V prvním papírnictví mně sličná prodavačka sděluje, že pohlednice seženu v obchodě vedle katedrály. Mám neblahé tušení, které se nakonec potvrdí. V nabídce je katedrála, oltáře, sochy svatých a sochy dělníků, revolucionářů a autobusové nádraží. Z pestrosti možností, nemožné.

Náměstí s katedrálou svatého Marka je však skvělé. Průčelí katedrály hýří výtečnou kamenickou výzdobou. Je to důstojná dominanta Saltilla. Naproti je radnice a před ní překrásná fontána. Za radnicí je bronzové sousoší, které mně zůstalo záhadou. Conquistador, indiánský náčelník a na kolenou mnich.

Marně hledám poštu. Nakonec se ptám staršího Mexičana. Říká, ať jdu s ním, že se to těžko vysvětluje. Měl pravdu. Bez poutače, úřad zastrčený mezi štíty honosnějších domů.

Po splnění úkolu, přenosu informací směr Evropa, vyrážíme západně na Torreón. Dalším cílem je naleziště rostlin Ariocarpus kotschoubeyanus. Je to pár desítek kilometrů za Saltillem. Jedeme po staré silnici podél dálnice, abychom neplatili mýtné. Je prázdná, takže její použití nás tolik nezdrží.

V rovinatém terénu se objevují stolové hory. K jedné z nich zajíždíme a hledáme vhodné místo k přenocování. Kolem je písek a řídký křovinatý porost. Na měkoučkém písku stavíme stan. Nedoschnuté prádlo včerejšího večera věšíme na okolní keře. Pavel připravuje večeři, já procházím okolím. Narážím na nádherné trsy Echinocereus dubius a Echinocereus stramineus. Kolem je hodně perfektních rostlin Echinocactus horizonthalonius. Vítr nám dokonale vysušil prádlo. Po skvělé hrachové polévce s mexickým chlebem, za tmy vyrážím do okolí.

Echinocactus horozonthalonius

Než jsem odjížděl do Mexika, několik lidí mě varovalo před škorpióny, kterými se to údajně v Mexiku jen hemží. Nebýt toho, že jsem je viděl vysušené na tržišti jako suvenýry, vůbec bych je nepotkal. Chodil jsem dvě hodiny po písku mezi keři a ani šlápoty po nich. Přitom nám naši předchůdci tvrdili, že ráno nacházeli pod stanem tři až čtyři jedince ukryté před blížícím se sluncem.

V Mexiku bývá údajně za deset let až 180 000 poranění od škorpiónů. Z toho 15 000 končí smrtí. Jejich zbraní je bodec na konci ocasu, do kterého ústí dvě jedové žlázy s neurotoxinem. Loví v noci. Na jeho jed je člověk 5-10 krát citlivější, než jiní savci. V Mexiku je nejobávanější Durangoscorpion, Centuroides gracilis. Jednu dobu se zde tak přemnožil, že ho museli likvidovat chemicky. Jinak jsou dobrou ochranou před nimi kachny. Ty je vesele požírají, aniž by jim uškodil. Měl jsem smůlu. Či štěstí? Nenašel jsem ani jednoho. Přitom měsíc svítil jako na požádání a pomalu byl silnější, než moje baterka.

Je sobota 11. 10. 1997. Po rychlé snídani se jdeme modlit do chrámu Páně v přírodě. Slunce nás rozpéká hned po ránu. Určeným směrem se vydáváme hledat Ariocarpus kotschoubeyanus, náš hlavní cíl. Rozcházíme se. Nemohu žádný nalézt, tak se vydávám na nedalekou stolovou horu. Vždycky mě láká cesta nahoru, než se plácat v rovině. Nacházím krásné rostliny Astrophytum capricorne, Coryphantha borwigii, Coryphantha gladiispina, Thelocactus bicolor a Epithelantha micromeris. Kolem běhají ještěrky, ale takovou rychlostí, že na ně nestačím zaostřit oči, ne tak fotoaparát.

Vedro je čím dál větší. Jazyk dřevění. Nade mnou se objevují orli a svým táhlým skřekem mě provázejí. Původní úmysl, vystoupit až nahoru, jsem musel vzdát. Dostal jsem se do poloviny kopce v jedenáct hodin a ve dvanáct jsme si domluvili sraz u auta. Příště tam vylezu.

Na zpáteční cestě narážím na kolonii hledaných ariokarpusů. Jsou maskováni jílem, který pokrývá jejich temena po poslední bouřce. Musely být úplně zaplaveny vodou. Zcela přehlédnutelné. Snažím se je nafotit a spěchám k autu, protože mám velké zpoždění. Pavel již sedí u něj, spokojený, protože se plácal celou dobu v rovině a našel, co potřeboval.

