Je ale otázka, jak jsou ty normy dodržovány, resp. jak je jejich dodržování vynucováno. Rozhodně mám za to, že 99 % restaurací a hospod by bylo zavřeno minutu poté, co by náš hygienik překročil práh dveří (pokud tam nějaký je). Protože však u nás je v této instituci převaha žen, asi by se do hospody ani nedostaly, neboť na řadě dveří je upozornění - ženám vstup zakázán. Pokud by se náš hygienik dostal přes lokál až do kuchyně (pokud kuchyně není součástí lokálu) lze doporučit preventivní nitroglycerin pod jazyk, neboť pro outlocitnější povahu by to mohlo znamenat stav ne nepodobný infarktu. Úroveň nádobí, poživatin, podlahy a stěn zřetelně dosvědčuje, že voda v těchto částech Mexika je více než vzácná. Jeden hezký příklad za všechny. Na chodbě, hned vedle dveří do záchody ležela kupa oškubaných kuřat, zabalených do kusu folie. Zpod dveří záchodu vytékala těžko definovatelná tekutina, která se mísila se stejně obtížně definovatelnou tekutinou, která protékala trhlinami folie. To vše doprovázel zápach, který by snadno srazil orla v letu. Venku se pak na roštu kuřata opékala a kupodivu – voněla už docela příjemně a přátelům docela i chutnala. Já jsem si to potěšení tentokrát odepřel.

Policie v Mexiku – fenomén sám pro sebe. Je jich mnoho – policie Rurar – místní, policie Municipial – okresní, policie dopravní, policie federální, policie protidrogová, policie justiční a určitě i další, zvláštní policejní útvar určený boji s pašeráky rostlin a zvířat nevyjímaje. Většina policistů je velmi korektních. Zastaví cizince a varuje před sbíráním rostlin a kouká po doutníku. Další přijdou v noci do kempu, povídají si a ukradnou tašku s pivem. Jiní zastaví řidiče s tvrzením, že projel na červenou a že to bude stát hrůzu dolarů. Poté, co obdrží krabičku doutníků uspokojen odchází, ale vzápětí se vrací, že jsou dva a krabička s cigáry je jen jedna. Dostává druhou a rychle odjíždíme, než zjistíme, že na služebně jsou další “kuřáci”. Protože většinou spíme venku na kamení, a protože jsme bílí, jsme velmi podezřelí. Co to je za amíky, kteří se tu takhle schovávají – uvažují policisté, a tak zorganizují noční přepadení. Obklíčený kemp ve 3 ráno, svit reflektorů, křápaní závěrů u samopalů a řev 9 mužů v černém jako při zatýkání Kájínka. Vylezu ze spacáku a vysvětluju, že jsme turisti z Evropy. Šéf se mne zeptá, jestli máme drogy nebo zbraně. Odpovím že ne, což mu zřetelně stačí – zabručí, že dělá jen svou práci a velí k odchodu. Policejní moc je ovšem doplněna ještě o moc vojenskou. Co důležitější křižovatka, to vojenské ležení s kulometnými hnízdy za pytli s písku. Častěji se jenom ptají odkud a kam jedeme a proč, řidčeji si nechají otevřít auto, zkoumají obsah zavazadel, koukají do motoru a píchají do polstrování.

Policie PROFEPA určená k pronásledování sběračů kytek a zvířat, má dnes centrum v každém větším městě nebo v oblasti, kde je přírodní reservace. Snaží se mít přehled, kdo (bílý) se jim v rajonu potuluje a pokud možno díky četným konfidentům zjišťuje činnost podobných skupin v kopcích.

Z Česka více méně pravidelně jezdí do Mexika asi 20 lidí, myslím, že všichni pravidlo “neutrhneš” dodržují. Nebezpečí mexického vězení a nebo nepříjemné pokuty při zjištění kytek v zavazadle na letišti v Ruzyni, dokáže před “trháním” kytek v přírodě odradit. Ovšem místní zřejmě jednají podle úplně jiných pravidel. A tak při cestě vidíte desítky chatrčí, kde děti a staré ženy prodávají nejen kaktusy. V prachu se tu tlučou zubožení draví ptáci uvázaní za nohu, aby při průjezdu auta polekaně vzlétli a hned na to krátkým provazem byli nemilosrdně sraženi zpět do žhavých prachových závějí. Prodávají se tu chřestítka z chřestýšů, jejich kůže i maso, kůže ze skunků i divokých koček,

dostanete tu ve sklenici i lék proti smrti – což je chřestýší sádlo s nadrobenými bylinami. Soví mláďata polekaně v malých krabičkách kroutí bulvami a ve stresu čekají, co s nimi bude. To ovšem pracovníky zdejší Profepy příliš neznepokojuje, tradice je tradice a z čeho jiného by tihle lidé žili.

O Mexiku se říká, že je to jedno velké smetiště. Není to pravda, ale kolem větších měst je skutečně spousta odpadů. Téměř stále vanoucí větry pak miliony mikrotenových obalů věší na vše, co má trny – a že v Mexiku je to skoro vše, tak tyhle obaly nacházíme i v té největší pustině. Se skládkami si tu nikdo moc hlavu neláme, a tak podobné výjevy nejsou nijak neobvyklé. Kaktusům to pravda nijak moc nevadí a pro různé leguány, štíry a sklípkany jsou úkryty v prohřátých pneumatikách hotovým požehnáním.

Pohledem na západ slunce v Mexických kopcích se pro tentokrát loučím.

Pavel Pavlíček, všechna foto © 2000 Vláďa Zatloukal