- Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již
není možné, k pochopení však postačí pravá jména
hlavních postav tohoto čtení.
-
- Ario Karpus - A. V. Frič
- Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
- Kristát - p. Chronc
- ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
- dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
- Hariota - Sadovský
- Solis - p. Krejčí (?)
- dr. Islaya - dr. Schütz
- Matukána – (?)
- Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
“To je nemilé”, vyhrkl Fobe,
“já chtěl ještě dnes navštvit přítele Matukána, s nímž
jsem se dříve setkával na zahradnických výstavách.
“Snad se k němu podíváte zítra” – utěšoval
Hariota.
VIII. Kaktusy – ztělesnění bohové
O třinácté hodině odjel Karpus se svými hosty velkým
autem na Václavské náměstí. Jeho bezvadný salonní úbor
kontrastoval s jeho dvěma odřenými filmovými schránkami,
patrně značně těžkými. Šofér pozdravil „Felicidades“
a odjel, aniž by mu někdo z cestujících zaplatil.
Podzemní sál, do něhož vstoupili, byl spoře osvětlen,
návštěvníků však zde u stolů sedělo tolik, že museli
k podiu v popředí proniknout postranní chodbou. Ve chvíli,
kdy vstupovali před obecenstvo, rozsvítilo se několik velkých
lustrů posetých pestrými žárovkami. Ozval se mohutný
potlesk, v němž zmíraly pozdravy Felicidades! Felicidades!
Karpus mával pažemi dávaje znamení, že chce k nim
promluvit, avšak hukot hlasů a potlesk se proměnil ve vřavu
a pískot. Vstávali od stolů a hlučně dupali.
Hariota se zájmem pozoroval oba Němce. Oba se domnívali,
že jedou na členskou schůzi kaktusářského spolku a zprvu
myslili, že tyto nezvyklé ovace pražští kaktusáři výhradně
jim připravili. Spokojeně se usmívali a občas se uklonili
nebo zamávali pravicemi.
„Podivná schůze!“, zvolal Fobe Hariotovi do ucha.
Zasedli k „předsednickému stolu“. Hluk slábl,
obecenstvo zaujalo svá místa. Přes hlavy sousedů se podávaly
sklenice piva a Karpus – vybaliv přinesené filmy – touž
cestou je posílal přes sál, kde v pozadí zářila dvě okénka
projekční komory. Pak jako na povel zhasla všechna světla
a v ztichlém sálu ponořeném do hluboké tmy zářily jen
kroužky hořících cigaret.
Karpus rozsvítil kapesní lampu, teprve nyní přivítal všechny
na přednášku o jeho objevných cestách po Mexiku, které
částečně zachytil na barevných fotografiích. Sálem prošlehl
kužel světla a na plátně za Karpusem se objevila hornatá
krajina posetá vysokými sloupovitými kaktusy na srázných
stráních. Stály tu jako obrovské bílé svíce osm až
dvanáct metrů vysoké, zcela pokryté dlouhým šedavě bílým
vlasem.
„Přátelé, představuji vám překrásnou mexickou
krajinu – ráj starců. Je tak rozsáhlý jako Čechy. Na
strmých srázných stěnách, které všude vidíte, je sice
půda velmi živná, ale uboze suchá – ba jak popel vyprahlá
– patrně zde prší je v zimě, tedy v době tropických dešťů.
Sem tam z hlubin země se řítí do údolí úzký pramének
vody a kolem něho je plno zeleně. Dole pak v údolí kolem těchto
potoků mají svá pole pracovití indiáni. Místy jsou též
sady pomerančovníků – jak vidíte na obraze vpravo. Zde
tedy je vesnice Trecruz – skupina asi třiceti porůznu
roztroušených domků – kde jsem s dvěma průvodci přenocoval.
