Časový posun nám sedá do týla. Z očí máme štěrbinky, ale necháváme si poradit, ať to ještě vydržíme, kvůli lepší aklimatizaci. Adaptujeme se také na místní značku piva Corona extra. Takový čajíček mezi pivy. Co do chuti i alkoholu.

První probuzení v Mexiku. Dávám si sprchu. Kdoví, kdy bude další.Většinu času máme v plánu, prožít ve volné přírodě.

Vracíme se zpátky na letiště, kde má sídlo Renta car, půjčovna aut. Nyní oceňujeme jazykovou pomoc Milana. Učil jsem se slovíčka na půjčování aut, ale určitě by to byla dřina. Posléze domlouváme Chevrolet Chevy, třídveřové autíčko neznámé kubatury, které má najeto třicet šest tisíc kilometrů, takže by mělo být relativně v pořádku. Cena je trochu vyšší, než jsme předpokládali. Platíme osm tisíc dvě stě padesát pesos. Na druhou stranu je to podstatně méně, než mají uvedeno v ceníku, kde stojí čtyři sta čtyřicet pesos na den.

Cesta čtyřiadvacet kilometrů, k Milanovu domu, je zážitek. Jako když vás hodí do vody se slovy - plav. Jeho dynamický vůz proráží cestu a mám co dělat, abych se jej udržel. Přejíždím křižovatku na červenou, protože on to stihnul na oranžovou a já mám obavy, že v tom mumraji bych ho nikdy nenašel. Pečlivě vyhazuji blinkry, jak litera vyhlášky praví, i když Milan přede mnou to dělá jen tehdy, aby mě upozornil, že budeme sjíždět na jinou silnici. Konečně stavíme před jeho domem.

„Jezdíš jak Mexičan,” dráždí mě, jen vysedneme. „Na červenou, žádné blinkry.”

„Na červenou jsem musel, jinak mě ještě teď hledáš. A blinkry jsem používal poctivě,” bráním se.

„Tak nejdou.”

„Měl bych se na to podívat,” říkám a začínám hledat ovládání kapoty.

„Co máš z toho, tady to nepotřebuješ.”

Házíme do auta batožinu, loučíme se a pryč, pryč z města od lidí, do přírody, kde bychom měli strávit většinu z těch pětatřiceti dnů pobytu v Mexiku. Vyjíždíme z Mexico City na Queretaro. Tři pruhy dálnice a dva satelitní, pro odbočování, všechno plné aut. Je volno, rychlost proudu je sto kilometrů v hodině. Kolem neuspořádaná výstavba. Trochu velkoměsta, trochu chudoby a samá reklama. Všechno poházené dohromady. Naše Chevy šlape jako o závod. Třiatřicet kilometrů k hranici města, kde je první mýtné za dálnici, zvládáme za půl hodiny. V tom provozu je to výtečné. Pavel vzpomíná minulý rok, kdy kroužili nekonečně městem, aby nakonec požádali řidiče taxíku, který je vyvezl na výpadovku.

Hned za městem rychlost aut prudce stoupá. Po několika kilometrech sice dopravní značka omezuje rychlost na šedesát, ale nikdo nezpomalí. V projíždějícím úseku se přistavuje další pruh dálnice. Dopravní značka omezuje rychlost, indiáni s červenými vlajkami nahrazují výstražná znamení světel. Asi je to levnější. Tři, čtyři stojí podél dálnice a před každým autem mávají, že je zde nebezpečno. Těžká šichta. Auta na to nedbají.

Vyvážím se za dálkovým autobusem. Při omezené rychlosti šedesát, jede sto. Další značka, omezující rychlost na čtyřicet, jej nutí jet sto třicet. A nikde výběrčí rychlostních daní. Po dalších kilometrech, kde byla rychlost snížena na třicet, jsem zpomalil ze sto čtyřiceti na sto. Mexičani mě začali předjíždět odstavným pruhem jako Pražáci. Tak jsem přidal.

Netrvá to dlouho a přejíždíme hranice Guanajuata. Kopcovitý terén kolem dálnice skýtá krásné výhledy. Na vrcholcích kopců jsou hřebeny skal, které svádí k zastávkám a fotografování. Chudé vesnice, lemující dálnici, nabízejí spoustu malých restaurací, pneuservisů a autoservisů. Název pneuservis i autoservis je velmi honosný. Na štítě, či zdi je nápis Vulca nebo Vulcanizadora. Chatrč, tři stěny a plechová střecha, v nejlepším případě zděná stavba, čtyři krát čtyři metry. Všechno primitivní, největší zázrak kompresor. Tady by se naši bezpečáci vyřádili. Pokud by měli šanci. Služba většinou nonstop. Náš zákazník, náš pán. A vedle Servico mecanico nebo Servico elektrico. Všude v pohotovosti.

