Teotihuacán

Pátý listopad jsme zasvětili Teotihuacánu. Milan nám napsal spoje a vyrážíme k metru. O něm se praví, že je nejčastějším místem loupežných přepadení a útočníci neváhají použít zbraní. Je poměrně levné, proto jej využívají spousty lidí. Navíc je jím prošpikované celé Mexico-City.

Naštěstí potkáváme „loupežníky” jen v podobě drobných prodejců. Jen jeden opustí vagón soupravy, vstupuje další. Jejich monotónní vyvolávání nabízí čokoládu, propisovačky, cigarety a jiné drobnosti.

Vystupujeme u autobusového nádraží Terminal Central del Norte. Budova v podobě podkovy, dlouhá snad tři sta metrů, filtruje tisíce cestujících.

Nás zajímá severní okraj, kde je nástupiště MEXICO – PIRAMIDES. Platíme jedenáct a půl pesa a za chvíli vyrážíme. Autobus je téměř zaplněn. Smog brání výhledu do okolí.

Na první zastávce přistupují dva hoši s kytarami a spouští španělské melodie. Starší z nich má kolem šedesátky. Trochu medvědí postava, bílé vlasy i plnovous, na sobě vytahaný svetr a menšestráky. Má chraplavý hluboký hlas a kytaru, která svůj hlas dávno ztratila. Připomíná Hemingwaye.

Jeho parťák má o pár desítek méně. Hoch kolem sedmnácti. Basedbalovou čepici obráceně na hlavě. Má stříbrný hlas, kytaru s plným zvukem a hbité prsty, které dokážou zahrát sólové partie. Navíc doplňuje svého staršího parťáka druhým hlasem. Dvojice k pohledání. Zahrají pár písní, s čepicí obejdou autobus a nechají si zastavit.

Jen vystoupí, před námi sedící muž si oblékne bílý plášť, postaví se do uličky autobusu, z krabičky vyjme kovový náramek a naučenými frázemi krmí cestující, jak je ten náramek zázračný vůči životním funkcím lidského těla. Najdou se oběti, které mu naletí. Jen sbalí nádobíčko, je zde žena s nejlepší čokoládou na světě. Tak to pokračuje až na parkoviště Teotihuacánu.

Platíme 16 pesos vstupné a po schodech vycházíme do vyhlídkové restaurace, kde si v poklidu dáváme kávu. Cena je trojnásobná vůči zvyklostem, ale vyhlídka na pyramidy při kávě a v klidu za to stojí.

První areál u hlavní brány má impozantní rozměry čtyři sta krát čtyři sta metrů. Ohraničuje to nějakých deset metrů vysoká hradba, opatřená z obou stran schodištěm. Na každé straně hradby jsou tři stavby v podobě pyramid. V jižní části tohoto nádvoří je chrám ve tvaru pyramidy, zasvěcený opeřenému hadovi QUETZALCOATLOVI. Je zdobený hlavami hadů. Před ním je místo, které mělo kultovní význam. Využívá ozvěny zvuku. Tlesknutí rukou zní jako výstřel z pušky. Kněží toho dokázali využít.

O názvu tohoto místa se vedou spory. Někdo tvrdí, že to byla Ciudadela, Shromaždiště. Druzí, že je to Citadela, což je pevnost. Dokonce jsem četl názor, že je to pojmenováno dle Španělů, kteří zde měli rozmístěná děla při dobývání města. Přitom město bylo pusté již za příchodu Aztéků.

Teotihuacan založil neznámý národ. Vedou se o tom diskuse, někteří historikové tvrdí, že to byli Toltékové, kteří se pak přemístili do Tuly. Jsou to dohady.

V jazyce indiánů znamená Teotihuacán Místo bohů, nebo Místo, kde byli stvořeni bohové. Jeho největší sláva se datuje do období 150-600 našeho letopočtu, kdy na rozloze dvacet tři kilometrů čtverečních žilo sto padesát tisíc obyvatel. Jeho zánik je spojován s osmým stoletím, kdy se výrazně rozmáhala Tula. Důvod je však na úrovni spekulací.

Sedíme na stupních Quetzalcoatlova chrámu. Proti nám je další stupňovité schodiště pyramidy, vzdálené jen několik metrů. Připomíná to politickou arénu. Kdoví.

Přecházíme napříč Ciudadelou k Ulici mrtvých. CALZADA DE LOS MUERTOS. Tak ji vlastně nazvali až Aztékové, dle pyramid kolem o nichž si mysleli, že jsou to hrobky. Její původní délka byla čtyři kilometry. Postupně se svažuje o dvacet sedm metrů a dává tak vyniknout Měsíční pyramidě, která je na jejím konci.

pohled z Pyramidy Slunce

Vpravo od cesty je však impozantní Pyramida Slunce. Její vrchol je pokládán za srdce života, střed vesmíru. Do výšky šedesáti pěti metrů vede tři sta šedesát pět schodů. Její základna dvě stě dvacet pět metrů je stejná jako u Cheopsovy pyramidy. Další zajímavostí je, že leží v nadmořské výšce dva tisíce dvě stě šedesát osm metrů, jako Machu Picchu v Peru.

