Pavla zachvátilo šílenství, se všemi se seznámit osobně. Sedím pod stromem s cigaretou v ústech a hledím na jeho „kolenní” tanec. Normální člověk by ho prohlásil za blázna.

Znovu projíždíme Santo Domingem. Jakoby se tu zastavil čas. Prašné ulice lemované proutěnými ploty. Co plot, to rarita. Jen pár domů je z tvárnic. Ten zbytek jen proutěné nebo z vepřovice. Na prostorných dvorech je drůbež, osli, psi. Prasata vesměs uvázaná za nohu ke kůlu, aby pečínka neutekla.

Za vesnicí se zvedají nevysoké kopečky, ve kterých sídlí Turbinicarpus bonatzii a Coryphantha wohlschlagerii a to nás zajímá. Ani jsem ještě nezastavil a Pavel vyráží do kopců. Nažhavený na turbiňák. Mě více zajímá koryfanta. A bůh mně přeje. Nacházím ji pár metrů od auta. Dělám fotky, dokonce jsem našel zralý semeník. Pohoda. Vařím si kávu. Pavel ať se snaží.

Těžko se někomu vysvětluje stav duše v prostředí, které mu nic neříká. Pro nás kaktusáře je to pomyslný ráj na zemi. Sedím na skále, ešus kávy na kolenou. Slunce pomalu míří za jinými lidmi. Jeho paprsky se opírají do juk a kaktusů a vytváří nádhernou scenerii večera.

Pavel se vrací naštvaný.

Noc byla pohodová, ve stanu. Spalo se tak dobře, že některým z nás dvou se nechtělo vstávat. Pavel chce ještě limit do dvanácti, aby našel Turbinicarpus bonatzii. Má ho mít.

Echinocactus platyacanthus

Potloukám se okolím. Coryphantha wohlschlagerii je celkem početná. Obývá plošší terén a úpatí kopců. Spolu s ní zde roste Mammillaria candida a microthele, Thelocactus hexaedrophorus, Ariocarpus retusus, Echinocactus platyacanthus a Neolloydia conoidea. Ta posledně jmenovaná zrovna kvete a její červené květy září do dálky.

V poledne jsem já spokojený a Pavel jako večer.

V Cerritos si dáváme malou pauzu. Pavel volá domů a platí pouhých pět pesos. Zkouším to také, ale u nás doma je v osm hodin večer hodně práce, proto to nikdo nebere.

S nedůvěrou, ale přece souhlasím se zkratkou přes hory do Guadalcazaru, kterou Pavel našel na mapě. Již jednou jsme ji hledali marně z opačného směru. Prašná polní cesta má dle buzoly a mapy správný směr. Před námi se zjeví oplocená vesnice s bránou přes cestu. Nikde ani živáčka. Pavel dělá portýra. Ticho. Scéna jako z filmu „V pravé poledne”. Za vesnicí se zvedají skály a prst bych za to dal, že dál ta cesta nevede. Myslím si to v duchu. Neriskuji.

Klidně jsem mohl. Objíždíme nádrž na vodu a zastavujeme u další brány, za níž jsou políčka domorodců a za nimi křoví a křoví a kolem něj skály. Z kukuřice vyleze chlapík a za ním druhý. Jako v Sedmi statečných. Sombrera, mexické kníry, bílé oblečení a mačety v rukou.

„Tady cesta?” diví se. „Kolem jen las rocas.” Skály.

Tak couvej Ševynku.

Hasta la vista!

Nakonec se dostáváme na cestu, kterou jsme již jednou jeli přes San Juan. Úleva. Ale ne na dlouho. Po pár kilometrech se před námi zjeví policejní auto. Na cestě, která je tak dobrá pro traktory. Zapnuli maják a ukazují, abychom zastavili. I u nás mám vždycky pocit provinilce, když mě staví policie.

Z auta vyskočili tři hoši, dva od narkopolicie, jeden od místní. Jejich fyzický zjev nás přímo sešněroval. Udělaní chlapi v černých uniformách a kvéry jak na medvědy. Strkáme jim pasy. Ty je zajímají nejméně. Drogy a zbraně. Ven z auta, otevřít kufr, ustoupit. Jednoho máme za zády.

„Nemáme drogy ani zbraně”, snažím se navázat kontakt.

Jsou tvrdí.

„Nepřijeli jsme z Evropy obchodovat se zbraněmi a drogami. Jsme na dovolené,” snažím se znovu. „Moje droga jsou cigarety a tequila.”

