Rozhodli jsme se k další noční cestě. Projíždíme okrajem státu Nuevo León a nedaleko Saltilla překračujeme hranice Coahuily. Zanedlouho vjíždíme do hlavního města Saltilla, kterým se bez problémů proplétáme s ručičkou kompasu stále na sever. Trochu litujeme nočního přejezdu pohořím Sierra La Paila a o půlnoci odbočujeme na vedlejší silnici směrem na Paredon, abychom našli místo k noclehu. Označení silnice je velká pocta. Taková táhlá vibradora. Vletím do nečekaného koryta řeky. Ševynek zle zavyje, mám strach po tvrdém nárazu, aby nepraskla olejová vana. Koryto je nyní suché, vybetonované, snad šest metrů hluboké a třicet široké. Tudy se za deště určitě nejezdí.

Po pár kilometrech zajíždíme do velmi řídkého porostu akácií. Rovinatý jílovitopísčitý terén. Polopoušť. Vyplachuji si ústa tequilou. Jasná obloha je samá dírka. V uších ještě hřmí motor auta. Pavel vytahuje stan a začínáme jej stavět na měkoučkém písku. To bude noc. Nedaleko nás se ozve jako na povel koncert kojotů. Je mnohem silnější, než minulou noc a také poetičtější. Musí jich tady být hodně a hádají se o nás v těsné blízkosti.

„Co je to,” reaguje Pavel.

„Kojoti,” odpovím. „Takto řádili i minulou noc.”

Na další diskusi nečeká a balí stan.

„Co blbneš,” uklidňuji ho, i když ten řev není vůbec příjemný.

„Spíme v autě.”

„Vidím, Pavle, že jsi nečetl Mayovky. Rčení, jsi zbabělý kojot asi od něčeho vzniklo. To chce klid.”

A spíme v autě.

Budím se brzy, protože mám nohy dřevěné a bolí mě v zádech. Slunce ještě nevyhlédlo za obzorem, když vylézám z auta. Čert vem záda. Úzkostlivě klekám před Ševynem a prohlížím olejovou vanu. Je promáčknutá, ale olej není nikde vidět. Chválabohu! Snídám cigaretu a rozhlížím se kolem. V široké rovině ční stolová hora, přecházející v mírné kopečky. Nechávám Pavla spát a nalehko, bez fotoaparátů vyrážím k hoře, vzdálené asi tři kilometry. Zdánlivě. Cesta se mně znenadání prodloužila. Uprostřed roviny narážím na pavučinu propastí, vytvořených vodou. Jít tady v noci, je to o život. Přelézt se to nedá. Hloubka je kolem čtyř metrů, stěny jsou kolmé a drobivé. Musím to daleko obcházet, užší díry přeskakuji. Fixuji si do paměti orientační body, abych se při zpáteční cestě vyvaroval podobnému zacházení.

Úbočí hory mně bere dech. Kondoři krouží nade mnou a slintají. Zatím mají smůlu. Nacházím nádherné rostliny. Epithelantha micromeris, Coryphantha difficilis, Echinocactus horizonthalonius, Thelocactus bicolor, Lophophora wiliamsii, snad patnáct centimetrů v průměru, Astrophytum senile, Ferocactus hamatacanthus. Lituji, že jsem nevzal fotoaparát.

Snažím se vystoupit úbočím hory trochu výš. Okolí se odkrývá pohledu. Naše auto je jako bílá tečka, opuštěná mezi trnitými keři. Nade mnou se vznese několik ptačích dravců a typickým táhlým skřekem se mě snaží zastrašit. Kaktusy se ztrácejí. Zbývají opuncie a akátovníky. Usedám na vyčnívající balvan a dopřávám si chvíle pohody a božského klidu.

Další cesta na Monclovu je uspávající. Padesát kilometrů rovně, mírná zatáčka doleva a zase rovně. Až Sierra La Gavia přináší pestřejší jízdu a budí nás z jednotvárnosti. V několika úsecích se silnice obtáčí kolem skal jako šála kolem krku. Za jednou zatáčkou stojí jeřáb a dvě auta se speciálními navijáky. Skály pod silnicí jsou posety coca-colou. A někde dole náklaďák, který ji vezl. Paty zatrnou, člověk vzdá v duchu úctu a hned se jede pomaleji. Za úzkým hřebenem hor je opět rovina k zbláznění.