Trucky

Vracíme se k Saltillu. Cestou stavíme na kávu a pivo. Trucky, které stojí na parkovišti jsou několikrát větší než restaurace, do níž vcházíme. Pod bambusovým stropem vidím poprvé v Mexiku sklípkana. Bohužel vysušeného. Ale úctyhodných rozměrů. Takový pavouk kdyby na mě v noci vlezl, tak si myslím, že mám na sobě chobotnici.

Další místo zájmu nám zabrala narkopolicie. V místě, kde jsme chtěli hledat lophophory, měli kontrolní stanoviště. Prodělali jsme proceduru kontroly a opětovného upozornění na peyotl a popojeli o kilometr dále za první zatáčku. Auto jsme zaparkovali pod osamělý akátovník, prolezli ostnatým plotem a hybaj zpět, za záda policajtů.

Zpočátku nemůžeme najít hledané rostliny, nakonec jich máme v zorném poli spousty. Poslední déšť na ně nanesl písek a jíl a jen pozorné oko je zaostří. Je to jako hledání hub v listnatém lese. A k tomu nádherné rostliny Coryphantha poselgeriana var. valida a Ancistrocactus scherii.

Coryphantha poselgeriana var. valida

Jedeme o pár kilometrů dál k osadě El Chiflon. Snažíme se dojet k úpatí strmých kopců, které vystupují z roviny. Několikrát cesta, kterou jsme zvolili, končí u ohrad políček domorodců, ale nakonec nám sami poradí, abychom jeli cestou, kde jsme dříve váhali, protože tam byl nápis PRIVADA.

Dostáváme se do nádherného zákoutí přírody. Cesta, kterou přijíždíme je asi dost používaná. Stavíme se raději stranou. Nad námi je rozvalina kostelíku. Pod námi teče malý potůček s nádherně modrou vodou. Do tmy je ještě kousek, tak vybíháme do okolí. Pavel tentokráte do kopce, já s ručníkem proti proudu potůčku. Cestou si dělám laskominy na jeho průzračnou vodu a už ji cítím na svém těle jak osvěžuje a smývá prach a pot. Narážím na nádherné rostliny Mammillaria chionocephala a celou baterii Thelocactus bicolor. Pěšina stoupá a klesá úbočím kopců podél potůčku. Zaslechnu šumění vodopádu. Tak to bude s romantikou. Přírodní sprcha. Scházím dolů k potoku s úmyslem přejít na druhou stranu, kde je schůdnější terén pod samý vodopád. Stojím na druhém kamenu sotva znatelného přechodu, když se ozve mohutné hřmění. Jediný pohled stačí k tomu, abych rychle otočil a vyběhl na stráň. Přes česlo vodopádu se řítí několikametrová přívalová vlna kalné vody a s ohlušujícím rámusem se valí dolů. Doslova za patami se mně valí proud vřící vody. A je po sprše. Nad hlavou modrá obloha a pode mnou proud kalné vody, jakoby několik dnů pršelo.

El Chiflon

Stoupající pěšinou se dostávám kousek od vodopádu, do poloviny jeho výšky. Vedle něj je jeskyně a v ní komín mizící ve tmě. Lituji, že nemám sebou baterku. Slunce se dotýká obzoru, troubím na ústup. Rychle se vracím dolů na cestu, protože pěšina úbočím je náročná. K večeři vaříme polévku ze sáčku, k tomu chléb a jalpaňosky. Naše „vydatná” strava. Za deset dnů jsem potáhl řemen o dvě dírky, ale pohoda.

Začíná pršet, takže volíme nocleh v autě. Než povečeříme a uvelebíme se v autě, lije jako z konve. Otevřenými okny na nás doráží mexičtí komáři. Jsou jako zdejší domorodci. Malí a houževnatí. Ráno nás čeká nedělní mše v chrámu okolní nádherné přírody. Chystáme výstup na vrcholky pohoří, které nás obklopuje.

Vyrážíme ještě za šera, kdy se nedá fotit, čehož nakonec lituji. K těm nádherným rostlinám, které míjím, jsem se již nevrátil. V polovině kopce nacházím vzácné Epithelanthy bokei, nádherné rostliny Thelocactus rinconensis varieta lophothele. Jsou to špičkově tvrdě vytrněné kaktusy. Vedle nich Astrophytum capricorne a další druhy. Pastva pro oči.

Pavla ztrácím z dohledu. Terén začíná být náročnější. Drobivá suť pod nohama nutí k ostražitosti. Zvětšuje se strmost svahu. Uklouznutí by mohlo být velmi nepříjemné. Dostávám se pod samý vrchol kopce, který je lemován skalní korunou. Hledám vhodné místo, kde se dá vyšplhat nahoru. Nakonec se kochám krásným výhledem na údolí, za nímž se zdvihá Sierra La Concordia. Ranní opar nad údolím vymalovává krajinu do kouzelného obrázku. Usedám na skálu a zapaluji cigaretu míru. Moje fiesta.

