Před léty, kdy jsme ještě měli černé vlasy a téměř žádné fousy, se malá skupinka trampů z Olomouce a Ostravy dost často potkávala v jesenických nebo beskydských hvozdech. Vždycky to byl zážitek. Radost ze setkání, oheň a kytary, spaní venku, romantiky tolik, že ji nespočítáš, a kilometry napochodovaných stezek a cestiček za poznáním přírodních krás. Takto vzletně, s nostalgií danou vzpomínkami a čtením ve starých sešitech kronik, by se daly dnes popsat tehdejší příhody. V té době se jakýmsi povelem shora, který už dnes nelze ani doložit, trampi rozdělili na dva nesmiřitelné tábory – kaktusáře a nekaktusáře. Během různých putování si kaktusáři, mezi nimi Rudolf Grym řečený Rudy a Miloš Krejzlík řečený Grizzly, stačili postavit nejeden zámek ze spousty historek o klíčení a pikýrování, likvidování vlnatky a přesazování a tak všelijak, vše v latinských názvech nejrůznějších druhů kaktusů.

Nekaktusáři, vedení zavilým odpůrcem Benem, se nechtěným odposlechem kaktusářských témat posléze prezentovali dvěma novými, dnes už legendárními druhy kytek: Mammillaria pappillaria a Notorcactus mamlasus. Takže legrácek bylo taky vždycky dost.

Kolikrát si říkám, jak pěkně se ty koníčky nakombinovaly. Trampování, muzika, kaktusy... Za ta léta už to musí být něco jako „životní filosofie”. Vrcholem jsou nynější mexické cesty, kde se všecky zkušenosti a požitky zúročují a znásobují. Je naprosto přirozené pojmout celou cestu jako báječný „velký vandr”. Obzvlášť to vyšlo loni, na jaře 2000.

Už pár let zpátky jsme plánovali společnou cestu. Za pět neděl jsme projeli okruh severními státy mexickými. „El profesor de la botanica” Miloš Krejzlík a „Los estudiantes” Jardové Šnicer a Bohata, Vojta Myšák, Miloš Kaplan a Ivoš Krejzlík. Tak vypadá hierarchie podle věku a polooficiální důvod výpravy pro mexické zvědavce. Vlastní role však byly rozdány zcela jinak. Přirozenou cestou nejlepšího výběru byl stanoven princip náčelníků:

Trampské návyky se v Mexiku moc hodí. Správně nabalit „bágl”, aby člověk měl s sebou všechno a přitom toho bylo akorát. Nespíme v hotelech, a tak vyhledání toho pravého romantického místa k večernímu táboření je základní předpoklad k momentům, které se uchovají na dlouhou dobu. Až do další cesty a snad navždy... Rozdělání ohně, vaření, vyhledání co nejpohodlnějšího místa na spaní. Posléze se změní oheň kuchařský na oheň potlachový. Bizarnost krajiny, kouzelné západy slunce a láhev tequily přispívají k náladě. Plné žaludky umožní zhodnotit výsledky kaktusových nálezů právě uplynulého dne, plánuje se další průběh, vedou se vášnivé debaty o „správném” kaktusaření. Když opadnou vášně z rozdílných názorů a nalezení konečného řešení je jako vždy v nedohlednu, jsou všichni příjemně unaveni a rozpoloženi. Nastává ten pravý okamžik dorazit tu bandu kytarou a trampským repertoárem táborových písniček. To se pak krásně usíná...

A ráno znovu za kytkama do skal a strží a sem tam pro odpočinek do rovinného terénu náhorních planin. Potkali jsme hodně domorodců, s některými přímo na nalezištích. To je vždy méně příjemné, alespoň ze začátku, než člověk pozná přátelské úmysly. Ale i ti druzí se najdou. Pak pod rozkvetlým nalezištěm Echinocereus knippelianus reyesii, kde jsme mohli oči nechat a kde nás sledoval a posléze práskl domorodý stopař, na nás čeká pod kopcem před Zarragozou policejní hlídka. S autem a samopaly. Detailní prohlídka typu „všechno ven”. Nevezeme nic. Pak nastává uvolnění a policajti jsou velmi příjemní. I takové události maximálně stmelují partu. S jinými Mexičany refreskujeme v tavernách po cestě, žádné takové místo v pustině se nedá vynechat.

S huicholskými Indiány hrajeme na kytaru a kamera zaznamenává nefalšované, původní provedení dávného nápěvu.

A že jsme našli báječné kytky? Epithelantha micromeris unguispina, Gymnocactus gieslsdorfianus nebo zcela nová Escobaria s pracovním jménem coahuilensis? To snad jen podtrhuje vydařenou cestu.

Jó, jedna taková cesta a vzniká vztah – a nebojím se to říct, ale hned to zaklepu, abych to nezakřikl – snad na celý život. Nějaká ta „ponorka”, a ta se najde mezi temperamentními jedinci vždycky, nemůže nic změnit a naopak, když se z toho vyhrabeme, co nás nezdolá, to nás posílí. Tato parta dále žije i po návratu aktivním, vzájemným životem častých setkávání. Publikuje články, pomáhá si v přednáškové činnosti, dělíme mezi sebou radost z dobře exponovaných fotek, vracíme si zážitky z cesty na videozáznamu. Těšíme se na další společná dobrodružství.

A kamarádství? To je pojem a realita, kterou trampi vždycky považovali za vrchol celého snažení. Tady je snad ta nejlepší vazba mezi trampováním a kaktusařením.