Vedro je úmorné. Větrání na plné obrátky, otevřená okna a přesto se potíme jak maturanti. U Monclovy stavíme na kávu a pivo. Bar jako vystřižený z westernu. Mexikán úctyhodného věku, s nezbytným knírem a sombrerem, nás vítá ve svém království.

„Dos cafes y dos cervezas, seňor. Y un poco leche,” hlaholím a sedáme za stůl s výhledem na Monclovu.

Vychutnáváme pohodu horkého dne. Plníme stránky deníků, a když pohlédnu občas na našeho hostitele, připomíná mi Jacka Londna a já jen čekám, kdy ke mně přistoupí a sdělí, že píši nesmysly, že by to napsal úplně jinak. Kolem se potlouká psí smečka. Co pes, to rarita. Psů jsou v Mexiku spousty. Profesionální fotograf by měl vynikající námět na seriál. Všechny rasy. Všechny pomíchány spolu. Malí, velcí, hubení, vyžraní, domácí, toulaví a nevyzpytatelní. Zůstanou ležet uprostřed silnice, ani auto s nimi nepohne. Vyřítí se na vás a stačí proti nim mrštit kámen a je po odvaze. Tihle se potloukají kolem a hledají snadnou kořist v odpadcích restaurací.

Jak se blížíme k hranici s USA, přibývá v okolí měst nově vyhlížejících fabrik. Jakoby americký kapitál hledal levnou pracovní sílu. Na okrajích osad jsou skvělé domy, s častými bazény a auty zaparkovanými pod prodlouženou střechou. V ničem si nezadají s evropskými vilami zbohatlíků.

Ve tři odpoledne jsme v Acuni. Hemží se federální policií. Není divu. Je hraničním městem a vztahy s USA nejsou zrovna vytříbené. Když nás přátelé upozorňovali, ať se nehlásíme k Amerikánům, věděli proč. Američané připravili Mexiko o 3 092 533 kilometrů čtverečních. V roce 1845 se dostal v USA k moci James Polk, který byl přívržencem expanze na jih. Již dříve USA požadovaly od Mexika odstoupení některých území, a protože Mexiko odmítlo, Spojené státy si tato území dobyly demokraticky. Vtrhly tam a v září 1847 zvítězily. Druhého února 1848 muselo Mexiko podepsat mírovou dohodu o odstoupení Texasu, Kalifornie, Arizony, Nevady, Utahu, části Nového Mexika, Colorada a Wyomingu. Za ubohých patnáct milionů dolarů. Řeka Rio Grande se stala definitivní hranicí mezi USA a Mexikem. Dobře si to pamatují obě strany. Ostudné vykoupení poloviny Mexika. Američané jsou navíc takoví přátelé, že jsou schopni popravit odsouzeného Mexičana na mexický státní svátek.

V září před naším příjezdem, byl na návštěvě Mexika, Bill Clinton, prezident USA. Do jeho návštěvy uváděla mexická televize německý satelitní program, aby se vědělo o dění v Evropě. Těsně před návštěvou Clintona byl tento program zrušen. V diplomatických kruzích se mluvilo o tom, že to byla podmínka jeho návštěvy. Demokratická podmínka. Když se člověk dívá a vnímá, tak demokracie USA má oslnivý charakter. Dolary.

Acuňa sama je kulisou westernových filmů. Navíc špinavá a plná poldů. Dokupujeme proviant a po doptání se na cestu, vyrážíme na západ. Tam někde snad bude naše mammillarie. Když jsme před časem promýšleli možné směry cest, byl tento směr variantou pro přejezd Sierra del Huacha do Chihuahui. Dle pozdějšího poznání, pouze variantou.

Těsně za městem míjíme řízenou skládku odpadků. Ta stála za zastávku a pár fotografií. Mršiny žrali kondoři a toulaví psi. Prasata a krávy soupeřili o cokoli jiného. Obdivuhodný byl výkon krávy, která si přišlápla igelitový pytel s odpadky a vytahovala obsah ven. Stopadesátikilové prase, zmalované bahnem a omáčkou z odpadků, stálo vedle ní a čekalo na příležitost, něco ulovit. A v pozadí věčný oheň toho, co se nedá sežrat. A příšerný lepkavý puch.