Na druhé straně kopce je velká náhorní rovina obklopená horami. Na ní je několik rezervoárů na pitnou vodu. Odsud vedou polyetylenové trubky dolů k lidem. Údolí se svažuje k vodopádu, kde jsem byl včera večer. Ta rozloha údolí vysvětluje modrou oblohu nade mnou a kalný příval vody v potoce.

Sestupuji na dno údolí a narážím na skvost zdejší flóry, Gymnocactus beguinii var. senile. Z větší vzdálenosti připomínají parodie, ale ty rostou v Jižní Americe. Skvělé rostliny. A mezi nimi červeně otrněné Echinocereus pectinatus. Údolí se zužuje do hlubokého kaňonu, který je zakončen vodopádem. Dno kaňonu klimatem připomíná tropy. Horko, vlhko a hodně zeleně. Objevují se pestré růžice echeverií. Dostávám se až na samý práh vodopádu, kterým teče jen skromný potůček. Ale do slušné hloubky.

Čas přímo letí. Musím se vracet k autu. Potkávám velké stádo pestrobarevných koz. Všechny jsou označeny ušními známkami, šplhají jako kamzíci po strmých stráních a snaží se nasytit z toho mála, co zde roste. Pobíhají od keříku ke keříku a z každého uždibnou jen pár lístků. Jakoby věděly, že nemohou očesat celý keřík, protože by ho tím ohrozily a následně i sebe.

Vracíme se k Saltillu. Potkáváme kolonu silničářů, kteří opravují silnici. Je to pro nás nezvyklý způsob. Jako první jede dlouhé auto s hořáky a frézou. Hořáky těsně nad povrchem silnici rozehřívají, fréza brousí nerovný povrch a ukládá nafrézovanou hmotu do dlouhého hrůbku. Ten sbírá finišer a s přidávanou hmotou pokládá nový povrch vozovky. Práce u prvního auta musí být pro Mexičany službou u pekelných kotlů. Stojíme chvíli na krajnici, než projedou auta v protisměru. Nám je horko jen se na pracující chlapy díváme.

Míříme směrem na Monterrey, k osadě Higueras, kde rostou nádherné Agave victoriae-reginae. Zastavujeme u bufetu na kávu. Seňor, který nás obsluhuje asi právě vstal, vypadá dost mrzutě. Přesto nás pozval dál. Běžně obsluhoval přes okénko, zákazníci seděli pod přístřeškem venku u parkoviště. My jsme ale byli exoti, tak nás pozval do kuchyně. Ani to neměl dělat. Otevřená kuchyně bez oken a dveří, do níž měla přístup zvířata domácí i divoká. Jedinou útěchou nám bylo, že ta voda chvíli vřela. Nakonec jsme zaplatili víc, než v solidní restauraci.

Sjíždíme z hlavní silnice a šplháme kamenitou cestou k horám. V protisměru jede terénní vůz plný chlapů. Zastavují před námi. Šofér vypadá jako jejich šéf, vystupuje a ptá se, co zde hledáme. Z jejich tváří je znát odhodlání převrátit nás s autem do příkopu. Zdravím jej. Podává mi ruku a po vysvětlení, že se zajímáme o flóru a chceme se jen porozhlédnout po okolí, nemá námitek.
„Adios,” zdraví a nasedá k chlapům. Kousek výš je lom. Asi jsou to dělníci odsud. Šichta jim skončila.

Okolí je skalnaté, suché, porostlé jen nízkými keříky, kaktusy a jukami. Nacházím Lophophoru wiliamsii, Ariocarpus retusus, Coryphanthu pectinatu a světle vytrněný Echinocereus pectinatus. Terén, kterým se pohybujeme je velmi náročný. Svahy jsou strmé a drobivé kamení pod nohama varuje před neuváženým našlápnutím. Využíváme uzoučkých pěšinek koz. Šplhám na vrchol vysokého kopce. Nohy dostávají zabrat. Objevuje se Mammillarie candida a nádherné rostliny Thelocactus conothele var. macdowelii, kvetoucí Ariocarpus retusus a Thelocactus conothele var. aurantiacus.

