Po necelých padesáti kilometrech vjíždíme do San Luis Potosí, hlavního města stejnojmenného státu.Tady to mají školáci alespoň jednoduché. Okrajové čtvrti jsou sice nové, ale nevábné, neuspořádané. Navíc mezi domy chybí zeleň, takže to stále připomíná staveniště. Centrum je, jako všechna velká města, španělské. Zastavujeme jenom kvůli doplnění zásob. Lidé žijící ve městech jsou viditelně bohatější, než ti na venkově.

Na jižním okraji projíždíme super moderní nadzemní křižovatkou. Chvilka nepozornosti a jezdím tam dodnes. Na další křižovatce operuje skupina mladíků, umývačů oken. Než naskočí zelená, máme umyté přední i zadní sklo. Neodvažuji se nezaplatit.

Dostáváme se do města San Luis Potosí de la Paz, které pouze projíždíme. Máme v úmyslu pokračovat dále a projet málo obydlené pohoří Sierra el Azafrán. Nečekali jsme, že průjezd bude tak složitý. Kličkujeme městem, ve kterém nejsou ukazatele směru. Všechny cesty jsou stejně špatné, takže není z čeho vybírat. Nakonec vytahujeme buzolu. U výjezdu z města se ptáme malých kluků na směr. Chyba. Známý nám doporučoval: „Neptej se děcek a ženských.” A měl pravdu.

Sierra el Azafrán

Ve zpětném zrcátku vidím, jak se smějí. Pavel je na jejich straně. „Odpověděli příliš rychle. Přece nemohli lhát.” Lhali.

Cesta vede k ranči na jehož otevřených vratech visí nápis „SE PROHIBIDO PASAR, PRIVADA”. „VJEZD ZAKÁZÁN, SOUKROMÝ MAJETEK.”

„Když už jsme tady, přeptáme se na cestu,” říkám a vjíždím do vrat. Ujeli jsme pár desítek metrů, když se na nás vyřítila smečka sedmi dobrmanů. Jediná smečka, kterou jsme zatím viděli, a která byla jedné rasy. Vyskakovali a chňapali po nás otevřenými okny, takže jsme měli pilno je zavírat. Kluci se nesmáli nadarmo.

Couvám rychle ven a vyjíždíme polní cestou na návrší, odkud je výhled na město v údolí. Na protější straně je asfaltová silnice, vybíhající z města rovnoběžně s naší. Znovu kličkujeme městem, míjíme velký komplex středověkých budov, připomínající kasárna. A konečně jsme na hledané silnici.

Míříme na Victorii, před ní odbočujeme do kopců. Asfaltový povrch střídá šotolina. Cesta se točí kolem kopců a nahání hrůzu, protože na jedné straně je propast, na druhé svah s nestabilním kamením, které padá na cestu. Svodidla chybí, takže trnutí v patách udržuje nevědomky auto uprostřed. Stoupáme do vyšších poloh. Okolní kopce jsou nádherné, vystínovaná údolí, baranky, nekonečné odstíny modré barvy, to všechno lahodí oku. Objevují se borovice. I když se pohybujeme kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem, v okolí jsou pole s kukuřicí. Ze stromů visí závoje Tillandsie usneoides.

Přijíždíme na křižovatku, kde stojí odrabaná směrovka. XICHU a šipka doprava. Pavel tvrdí, že je to určitě vpravo, že tudy loni jeli. Moc se mně to nezdá, cesta vlevo je vyježděnější. Za první zatáčkou tvrdí, že na sedmdesát procent jedeme správně. Podotýkám, že třicet procent nejistoty je příliš a bohužel mám pravdu. Po pěti kilometrech je přes celou cestu strž vytvořená vodou. Cesta je zde tak úzká, že mně to chvíli trvá, než po pár centimetrech otočím auto.

Na křižovatce zastavujeme u směrovky. Je na ní šipka na obě strany. Ta doleva odrabanější, ale správná. Hlemýždím tempem pokračujeme. Padesát kilometrů serpentin, než se dostaneme do poměrně velkého a hezkého městečka Xichu. Je sevřené mezi vysokými kopci, v úzkém údolí. Připomíná to ďáblův chřtán. I když jsem jej nikdy neviděl, takovou mám o něm představu. V okolí jsou haldy červené hlušiny jako v Conceptión del Oro. Civilizace odstrčená do členitých hor.