Jen pár kroků od tohoto ráje, areál Rodea. Zařízení, které je časté ve městech i ve vesnicích. Velikost a výstavnost adekvátní obci. I tady tráví Mexičani svoji fiestu. Svoji mexickou fiestu, o které se říká, že je to všezahrnující vybočení z běžného koloběhu života. Činnost od té nejzahálčivější, po tu nejhorečnější. Vypít s přáteli láhev tequily, poklábosit, posedět, pobýt.

Asfaltová silnice se záhy mění na vibradoru. Třicet pět kilometrů drnkání. Za první vesnicí mizí i ten pevný podklad a pokračujeme v jízdě zručnosti mezi výmoly, naplněnými vodou po poslední bouřce. Kolem cesty jsou nekonečné ploty velkých rančů. Objíždí je kovbojové s ručnicemi přes kolena, aby hlídali dobytek, který se pase roztroušený na velké ploše chaparalu. Pastvinou se to nazvat nedá. A tady někde na nízkých návrších máme v úmyslu pátrat po nezvěstné mammillarii. Když vidím kovboje a představím si blízkou a horkou hranici s USA, dostávám jinou chuť. Ranče mají několik tisíc hektarů a jen to mně dává naději, že ti střelci nemohou být všude. Několikrát zastavujeme, přelézáme plot, ale jak se praví, kde nic, tu nic.

Jedeme dalších dvacet kilometrů, po cestě spíše pro kros. Jámy, kamení, díry s vodou, kamenné schody. Tam někde dozadu vedou dráty s elektřinou, musí to být průjezdné! Ševynek sténá, místy vyje a naříká. Urvali jsme nárazník, ubrousili silenblok stabilizátoru řízení a výfuk doslova ohoblovali. O škrábancích na podbězích ani nemluvě. Přesto Ševynek hrabe po strmých kamenitých srázech jako o život. Šutry lítají do slušné vzdálenosti od něj. Pavel, který jednu chvíli vysedl, aby odlehčil a sledoval podběh, utekl za keře, aby nebyl zabit. Potkáváme domorodce, jedoucí v odpovídajících krosových autech. Nadšeně nás zdraví a mávají jako na staré známé. Takové blázny jistě neviděli.

Snažíme se dostat co nejblíže ke kopcům, které lemují relativní rovinu, kterou projíždíme. Přejíždíme rošt, za kterým jsou pastviny obce. Ještě několik krkolomných průjezdů roklinami a vzdáváme to. Kopce jsou na dostřel. Vysedáme a startujeme nohy. Na terasách prvních kopců nás čeká zklamání. Kaktusové. Po nich jen památka v podobě opuncií a ojedinělého ancistrokaktusu. Příroda kolem je však nádherná. Pod námi se v kouzelném zeleném údolí pase stádo ovcí a koz. Vydatnost pastviny je znát na kondici zvířat. Slunce je na prst od horizontu a psi začínají obíhat pasoucí se zvířata a shánět je údolím k domovu. Obracíme k autu, abychom byli alespoň na cestě, než slunce zapadne. Cesta, kterou jsme přišli je plná velkých balvanů a srázů. Nebylo by rozumné, dočkat se zde tmy.

Návrat do Acuni je stejně dramatický jako výlet k horám. Ševynek šplhá po kamenitých svazích, později se brodí nekonečnými loužemi a nakonec vibradora. Tipujeme další možná místa výskytu mammillarie. Nakonec nám zůstávají dvě. Ráno se vrátíme. Kolem desáté projíždíme Acuňou. V nočním osvětlení je vidět, jak je špinavá a plná prachu, který se při průjezdu aut víří a vytváří stálou záclonu. Nechtěně míjím odbočku na Monclovu a dostáváme se k mostu přes Rio Grande, u něhož je celnice před přejezdem do USA. Točíme se před ní a hledáme správný směr. Chceme přenocovat někde za městem, dále od hranice. Nedaří se však najít plácek, kde by se dal postavit stan. Ujeli jsme padesát kilometrů a nakonec zaparkovali na polní cestě k ranči, nedaleko křižovatky dvou silnic a železnice. Podle toho vypadala noc. Začalo pršet, takže zůstala varianta spánku v autě. Dusili jsme se vedrem, ale okna se nedala otevřít, protože nás v mžiku přepadlo hejno komárů. Každý vlak před nechráněným přejezdem řádně zahoukal. Kamiony před ním přibrzdily motorem, pak pěkně zatůrovaly a při řazení spojka, plyn, nás nenechávaly usnout. Úmorné vedro vyhrálo. Se slovy, tak si mě sežerte, jsem otevřel okno. Přesto se mně podařilo zdřímnout.

