Trnitým Mexikem, část 16. 
Míříme na Pachucu. Kraj kolem připomíná Beskydy. Všechno je zelené, nevysoké kopce poseté usedlostmi. Míjíme továrnu se štolou. Před ní nezbytná socha politika a dělníka trhajícího okovy. Šplháme do kopečků a zase dolů a znovu nahoru. Pod námi se objeví Pachuca. Rozlehlé město uprostřed kopců. Na jednom prapor Mexika, na druhém Kristus. Několik dalších vršků opletených obytnými domy. Ve východní části umělý kopec hlušiny z podzemí.

Slunce je nad obzorem a nepříjemně zkresluje pohled na silnici.Ta oplétá strmé skalnaté kopce. V jedné zatáčce stojí několik lidí a dvě auta s navijáky vytahují třetí někde z propadliště. Šofér nestačil zatočit. Snad to slunce. Z protější zatáčky hodnotíme jeho poslední jízdu. Výška úctyhodná. Žluté turčinky, které vezl na dušičkový trh, rozesel na posledních metrech své cesty.

Pachuca? Pohledné hlavní město Hidalga. Leží v rozeklaném údolí, v nadmořské výšce 2400 metrů. Jeho slávu a bohatství zajišťovaly doly na stříbro, zlato, olovo a drahokamy, které leží hlavně v nedalekém Mineral Real del Monte. Něco jako Minerální nádherná nebo královská hora.

Je to oblast, kde žili převážně Toltékové, kteří někdy v devátém století vystřídali vládu Teotihuacánců. V době zániku Teotihuacanu začíná rozkvět Tuly, ležící severně. Někteří autoři uvádějí, že to byli Toltékové, kteří postavili Teotihuacan. Jiní tvrdí, že to byl neznámý kmen a dokonce jim říkají Teotihuacánci. Skutečností je, že toltéckou architekturu uznávali i jejich nástupci Aztékové, kteří se jinak povyšovali nad ostatní kmeny a opovrhovali jimi. Toltécká vláda zanikla počátkem dvanáctého století a Tula byla opuštěna.

Nejvýznamnějším vládcem Toltéků byl Quetzalcoatl (Opeřený Had), který se před svým nastolením jmenoval CE ACATL TOPILTZIN. Za jeho panování nastal největší rozkvět toltécké říše, ale také hluboké vnitřní rozbroje mezi kastou náboženskou a vojenskou. Válečníci postupně získávali moc a Quetzalcoatl prchá se svou družinou k Mexickému zálivu.

Podle legendy měl Quetzalcoatl, na rozdíl od jiných Toltéků, světlejší pleť a vousatou tvář. Svému lidu slíbil, že se vrátí a jeho vláda se obnoví. Legenda se pak rozšířila mezi všechny mexické indiány. Cortéz a jeho vojáci jsou pak vnímáni jako naplnění někdejšího slibu. Legenda tak Cortézovi pomohla k dobytí Mexika.

I když nás Pachuca láká svým historickým centrem k zastávce, odoláváme a pokračujeme na Ixmiquilpan. Ten projíždíme již za tmy a dlouho hledáme plácek na spaní. Je poslední den října. Dřepím u ohně a čekám, až začne vřít voda. Pavel se pomalu klube ven. Kolem jede auto a vylézá z něj malý Mexičan se synem. Bydlí kousek odtud, jel si koupit po ránu pivo. Všechny nás podělí třetinkou a klábosí o svých cestách za prací do USA. Jeho řečem vévodí basebalová čepice s nápisem Florida. Loučí se, ale netrvá to ani půl hodiny a je zpátky i s kanystrem. Došel mu benzín v autě, jestli mu nějaký nemůžeme dát. A protože to nejde odčerpat, žádá jestli ho mohu odvézt do obchodu. Souhlasím a čekám, co z toho vyjde. Oba se narvali na přední sedadlo vedle mne.

„Yo se llama Juan,” podává mi ruku otec. Nejprve chce odvézt domů. Má nový domek z tvárnic, na střeše satelit.
„Un momento.”
Vběhl dovnitř a ještě rychleji vyběhl ven. Žádné peníze na benzin, řve za ním jeho žena. Spíš indiánská stařena, s jazykem rychlejším než střelná zbraň.
Juan pokrčil rameny, máchl rukou a nasedl.
„Vamos,” ukázal směr.

Ve vesnici si nechal zastavit na křižovatce a pokynul, ať jdu s ním. Potřeboval se pochlubit bílým bratrem? Doslova! Svůj plechový kanystr položil vedle plastikového barelu a zašveholil na prodavačku, že chce benzin. Ta vzala ze skoby šlauch a odborně, v duchu všech zásad bezpečnosti práce, natáhla kanystr benzínu.

Juan se zatím vloupal do chladícího boxu, vybral tři piva a počastoval nás. Sedl na pytel s nějakým krmivem opřeným o pult prodejny a sledoval prodavačku. Ta sehnutá nad kanystrem, vystrkovala na něj objemný zadek.

Juan upil piva, otřel si knír, mlaskl a rukou ve vzduchu naznačil křivku jejího zadku. Jeho synáček se zařehonil, až se ta žena ohlédla. Očima po něm přímo šlehla a něco rychle zadrmolila.

„Nó, nó,” šermoval rukama Juan. A nespěchal. Za hodinu je vysazuji u domu a tvrdím, že mám již naspěch. Kamarád čeká. Amigo espera. Zůstal po nich lepkavý smrad. Hlavně po mladém, který byl celou dobu v kožené bundě při teplotě kolem 35 stupňů. Mně bylo vedro v kraťasech a tričku.

(pokračování příště...)


Text Vlad. Basovník

 
 Související články
Trnitým Mexikem, část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15
Trochu Mexika neuškodí (1/2001)
Postřehy z mexické kuchyně - část I. (1/2001)
Setkání u Viescy (4/2001)
Trampování v Mexiku (5/2001)
Návštěva v Jaumave, část 1, 2 (6-7/2001)
Ekologie po mexicku (8/2001)