Noc byla velmi chladná – což mám rád, alespoň neštípou
komáři…“
Kdosi v obecenstvu se hlučně zasmál, ozval se tleskot a
sál znovu zavířil vlnou veselého neklidu. Haage také
zatleskal, ač ničemu nerozuměl. Mávnutím paže Karpus sál
rychle ztišil a pokračoval v přednášce.:
„O třetí hodině popůlnoci jsme se rozloučili s rudými
hostiteli a vydali se s rozžatými lampami k vrcholu. Byla
klidná, skoro mrazivá noc a na obloze jiskřily velké hvězdy.
Asi za dvě hodiny jsme dosáhli vrcholu, kde mojí průvodci
postavili malý stan. Zde nahoře nikde není dřevo, a nelze
proto u ohně se ohřívat. Ve stanu brzo jsme se ohřáli výpary
těl a oba průvodčí brzo usnuli. Já však jsem v oněch
chvílích se připomínal, jak vzdálen jsem od vlasti a že
z celého národa jedině já zde vyhlížím příchod dne v
Ráji starců a dočkal jsem se! Malý otvor v plachtě stanu
matně zasvítil. Tiše jsem vylezl ze stanu do stříbrného
přítmí a hleděl k východu stále více rudnoucímu. Zelený
záblesk a prvé sluneční paprsky protější horské hřbety.
Stále zřetelněji a rychleji temné siluety nabývaly určitějších
tvarů a měnily svou šeď za bohatý kolorit. Hladina mlhy
tolik podobná vrstvě dýmu zvolna klesala a v rozjasněných
modravě zelených stráních všude stály postavy kaktusů
– starců.“
Následovalo pět snímků kaktusů Cephalocereus senilis a
Karpus pokračoval:
„Největší mnou měřený Cephalocereus senilis byl 14
metrů vysoký a 30 cm tlustý. Jsou tam však i stařečkové
poměrně mladí, třeba jen 20 cm vysocí. Všichni tu stáli
majestátně jako hlavy kaktusových států a mlčeli –
ano, tihle dědkové ml-če-li!“
Obecenstvo propuklo v škodolibý smích. Světla náhle se
rozsvítila a Hariota se nechápavě divil, čemu ti Karpusovi
lidé zase se smějí a proč se svítí. Spatřil starého známého
– agenta Kozu, jak chvátá k podiu.
„Pane Karpus, vy jste se zaručil, že se vystříháte
politických narážek, jen proto byla přednáška povolena.
Ještě jednou si takto zaprovokujete a bude po přednášce,
vyklidíme sál“, řekl výhružně a zase se ztratil v
obecenstvu. Světla zhasla a na plátně se ukázala plochá
krajina s obrovskými kulovitými a kupovitými kaktusy, v
jejichž blízkosti stála malá lidská figurka se širokým
mexickým kloboukem na hlavě.
„To jsem já“ – začal hovořit Karpus – „u
dorostlého Echinocactus ingens. Tito velikáni jsou přes půl
třetího metru vysocí a dva muži sotva by jej objali. Váží
tunu i více a jejich stáří jsem odhadl na pět až šest
set roků. Ptáte se, proč jsem alespoň jednoho z těchto
kolosů nepřivezl do Prahy? Kdyby v oněch mexických krajinách
byly cesty jako u nás, tak jsem alespoň jeden exemplář sem
dopravil. Cestování k těmto modravým koulím je však
velmi obtížné. Kam šlápnete, všude něco píchá. Tam všechny
rostliny mají trny a ostny, ba i tráva má na okrajích ostré
jehlice. Bodavé rostliny jsou horší než naše ostružiníky
a tvoří hustou spleť porostu někdy i mnoho kilometrů
dlouhou a pro člověka skoro neproniknutelnou. Jak byste chtěli
obrovské ingensy tím mořem trnů protahovat?“
„Hehéé“, zaječeli posluchači, neboť byli na rozpacích,
jde-li o skutečnost nebo o vtip.