Ráno je zataženo a mrholí. Naše toaleta připomíná český film „Čest a sláva”, v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským. Trochu vody si loknout, zbytek plivnout do dlaní a protřít si oči. A je líp. Suchary s tequilou k snídani a hurá zpět na včerejší vyhlédnutá místa.

Velký ranč San Lorenzo, leží na úpatí táhlého vápencového pahorku, který se nám zamlouvá. Jsou dvě možnosti. Jít za majitelem a požádat o vstup, nebo přelézt plot a v případě přistižení dělat překvapeného. Bereme tu druhou, protože je rychlejší. Zajíždíme o kus dál a rozdělujeme si úkoly. Pavel průzkumníka, já ochránce auta a případného vysvětlovače, co zde dělám. Cestou jsme potkali dvě auta federální policie, takže případná komunikace by byla nezbytná. Až to zaráží. Kvůli malichernosti, najít malichernou rostlinu. Každý to nepochopí.

Asi vypadám jako Mexikán, protože mě míjelo auto policie, seděl jsem na balvanu vedle auta, nohy složené pod sebou a pokuřoval mexické Farmářky. Policajti mně zasalutovali jako starému známému a pokračovali dál. Bueno.

Na vápencových svazích mezi ohradami a silnicí nacházím nádherné rostliny Coryphantha neglecta, Coryphantha gladiispina, Ancistrocactus mezi scheerii a brevihamatus, Neolloydia conoidea a Epithelantha micromeris. Na poměrně malém prostoru hodně rostlin.

Pavel se vrací s nepořízenou. Když vyrážel tvrdil, že dá za to krk, že jsme se trefili. Bohužel, vedle. Popojíždíme o pár kilometrů, k dalšímu vyhlédnutému místu. Tady je lákavý terén na obou stranách cesty. Pavel si vybírá levou, já přelézám plot na pravé. Dostávám se na plochý kopec, porostlý nízkými keři, mezi nimiž je vápencová drť. A mezi drtí spatřím nepatrný bílý kaktus. Jeden centimetr v průměru. Je to naše mammillarie? Viděl jsem ji jen na špatném černobílém obrázku, takže si myslím, že je to ona. Heureka. Vracím se k autu a zapaluji si poslední doutník z domova, který jsem si šetřil pro tuto chvíli. V pohodě čekám na Pavla.

Vrací se naštvanější než prve, ale moje zpráva ho napruží. Vybíháme na pahorek s foťáky, aby nám všichni věřili. Nakonec se nám podaří vyšťourat pár droboučkých semínek z ukrytých semeníků, takže je naděje, že se tato rostlina objeví ve sklenících střední Evropy a okolí.

A plným plynem na jih! U Monclovy stavíme ve stejném občerstvení v kůlně, jako při cestě na sever. Její majitel mě přitahoval. Záhadná střelka kompasu. Jack London.

„Bueno, seňores,” zdraví nás. „Dos cafes y dos cervezas,” ptá se. Pamatuje si.

„Sí,” přitakávám, „y un poco leche.”