Blíží se večer a marně hledáme odlehlé místo, kde by se dalo nocovat. O zdejších lidech nepanuje nejlepší pověst, tak se snažíme zmizet z jejich dohledu. Není to jednoduché. Cesta na druhé straně městečka je stejně náročná jako před ním. Krouží kolem skal. Při pohledu na skalní převisy nad cestou a kameny popadané na ní, ženu auto stále dál. Po deseti kilometrech se dostáváme do malé vesničky a teprve za ní nacházíme polní cestu na úbočí kopce, kde se dá nocovat. Couvám na ní, ale pohled předním sklem moc uklidňující není. Tři sta metrů prudký sráz mezi opuncie a kamení. Při pomyšlení, že bych v noci vrazil nohou do rychlostní páky, rychle přináším šutry a podkládám všechny kola. Pavlovi ještě před spaním říkám, ať nepovoluje ve spaní ruční brzdu. Nakonec se mu o tom zdá, protože jej v noci slyším jak říká: „Tam kdybychom sjeli, tak jsme v prdeli.”

Je sobota osmnáctého října. Doma tradiční slovácké hody. Peče se, smaží, chlapi popíjí burčák, aby bylo veselo. Jak řekl jednou farář na hody v kostele: „Z vína je dobrá nálada, z dobré nálady pramení dobré skutky a za dobré skutky přijdeme do nebe.” Chlapi to vzali po svém a z kostela zamířili rovnou do hospody.

My vstáváme před sedmou, hltáme sliny ke snídani a bereme si žvýkačku místo ranní toalety. Vracíme se do Xichu, hledat Turbinicarpus alonsoi. Takovou výjimku mezi turbiňáky, protože kvete červeně a stále se pokládá za vzácnost.

Sjíždíme z cesty k řece na kamenitý břeh a podél ní se vydáváme po svých blíže k městečku, kde jsou baranky vydlážděné malými a vzácnými kaktusy. Nacházíme je brzy. Šplháme po příkrých stěnách, abychom nafotili skvělé snímky. Nakonec volíme zrychlený ústup, protože se na nás vyřítila smečka psů a vůbec nebyli mírumilovní. Naštěstí jsme dokonale využili terénních nerovností, přechod přes říčku a tím jsme se jich zbavili.

Další cesta je náročná na řízení, ale nádhernou krajinou. Skvělá scenerie hor, kopců, údolí, malých políček urvaných lidmi na strmých svazích, až to musíme obdivovat jakou energii tady vynakládají kvůli troše kukuřice, či fazolí. Obdivujeme stavitele elektrických sítí, které překonávají neskutečné nerovnosti, do těch nejzapadlejších míst. A dlouhé kilometry vodovodního potrubí, položeného na povrchu, protože zde téměř nemrzne, které se točí kolem silnice nekonečnými zatáčkami.

Přijíždíme ke korytu řeky, kde cesta končí a na druhé straně pokračuje. První pohled říká, otočit a zvolit jiný směr. Před námi kličkuje terénní auto a ukazuje nám kudy se dá projet. Nakonec dostáváme odvahu. V širokém kamenitém korytě teče jenom malý potůček. Zavzpomínám na Hanzelku a Zikmunda, ideály dětských let, jak se prodírali Afrikou a Jižní Amerikou. Hned jsem silnější a Ševynek nakonec nezklame. Šutry od něj lítaly do všech stran, několikrát zle zasténal,ale nakonec se vyhrabal na druhé straně k cestě.

Delší dobu jedeme po cestách, které nejsou na mapách vyznačené. Xichu je posledním místem, kam vede zmapovaná cesta. Potom nic, jen ojedinělá osada bez vyznačeného spojení. Až vesnice Atarjea, ale z ní je to ještě hodně kamenitých zatáček na asfaltovou silnici spojující Jalpan a Cadereytu, kterou lemují naleziště Strombocactusu disciformis, cíl naší cesty. Znovu a znovu se vynořuje v mysli otázka, z čeho jsou ti lidé tady živi. 