„A pijete, když řídíte?” ptá se jeden z nich.

„To se nedá současně.” Vytahuji cigarety a nabízím jim. Přijímají. Led je prolomen.

Nakonec se ptáme, jestli ty kvéry vůbec používají, že u nás to mají policajti na parádu a musí třikrát vystřelit do vzduchu, než střelí po zloději.

„Musel bych být idiot, abych střílel do vzduchu a darebák do mne. Navíc je to škoda střeliva.”

Pádná odpověď.

Za Guadalcazarem v lesnatých kopečcích zajíždíme k lokalitě Gymnocactus knuthianus. Příjezdová cesta se točí úbočím kopce, nad hlubokým žlebem. Lesem se táhnou oblaka kouře a do auta proniká děsný zápach. Před námi je skládka odpadků, která hoří, doutná, hnije, tlí a nesnesitelně páchne. Po jejích okrajích roste něžný kaktus. Bohužel nemá nohy. Kvůli tomuto malému skvostu jsme se vlastně vraceli. Snad se uchytí kolem cesty ke skládce a nevyhyne.

Přijíždíme na silnici číslo 57, kousek se po ní vracíme a míříme opět na Cerritos. Motáme se pořád v kruhu, ale nakonec zjišťujeme, že Pavlova zkratka Cerritos – Guadalcazar přes hory trvala čtyři hodiny a delší cesta po silnici čtyřicet minut. Přesně dle rčení – cestičkou blíž, cestou rychleji.

V Cerritos jsme navečer. Kličkujeme městem k jihu na San Bartolo. Nad městem je tradiční velký bílý kříž. Cesta se mění v táhlou vibradoru. Auto drnčí, nedá se jet rychleji, než na dvojku. Všechno nám to zpříjemňuje městská stoka, doprovázející cestu. Smrad první třídy. A rychleji jet nejde. Jak se šeří přibývá červené barvy na obloze. Ten smrad a drnčení auta mně připomíná cestu do pekla. Pavel tvrdí, že jedeme správně, na dohled je železnice.

Jak handlířův kůň zastavuji u hospody. Tady jsou informace. Pavel vyráží dovnitř s mapou v ruce. Vrací se s kusem papírového pytle, s přesnou indiánskou mapou.

Za dvacet minut jsme v San Bartolu. Polními cestami, které znají jen domorodci. Nakreslili to perfektně.

Večeříme studenou stravu na rozpálené kapotě Ševyna, ale dáváme si práci s postavením stanu k pohodlnému spánku.

Až ráno hodnotíme naše parkoviště. Podotýkám, že jsme nebyli opilí. Auto stálo napříč přes polní cestu, předníma kolama v hluboké koleji. Stan stál těsně před kapotou, na jediném možném plácku, uprostřed neproniknutelného křoví. Celý ten včerejší večer byl podivný.

Přece jen slavíme úspěch. Populace je však velmi malá. Jen pár rostlin na stometrovém okruhu.

Po fotodokumentaci ženeme Ševyna na jih. Náhodně zastavujeme u končícího hřebene kopců. Kolem je již rovina. Skalnatý terén nás láká. Vylézám jen v sandálech, strmým svahem, k vápencovým skalám. Mezi nimi se objevuje nádherné Astrophytum myriostigma. Aby jim nebylo smutno, přidružuje se Mammillaria candida, microthele a margariana, Neolloydia conoidea a Coryphantha villarensis. Krásný koutek přírody. Chtělo by to delší pochod po hřebenu, dál na sever, ale máme jiný plán.

Projíždíme vesničku Los Angelos, která má k andělům dost daleko a pokračujeme na Las Tablas. Na cestě, která připomíná oraniště, sedí dva karančové u snídaně. Neradi ji opouštějí, když jim zastavíme těsně u jídla. Had jako silná hadice. Celý černý, dlouhý 170 a uprostřed deset centimetrů tlustý. Vidět jej živého v terénu, bylo by to na útěk.

Že by se prchalo obtížně, to nás přesvědčuje záhy. Přes cestu se plazí žlutohnědý had, možná chřestýš, je to dost daleko. Zastavuji, beru foťák a vybíhám ven. Had to zatočil zpět k příkopu, velkou rychlostí jej přeplul a již to žene do kopce mezi kamení. Bláhovost, že bych jej vyfotil. Zrovna tak jej dohonit a možná i utéci.