Tokáme blahem. Stejná psí smečka pobíhá kolem, aby se nasytila. My stejně živočišně vychutnáváme pohodu mexického podnebí. V městečku Castaňos zastavujeme u motelu, který vypadá jako kasárenský dvůr. Čtvercové nádvoří, dovnitř se vjíždí mohutnou bránou průjezdu pod domem, protažená střecha vytváří podloubí, ze kterého se vchází do pokojů. Dovedu si představit koně uvázané ke sloupům podpírajícím střechu. A řinčení ostruh na vysokých botách. Znásilňujeme sprchu. Týden bez vody na těle. Smrdíme jak indiánské stařeny. Trubka trčící ze stropu vypadá jako hlaveň pušky, ale nakonec vypouští blahodárnou teplou vodu. Vymačkáváme z rozmáčené kůže trny, které jsme na cestě posbírali. Slušná sbírka. A potom následuje praní oděvů. Ženy by se divily. Vypraní, vysmátí a plni optimismu se vydáváme na večeři. Malý indián v recepci nám dal pivo na cestu a ukázal nám směr.

Velká restaurace, non stop, hlavně pro řidiče, kteří pendlují mezi Mexikem a Státy. Objednáváme si poprvé dle jídelního lístku a po dlouhé době civíme na televizi. Z ní se line děs a hrůza. Ukazují záběry z pobřeží kolem Acapulca, kde řádil hurikán. Mrtvá těla v bahně, stržené střechy domů, domy smetené jako papírové krabičky. Později nám příbuzní přiznali, že nás viděli v té hrůze. Přitom jsme to viděli v televizi při večeři jako oni. Dva tisíce kilometrů daleko. Ráno noviny psaly o dvou stech mrtvých. LA FURIA DE HURICAN DESTRUYE ACAPULCO! Zběsilost hurikánu ničí Acapulco. Hurikán Paulina. Něžné ženské jméno. Novináři to srovnávali s cyklonem Gilberto, který v září 1988 zdevastoval jižní státy Yucatanu. Zanechal 250 mrtvých a škodu za 500 milionů dolarů.

Noc v motelu nám zpestřují mexičtí sousedi. Mají fiestu. Oslavují tak intenzivně, že si připadám jako bych ležel v hospodě pod stolem. Ať tedy žijem!

Ráno pokračujeme na jih k Saltillu, odkud máme v úmyslu telefonovat a psát domů. Od západu se na nás řítí bouřková mračna. Fantastický mračnový útvar vypadá jako Boží msta. Vyvolává úzkost, protože okolí rázem potemní, proud vody padající z nebe je jako kolmá stěna skal. Déšť nás zastihne před pohořím Sierra La Paila. Je tak prudký, že nás nutí zastavit. Petr zatáhl splachovadlo. Rázem je všechno kolem pod vodou. Okolí je jedním jezerem. Naštěstí to netrvá dlouho. Dáváme si do souvislosti podmínky kaktusů v domovině a naše pěstitelské návyky, kdy se snažíme rostliny zalévat zespodu, abychom neponičili jejich krásu.

V Sierra La Paila zastavujeme na jednom příhodném místě, podívat se trochu po okolí. Rychle se vracíme pro fotoaparáty. Nedaleko silnice totiž nacházíme nádherné rostliny Echinocactus horizonthalonius, Epitelantha micromeris, Astrophytum senile, Thelocactus bicolor, Coryphantha difficilis a nádherně vytrněný Echinocereus stramineus a Mammilarii potsii.

Pavel se zdržel někde v kopcích. Když docházím k autu, zastavuje vedle mne federální policie. Ptají se zda mám problémy. Na moje nó, gratias, mávnou rukou na pozdrav a mizí v zatáčkách. Přecházím silnici a přelézám hluboký skalnatý příkop. Za ním je několik bílých křížků. Památka na ty, kteří nezvládli nástrahy silnice. Jméno a dva datumy. Bílé křížky lemují silnice celého Mexika. Hlavně v hornatých terénech plných zatáček a strmých srázů. Hřbitov kolem cest těch, kteří ještě žijí.

Na protějším svahu nacházím velkou kolonii Thelocactus bicolor. Systematičtí botanici by se zde vyřádili. Všechny možné barvy trnů, jejich tvary a uspořádání. Několik variet na jednom místě. A v prohlubni mezi tou nádherou kostra osla. Kdoví, kdo si na něm pochutnal. Zda toulaví psi, neštěstí, nemoc, či stáří. Bílá kostra zapadá do bílého podkladu skal zcela nenásilně.

Na římse strmé skály nad silnicí nacházím kvetoucí Neolloydia conoidea a trs Escobaria roseana. Hezký koutek přírody.

pokračování příště...