Přednáška se těšila nestejnoměrné pozornosti. Smích
však rázem ustal, když na plátně rozzářil se příšerný
obraz boha TEONOCHTLI.
„Tě pic, já se bojím“, kdosi zahoukl a celé shromáždění
propuklo v hurónský smích. Teprve za hodnou chvíli mohl
Karpus pokračovat:
„Drazí přátelé, vy jistě víte, že v Mexiku vysoce
vzdělané indiánské kmeny – Aztékové a Toltékové bílí
kolonialisté připluvši ze Španělska, dokázali tyto kmeny
v krátkém čase vyvraždit a zničit jejich “pohanskou”
kulturu, o níž nacházíme už jen sporé zmínky ve starých
španělských knihách. Podle těchto bylo Mexiko před příchodem
Evropanů mystickým světem množství bohů, z nichž mnozí
sídlili v kaktusech nebo se v ně převtělovali. Nejvyšším
bohem byl Teonochtli – jeho zlobnou tvář a bezcitné oči
náš obraz dobře zdůrazňuje. Tento obraz se téměř zázrakem
uchoval na jedné aztécké chrámové stavbě, je však často
reprodukován na kobercích i kresbách dnešních indiánů.
Bůh TEONOCHTLI sídlil na slunci a v noci se skrýval v nejrůznějších
kaktusech. Aztékové byli přesvědčeni, že Echinocactus
ingens není rostlina, ale záhadně změněná postava zlého
boha COMITL. Jen někdy přijal na sebe lidskou podobu a pak
vypadal takto.“
Obraz s ingensy byl vystřídán ještě hroší příšerou,
než byl nejvyšší bůh. Karpus pokračoval:
„Hrozný Comitl požadoval po věřících lidské oběti.
Neobdržel-li ji, trestal věřící suchem, hladem, nemocemi
i jinými ranami. Zoufalý lid mu obětoval mladou dívku, dvě,
tři dívky, aby Comitla obměkčili, nejčastěji to však
odnesl otrok, jehož postavu zády narazili na dlouhé, dýkám
podobné, trny kaktusu.“
Na stěně se objevila kresba kulovitého kaktusu s přehnaně
velkými trny. Na kaktusu, jako na obětním oltáři, ležel
nahý muž.
„Když takto lidskou oběť na kaktus připíchli“ –
pokračoval Karpus – „pak přítomný kněz jí zaživa
prořízl hrduník a vytrhl z těla srdce. Tím obětní obřad
končil.“
Na plátně se objevila velká Opuntia s oválovými
deskovitými lopatami plnými jehlovitých trnů. Karpus vysvětloval:
„Obraz Sluneční Opuntie, sídlo mocné a dosud oblíbené
bohyně. Její posvátnost je zdůrazňována i ve státním
znaku dnešních Spojených států mexických. Mezi indiány
koluje dodnes zpráva, že Aztékové zabili každého, kdo i
sebe méně tento kaktus poškodil.“
Následoval obraz skupiny agáví.
„Polobohyně MAYAHUEL sídlila v těchto velkých agávích.
Její přítomnost v rostlině poznávali Aztékové, když
šťávu z poupěte agave nechali vykvasit. Obdrželi silně
alkoholický nápoj zvaný pulque, při jehož požití k nim
hovořila Mayahuel a někdy je i uspala.“
Hariota v malých přestávkách vysvětloval oběma Němcům,
oč jde.
„Zákmit světla a na plátně je obrys ploché krajiny,
v jejímž středu je ostrůvek plochý, modravě zelený.
