje nebylo nijak srdečné.
Odešli dříve, než zamýšleli a odmítli čekat na bryčku,
která měla přijet až za dvě hodiny. Cestou káral Fobe
Haageho, že nenabídl za tu jedinečnou sbírku rovných sto
tisíc korun. Už pouhá slova “sto tisíc” působí na
neobchodníka magickým účinkem!
Haage vypravoval, že už jeho praděd, zakladatel firmy,
importoval kaktusy a jeho děd pravděpodobně získal tehdy
objevený asterias a prodal jej do carské botanické zahrady
v Petrohradě. Fobe vzpomínal velkých panských sbírek
orchidejí a kaktusů. Jedna po druhé mizela – průmyslníci
zatlačovali šlechtu a o kaktusy se nezajímali. Kaktusaření
zlidovělo – a snad je dobře, že tato pěkná záliba přestala
být výsadou zbohatlíků.
Když dojeli do Prahy, poradil Hariota hostům, aby se šli
společně naobědvat, protože Karpus hned po třinácté
hodině je požene na svou přednášku, která potrvá třeba
i tři hodiny.
“To je nemilé”, vyhrkl Fobe, “já chtěl ještě
dnes navštívit přítele Matukána, s nímž jsem se dříve
setkával na zahradnických výstavách.
“Snad se k němu podíváte zítra” – utěšoval
Hariota.
- Konec 24. dílu
|