Nález skvělých rostlin thelokaktusů mě potěšil. Přece jsem neštval nohy nadarmo. Usedám na převis skály, zapaluji cigaretu a vypouštím kouř smíření. Rozhlížím se kolem. Pode mnou je příkrá strž, naproti kopec, který převyšuje ten, na kterém sedím. Vzadu vyčnívá nejvyšší vrchol 2946 metrů vysoký. Pohoří, které nás obklopuje patří do masívu Sierra Madre Oriental. Údolí, které stoupá podél lomu, se rozbíhá do stran a vytváří četné baranky. Kopce jsou navrstvené za sebou jako kulisy. Dno údolí je jedno velké řečiště, plné velkého bílého kamení. Bez kapičky vody. Jako bych to zakřičel. Nad pohořím projel blesk. Velkou rychlostí se začala stahovat černá mračna. Na vrcholcích se objevil závěs prudkého deště. Vyhlašuji poplach. Před dělostřelbou Pána Boha to beru šlusem do údolí. Ostré trny agáv a jehlice opuncií mně prošívají nohy. Zpomalit si nedovolím, protože auto máme na druhé straně údolí. Pokud voda dorazí dolů dřív než já, budu čekat, až opadne. Dolů se dostávám celkem rychle. Zatím suchým řečištěm se pouštím k autu. Škoda toho ústupu a ztraceného času. Začínaly mě ty kopce bavit.

Opět a naposled projíždíme Saltillem. Míříme na jihozápad do státu Zacatecas. Na východ od Saltilla řádí bouřka a záclony deště se snáší na pohoří za městem. Opouštíme třetí největší stát Mexika Coahuilu, která má 149 982 kilometrů čtverečních. Naše republika by se do ní vešla téměř dvakrát. Mexiko má třicet dva státy, rozlohu 1 958 201 kilometrů čtverečních a téměř devadesát pět milionů obyvatel. Na jednom kilometru čtverečním žije 48,5 obyvatele. Pro srovnání, u nás je to 132 obyvatel, což je téměř tři krát více. Navíc Distrito Federal, stát hlavního města, má na ploše 1 479 kilometrů čtverečních dvacet pět milionů obyvatel.

Pavel vedle mne začíná hlasitě snít o kvalitní večeři. Nejsem proti a na okraji malé vesnice zajíždím k restauraci. To nás již dohnal déšť a začal smývat zaprášenou silnici. Vcházíme do místnosti, která je vlastně zasklenou terasou. Z ní je hezký výhled na točící se silnici táhlým údolím. Žárovka visící na sporých drátech slabě osvětluje prostor. Přesto škrábeme do svých sešitů další zážitky.

Majitel nás překvapil. Perfektní jídlo. Maso na cibulce, tortilly, salza. Na to tři corony a popouštím opasek. Muy bueno. Mexičan nás má za studenty ze Států (vřelé díky, pane) a nabízí nám zkamenělá dinosauří vejce. Má je uložená vedle restaurace v trávě. Říká, že v okolí se stále nachází. Jsou to kamenná srdce z geologických útvarů, která mohou vážit kolem třiceti kilogramů. Musí mít Američany za pěkné blbce. Vysvětlujeme mu, že jsme z Evropy a nemáme zájem.

Za mírného deště kroužíme zatáčkami k městečku Conceptión del Oro. Přijíždíme sem již za tmy. Název města se dá přeložit jako „Početí ze zlata.” Přitom se zde v několika dolech těží, v hloubce až čtyři sta metrů, malachit. Kopce kolem jsou prošpikované štolami a do údolí se rozlévají haldy červené hlušiny.

Město je krásně osvětlené, náměstí plné lidí. Proplétáme se mezi nimi dlážděnou silnicí, připomínající středověk. Rychlost je hlemýždí, když trochu přidám, mám obavu, že se auto rozsype. Cesta stoupá prudce do hor. Mírně prší, točíme se kolem kopců stále výš. Městečko záhy svítí hluboko pod námi a cesta bez svodidel nahání hrůzu. Dláždění mizí a zůstává štěrkový povrch, časté výmoly a krajnice smetená vodou do propasti.

Projíždíme ruinami starého sídla. Kamenné zdi jsou úctyhodných rozměrů. Výškoměr ukazuje 2 700 metrů nad mořem. Přehoupneme se přes vrchol a začínáme klesat. Jak světlomet olizuje protější strmé kopce, kudy se klikatí silnice, mráz přechází po zádech.

V malém městečku Salavernu začíná opravdová zbrusu nová asfaltka. Ševynek vyráží na vyšší rychlostní stupeň. Radost však trvá do příští vesnice. Těsně před Mazapilem končí středová čára v blátě a z asfaltky se rozdělují dvě polní cesty. Že jsme v Mazapilu zjišťujeme až po komunikaci s domorodci. Ukazatele směru a názvy obcí se na takových silnicích nevedou. Za vesnicí vjíždíme mezi křoví a ukládáme se k spánku.

(pokračování příště...)