Zastavujeme u obchůdku, abychom koupili vodu. Ta je v přírodě vzácná. Na pití žádná, na umývání vyjímečná, proto bereme dvacetilitrový demižon, který nás bude provázet celou cestu. Kupodivu se domlouváme celkem snadno, ale narážíme na systém smluvních cen, který musíme zažít. Zatím platíme víc, než je nutné. Prostě gringové na výletě.

Vyhýbáme se městu San Luis Potosí a dvacet osm kilometrů za ním nás čeká první policejní kontrola. Vzhledem k tomu, že severojižním směrem probíhá obchod drogy - zbraně, asi je to nutné. Jsme sice „čistí”, ale člověk nikdy neví, jak policajti budou reagovat, jak jim padnem do oka. Byli jsme informováni, že jednají sice slušně, ale na nějakou tu kulku se nehledí. Boj zločinu a zákona je tvrdý. Výstřely do vzduchu jsou zbytečným plýtváním střeliva.

Proběhlo to příliš hladce. Asi nemáme podezřelé ksichty, i když Pavel má sestřih skína. Jenom malé upozornění, že na severu je peyotl. Mexičani kupodivu takto označují každou drogu. Dřív jsem si myslel, že se jedná pouze o kaktusy z rodu Lophophora. Tyto kaktusy obsahují alkaloidy, které působí na nervovou soustavu.

Indiáni uctívali narkotické kaktusy ve svých náboženských obřadech jako bohy, kterým přinášeli oběti, aby jim uchránili zdraví, životy a majetek. Jejich poslové využívali drogového účinku k překonávání velkých vzdáleností bez odpočinku, jídla a pití. Meskalin obsažený v kaktusech zvyšuje fyzickou výkonnost na úkor pohlavní, přičemž potlačuje pocit strachu, závrati a znemožňuje spánek. Sami indiáni jim říkali chiculí a používali je proti hadímu uštknutí, spáleninám i revmatismu.

Náš cestovatel a kaktusář A. V. Frič, vyzkoušel účinek drogy na svém těle. Pohyboval se v Mexiku v letech 1923 - 1924. Při požití kaktusu ztratil pocit hladu, žízně a potřebu spánku na tři dny. Měl barevné sny, všechno kolem tančilo, i když on sám stál pevně na nohou a mohl se pohybovat po okrajích propastí. Později nosil kaktusy sebou pro překonávání nebezpečných terénů.

Ve starší odborné literatuře se uvádí, že narkotické kaktusy rostou v severním Mexiku, na nepřístupných místech, ve vysokých polohách. Skutečnost je taková, že jsme rostliny nacházeli v rovině, často v těsné blízkosti policejních stanovišť. Držení těchto rostlin však považuje policie jako držení narkotik.

Nedaleko za takovou stanicí zastavujeme a vyrážíme do blízkých kopečků hledat skvost zdejší přírody, Pelecyphoru aselliformis, která také patří mezi kaktusy obsahující narkotika. Pavel netrpělivě vybíhá dřív, než stačím zamknout auto. Hecujeme se, kdo ji najde první. Není to jednoduché. Její habitus se kryje s povrchem země, na které roste. Zdržuji se jinými kaktusy, Pavel je zatím na vrcholu kopce a sehnutý připomíná čenichajícího psa. Má smůlu. Nacházím ji já. Je lehce přehlédnutelná. Vytahujeme fotoaparáty a nakonec máme naspěch, protože zpoza protějších kopců se vyřítila bouřková mračna. K autu máme pěkný kus cesty a ne zrovna rovné, proto raději troubíme na ústup.

Bouřková mračna

Když jsme u auta, na kopcích lije. Blíží se sedmá hodina a rychle se stmívá. Přechod mezi dnem a nocí je zde mnohem rychlejší než u nás. Celý další pobyt jsme si dávali pozor na slunce, kdy se dotkne obzoru, abychom se dostali ke schůdnější cestě.