Po měsíčním putování Mexikem mám cekem dobrou fyzičku, ale výstup na Sluneční Pyramidu mě pěkně zadýchal. Sedím na vrcholku a pode mnou leží úštipky dějin. Architektura je impozantní. Žádný chaos evropských měst. Přesné geometrické tvary. Přivírám oči, snažím se vrátit zpět těch pár století a proniknout do slávy někdejší doby. Marně. Kolem štěbetají turisté z celého světa.

V jedné knize jsem četl názor amatérského historika, že mu turisté vadí. Je to verbež a nemůže se kvůli nim soustředit na meditaci s historií. Ubožák. Historické památky budou žít, pokud o ně potomci budou mít zájem. Pokud ne, skončí jako mnohé, v základech nových staveb.

Zpáteční cestu jsme si nechtěně vychutnali. Na zastávce jsme nasedli do prvního autobusu, který měl konečnou stanici Central del Norte. Jel však nekonečně dlouho, nekonečným předměstím Mexico-City. U každé vrby, u každého většího domu, na každé mávnutí to zastavilo. Ani jsem nelitoval. K letadlu jsme nejeli a seznamovací jízda s chudobou předměstí není na škodu. Doslova brlohy a zoufalství. Mnohým našim lidem bych to dal jako dárek k remcání, kdy bez vlastního přičinění chtějí být v pohodě.

Poslední den v Mexiku. Čas je neúprosný a pět týdnů rychle uplavalo. Zbylo nám pár pesíků, tak je vyrážíme utratit za suvenýry. Nejsnadnější je to v Artesarias ciudadela, což je tržiště pro turisty. Za vysokými zdmi, které ohraničují celé tržiště, je spousta krámků. Úzké uličky mezi nimi vyplňují turisté.

Je zde dokonce malé náměstí s restaurací a příjemným posezením uvnitř i venku pod přístřeškem. Stačí se usadit do proutěných křesel, posedět a pobýt s příznačným rčením – „maňana”.

Stánky jsou zaskládané zbožím a každý je zaměřený na určitý druh. Hudební nástroje, klobouky, oblečení, ponča, stříbrné předměty a šperky, napodobeniny staré indiánské keramiky i originály té současné, hračky, kožené zboží, výrobky z obsidiánu i jiných minerálů. Pastva pro oči.

Pavel kupuje velké černé sombrero se stříbrným vyšíváním. Ne napoprvé. Ptá se na cenu. Odmítá. Jdeme dál, ptáme se u jiných stánků. Nakonec jej kupuje u prvního stánku za poloviční cenu.

Platí zde smluvní ceny a člověk nesmí přistoupit na první nabídku. Samozřejmě může, ale to je věc peněz a také určitého sportu. Později jsem potkal člověka, který v Číně nakupoval jenom kvůli tomu dramatickému divadlu kolem smlouvání. Klidně koupil deset kravat jenom kvůli tomu, že se dostal na dvacet procent původní ceny.

Kupuji obsidiánové sošky boha slunce. Jedna byla za sedmdesát pesos, dvě po šedesáti, tři za sto padesát pesos celkem. A to jsem smlouval málo.

Loučíme se s domácí paní a jejími psy. Milan nás odváží na letiště. Naposledy vychutnáváme jízdu jeho pětilitrového fordu v ucpaných ulicích Mexico-City. Je znát dokonalost jízdy ve zdejších poměrech. Někteří naši předchůdci se nechávali vyvézt taxikářem na okraj Mexico-City, protože to pro ně bylo jinak nezvládnutelné.

Ještě si dáváme v bezcelní zóně coronu extra a loučíme se. Snad někdy příště. Snad někdy příště, někde jinde.

Je 21:00. Letadlo se odlepí od země a prudce šplhá nahoru. Mírně se naklání na levé křídlo a nám dává možnost prohlédnout si tu mléčnou dráhu pouličních světel Mexico-City. Světla od nevidím, po nevidím. Kolik je tam zajímavostí, příběhů a osudů. V tom okamžiku si uvědomím, jaký je jeden život malé zrníčko.

Adios, Mexiko!

A to je konec! Spolu s vámi si však přeji, aby to byl i začátek – dalšího vyprávění o cestách necestách Vládi Basovníka.

Trnitým Mexikem, část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19,
Trochu Mexika neuškodí (1/2001)

Postřehy z mexické kuchyně - část I. (1/2001)

Setkání u Viescy (4/2001)

Trampování v Mexiku (5/2001)

Návštěva v Jaumave, část 1, 2 (6-7/2001)

Ekologie po mexicku (8/2001)