Jsou to hustě k sobě přitisklé hlavy jako pěst velkých
houbovitých kaktusů rodu Lophophora. Jsou bez trnů a sídlí
v nich bůh měsíčního úplňku a opojného mámení –
veselý a tajemný JICULI. Indiáni dodnes sbírají určité
druhy lophophor, jímž říkají peyotl. Indiánky nenápadně
dávají kousky peyotlu do potravy odrůstajících dětí,
aby rostly a sílily a co nejdéle dětmi zůstaly. Narkotika
v peyotlu ochromují přechodně a bez ublížení pohlavní
orgány. Přírodní ženy pravidelně za měsíčního úplňku
mají svůj čas. Muži je opouštějí a za zpěvu i tance
pojídají peyotl. Záhy nato upadnou na celé dva dny do
ztrnulého spánku provázeného nejlíbeznějšími vidinami.
V těchto snech se jim Jiculi zjeví v lidské podobě.“
Bílá plocha zahořela spoustou barev, z nichž
vystupovala úžasná pěkná postava nahého člověka s
veselými očima. Jiculi nebyl mužem, nebyl ženou.
„Směje se na vás, přátelé, bůh klamného štěstí!
Zanechme však povídání o bozích Aztéků, z nichž větším
asi nikdy už nepoznáme a přejděme na rostliny, které nedávno
jsem objevil na svých potulkách tam za velkou louží.”
Na plátně se objevila skupina hustě otrněných kulovitých
kaktusů, podobných spíše ptačímu hnízdu. Jeden z nich
právě kvetl zlatožlutým květem uvnitř narudlým. Květ
byl velký jako lidská dlaň.
„Nazval jsem tento kaktus Astrophytum senile, protože je
to stařec mezi ostatními překrásnými druhy rodu
Astrophytum.“ Následovalo alespoň deset obrazů zcela bílých
kaktusů rodu Mammillaria, barevně trnité druhy
Echinocereus, zkamenělinám podobné Roseocactus, Pelecyphora
a Solisia, překrásná Rosea castanedai obalená krajkovitými
slámově žlutými hvězdami, z jejchž středu vyčnival vzpřímený
háčkovitý trn. Pak se pohybovaly před zraky diváků různé
Coryphanthy, Thelocactusy a některá Astrophyta. Pak uviděli
diváci obraz kamenné pouště – a kaktus nikde. V levém
rohu ležela macheta.
„Co je to?“ volalo obecenstvo.
„Je to snímek – žel pouze černobílý – mého největšího
objevu kaktusu Astrophytum asterias. Už jej vidíte? Leží u
něj nůž.“
„Nevidíme!“ křičeli.
„Dobře se dívejte. Vidíte ty řady hrbůlků. Je celý
skryt v zemi. Nalezne se v přírodě velmi nesnadno a dlouho
byl považován za vyhynulý druh. Já asteriasy hledal při měsíčním
světle. Hledal jsem hrbůlky. Uviděl-li jsem na kamení z
hrbůlků sestavený kříž – pak to byl v písku skrytý
asterias.“
Hariota rychle přeložil Haagemu a Fobemu, o čem právě
Karpus hovořil.
„Tohle jsou kachny“, zlobil se Haage. “Asteriasy
rostou většinou na kopečku, aby v době dešťů netrpěly
vlhkem. Castabeda mi psal, že lze je snadno nalézt. Ostatně
to hledání pro Karpuse obstarávali Castanedovi indiáni.”
Když Karpus promítl asi osm fotografií asteriasů,
ozvaly se hlasy z publika žádající kratší přestávku.
Hariota spěchal na nádraží. Když se loučil se starým
Fobem, slíbil poslat mladému brněnskému spolku padesát
kaktusů. Totéž učinil Karpus i Haage.
Hariota cítil, že nedaleká budoucnost mnohé změní.
Odcházeje k pouliční dráze potkal ve dveřích policejního
agenta Kozu:
„Už nám odjíždíte? Ta přednáška i mne zajímala!
Kdy zase přijedete?“
„Letos asi už nepřijedu, pane inspektore Kozo! Mnoho se
změnilo.!“
Hariotova předtucha se splnila.
- Konec 25. dílu
(pokračování příště)
|