Milan nám vyprávěl, že navštívili odlehlou oblast Mexika, kde nebyla ani voda. Lidé zde byli velmi chudí, ale nic je nepřinutilo, aby tuto oblast opustili. Když se samotných Mexičanů ptal, z čeho jsou místní obyvatelé živi, dostalo se mu odpovědi - ze zázraku.

U vesnice Camargo najíždíme na asfaltovou silnici a vyrážíme k jihu. Zastavujeme na několika místech kvůli strombokaktusům. Netušil jsem, že kaktusy vzácné v našich sbírkách, jsou tak početné v domovině. Jejich vzácnost je dána jejich náročností a choulostivostí. Alespoň v našich podmínkách. Na stanovišti rostou na strmých stěnách břidlice s jílem. Stěny jsou málo soudržné, často se splavují i s rostlinami. Množství rostlin různé velikosti nasvědčuje velké vitalitě populace.

Při jedné zastávce, kdy prolézáme každý jinou stranu silnice, se kolem nás prořítí policejní auto a z megafonu se ozývá výzva k opuštění silnice. Za ním jedou další dvě policejní auta a potom se ozve řev závodních aut. My se v klidu a pohodě věnujeme překrásným kaktusům. Kolem nás blázni v autech kličkují po silnici bez svodidel, aby byli první. Dojet je vítězství. Hlavně na takových cestách.

Nacházím pěkné rostliny Lophophora diffusa, zlatě vytrněné Coryphantha erecta, Mammillaria elongata, koryfantu, snad C. salm-dyckiana, Ferocactus echidne a spoustu skvělých burser. Občas šermuji rukama, abych se něčeho zachytil při neopatrném šlápnutí na nesoudržný terén.

Konečně auťáci dobláznili a policie otevřela silnici, takže můžeme pokračovat. Popojíždíme jen o pár kilometrů dále a zastavujeme u řeky. Po proudu je další, trochu odlišná forma strombokaktusů. Břeh je však lemovaný oplocenými políčky, kudy se nedá projít. Volíme cestu korytem řeky.

Pavel se mně ztratil, protože jsem fotografoval pár rostlin. Při spěchu vrážím do trsu Opuntia leptocaulis. Je to keřovitá rostlina s nádhernými oranžovými trny, ostrými jako jehla. Nohou projede bolest, která neustává. Každý krok cítím k počůrání. Pavla dostihnu v řečišti. Sundávám rifle. Pod kolenem mně trčí centimetrový trn. Když za něj opatrně potáhnu, další čtyři se vynoří ze svalu. A je po bolesti.

Padesát metrů širokým řečištěm teče jen skromný potůček, který vlastně teče a neteče, až to připomíná pohádku, ani pěšky ani na koni, ani oblečená ani nahá. Pár desítek metrů teče, pak se ztratí v písku a po pár stech metrech se opět objeví. Maličký, ale na naše přehřáté nohy má blahý účinek. Klopýtáme kamenitým korytem asi dva kilometry a poté se šplháme příkrým srázem těžko prostupného křoví. Až slyším slova mé ženy, kdybych tě tam poslala …

Odměnou je pohled na kopec obsypaný strombokaktusy, z nichž některé mají deset centimetrů v průměru. Nacházím nádhernou kristátu, připomínající napoleonovskou čepici. Mnoho rostlin má vodou obnažené kořeny, ale vší silou se drží a žijí. Někde jsou velké hroudy stržené do údolí a na nich žijí kaktusy. U nás stačí zalít v nesprávný okamžik a život je minulostí.

Kristátní forma Strombocactus disciformis

Pavel jako obyčejně zmizel někde za kopcem a já se prodírám zpět k řečišti. Uprostřed něj stojí osel. Snažím se přiblížit co nejblíže, abych si jej vyfotil. Asi mu připadám příbuzný, protože mně jde vstříc a nezištně zapózuje.