Míříme na
Pachucu. Kraj kolem připomíná Beskydy.
Všechno je zelené, nevysoké kopce poseté
usedlostmi. Míjíme továrnu se štolou. Před
ní nezbytná socha politika a dělníka
trhajícího okovy. Šplháme do kopečků a zase
dolů a znovu nahoru. Pod námi se objeví
Pachuca. Rozlehlé město uprostřed kopců. Na
jednom prapor Mexika, na druhém Kristus.
Několik dalších vršků opletených obytnými
domy. Ve východní části umělý kopec
hlušiny z podzemí. Slunce je nad obzorem a
nepříjemně zkresluje pohled na silnici.Ta
oplétá strmé skalnaté kopce. V jedné
zatáčce stojí několik lidí a dvě auta
s navijáky vytahují třetí někde
z propadliště. Šofér nestačil zatočit.
Snad to slunce. Z protější zatáčky
hodnotíme jeho poslední jízdu. Výška
úctyhodná. Žluté turčinky, které vezl na
dušičkový trh, rozesel na posledních metrech
své cesty.
Pachuca?
Pohledné hlavní město Hidalga. Leží
v rozeklaném údolí, v nadmořské výšce
2400 metrů. Jeho slávu a bohatství
zajišťovaly doly na stříbro, zlato, olovo a
drahokamy, které leží hlavně v nedalekém
Mineral Real del Monte. Něco jako Minerální
nádherná nebo královská hora.
Je to oblast,
kde žili převážně Toltékové, kteří
někdy v devátém století vystřídali vládu
Teotihuacánců. V době zániku Teotihuacanu
začíná rozkvět Tuly, ležící severně.
Někteří autoři uvádějí, že to byli
Toltékové, kteří postavili Teotihuacan. Jiní
tvrdí, že to byl neznámý kmen a dokonce jim
říkají Teotihuacánci. Skutečností je, že
toltéckou architekturu uznávali i jejich
nástupci Aztékové, kteří se jinak
povyšovali nad ostatní kmeny a opovrhovali
jimi. Toltécká vláda zanikla počátkem
dvanáctého století a Tula byla opuštěna.
Nejvýznamnějším
vládcem Toltéků byl Quetzalcoatl (Opeřený
Had), který se před svým nastolením jmenoval
CE ACATL TOPILTZIN. Za jeho panování nastal
největší rozkvět toltécké říše, ale
také hluboké vnitřní rozbroje mezi kastou
náboženskou a vojenskou. Válečníci postupně
získávali moc a Quetzalcoatl prchá se svou
družinou k Mexickému zálivu.
Podle legendy
měl Quetzalcoatl, na rozdíl od jiných
Toltéků, světlejší pleť a vousatou tvář.
Svému lidu slíbil, že se vrátí a jeho vláda
se obnoví. Legenda se pak rozšířila mezi
všechny mexické indiány. Cortéz a jeho
vojáci jsou pak vnímáni jako naplnění
někdejšího slibu. Legenda tak Cortézovi
pomohla k dobytí Mexika.
I když nás
Pachuca láká svým historickým centrem
k zastávce, odoláváme a pokračujeme na
Ixmiquilpan. Ten projíždíme již za tmy a
dlouho hledáme plácek na spaní. Je poslední
den října. Dřepím u ohně a čekám, až
začne vřít voda. Pavel se pomalu klube ven.
Kolem jede auto a vylézá z něj malý Mexičan
se synem. Bydlí kousek odtud, jel si koupit po
ránu pivo. Všechny nás podělí třetinkou a
klábosí o svých cestách za prací do USA.
Jeho řečem vévodí basebalová čepice
s nápisem Florida. Loučí se, ale netrvá to
ani půl hodiny a je zpátky i s kanystrem.
Došel mu benzín v autě, jestli mu nějaký
nemůžeme dát. A protože to nejde odčerpat,
žádá jestli ho mohu odvézt do obchodu.
Souhlasím a čekám, co z toho vyjde. Oba se
narvali na přední sedadlo vedle mne.
„Yo se llama
Juan,” podává mi ruku otec. Nejprve chce
odvézt domů. Má nový domek z tvárnic, na
střeše satelit.
„Un momento.”
Vběhl dovnitř a ještě rychleji vyběhl ven.
Žádné peníze na benzin, řve za ním jeho
žena. Spíš indiánská stařena, s jazykem
rychlejším než střelná zbraň.
Juan pokrčil rameny, máchl rukou a nasedl.
„Vamos,” ukázal směr.
Ve vesnici si
nechal zastavit na křižovatce a pokynul, ať
jdu s ním. Potřeboval se pochlubit bílým
bratrem? Doslova! Svůj plechový kanystr
položil vedle plastikového barelu a zašveholil
na prodavačku, že chce benzin. Ta vzala ze
skoby šlauch a odborně, v duchu všech zásad
bezpečnosti práce, natáhla kanystr benzínu.
Juan se zatím
vloupal do chladícího boxu, vybral tři piva a
počastoval nás. Sedl na pytel s nějakým
krmivem opřeným o pult prodejny a sledoval
prodavačku. Ta sehnutá nad kanystrem,
vystrkovala na něj objemný zadek.
Juan upil piva,
otřel si knír, mlaskl a rukou ve vzduchu
naznačil křivku jejího zadku. Jeho synáček
se zařehonil, až se ta žena ohlédla. Očima
po něm přímo šlehla a něco rychle
zadrmolila.
„Nó, nó,”
šermoval rukama Juan. A nespěchal. Za hodinu je
vysazuji u domu a tvrdím, že mám již
naspěch. Kamarád čeká. Amigo espera. Zůstal
po nich lepkavý smrad. Hlavně po mladém,
který byl celou dobu v kožené bundě při
teplotě kolem 35 stupňů. Mně bylo vedro
v kraťasech a tričku.
(pokračování
příště...)
|