Rozhodujeme se k večeři v restauraci. Popojíždíme směrem k Matehuale a vybíráme z nesčetných minirestaurací. Vcházíme do jedné z nich. Dva dlouhé stoly po osmi místech, v čele místnosti starobylá skříň a vedle ní průchod do kuchyně. Jídelní lístek se nevede a z ústní nabídky jsme moc nepochopili. Obsluhující žena mlela jak na starého, který se vrátil po třech dnech z hospody. Říkám jí, že něco k jídlu a dvě piva. Chápe to a mizí v kuchyni. Pavel přináší z auta zápisníky a fotoaparáty. Píšeme první dojmy. Časem se v paměti mnohé věci ztratí a konkrétní fakta je třeba zaznamenat.

Corona není nějaké extra pivo, ale mizí v nás dříve, než nám přináší jídlo. Po prvním soustu rychle objednávám další. Maso, fazole, tortilly a salza. To poslední jmenované je něco jako kečup z chilli paprik. Ostré jak břitva. Čína je proti tomu dětský piškot. Další sousta jsou však přijatelnější a po delší době je to lahodné jídlo.Pivo jako splachovadlo je však nezbytností.

Po večeři se vracíme pár kilometrů zpátky a vjíždíme na odbočku na Guadalcazar, kde odbočujeme na polní cestu. Lépe řečeno horskou, protože po polích zde není ani památka. Přímo na ní stavíme stan. Okolí je tak kamenité, že se nedá vybrat terén bez šutrů. A právě na nich prožíváme první noc mezi kaktusy.

Ráno vstávám dřív než Pavel a stavím vodu na kávu. Než začne vřít, obhlížím prostor kolem auta. V noci jsem zaparkoval přímo mezi kaktusy Thelocactus hexaedrophorus. Nádherné ploché rostliny, tvrdé vytrnění a já jim jezdím po temenech. Zpoza hor vychází slunce a osvětluje protější kopce poseté nádhernými jukami. Z nedalekého sloupu elektrického vedení mně nadává havran. U nás jsou vzácní. Tady je menší enkláva, které viditelně lezeme na nervy. Nacházím další nádherné rostliny. Nepřehlédnutelný Echinocactus platyacanthus, vysoký půl druhého metru a téměř stejně tak široký. Pěkný soudek. Špičková Coryphantha palmeri.

Konečně se vyklubal Pavel a po ranní toaletě vyrážíme zpět na křižovatku, abychom odměřili vzdálenost k nalezišti Turbinicarpus schwarzii. Bohužel. Před křižovatkou nás staví vojenská hlídka. Mladí hoši, nasupené tváře, nablýskané samopaly. Důstojník na mě štěká jako kulomet, vojín vedle něj mně míří samopalem na hlavu. Gracias muchas. Není to příjemné.

„Comprendo un poco. Rozumím jen trochu,” říkám důstojníkovi a pod nos mu strkám pas. Říkám, že jsme turisté a přijeli jsme si prohlédnout jeho zemi. Ještě jednou něco zaštěkal a podal mi pas. „Můžu jet?” ptám se česky. Zasalutoval a ukázal před sebe. Tak jsem jel.

Vracet se zpátky by byla asi provokace. Něco podobného zažil u nás známý, který vozil svatbu. Když jel potřetí kolem hlídky, tenkrát Veřejné bezpečnosti, tak jej zastavili a musel podstoupit zkoušku na alkohol, protože si z nich údajně dělal dobrý den. A vzhledem k tomu, že nenadýchal, zaplatil pokutu za sjetou pneumatiku.

Neprovokovali jsme. Odjeli jsme jen pár kilometrů dál, pod velkou sochu velkého muže. Mexičani mají stejnou zálibu v pomnících jako naši bývalí soudruzi. Velké podstavce, velké sochy. Před fabrikou dělník, s ozubeným kolem v ruce. Pod touto sochou rostly nádherné bursery, Ferocactus steinesii, Mammillaria ritteriana a další pěkné rostliny. A pod podstavcem domeček a v domečku domorodeček, kterému dali tranzistorák a pověřili jej hlídáním. Chatrč, v porovnání se sochou, byla žalostná. Muž, který ji hlídal, zametal její okolí, osekával agáve kolem betonového podstavce, a když jsem šel k ní, udělat pár snímků, šel se mnou, abych jí neublížil.

Ferocactus steinesii

Popojíždíme kousek severněji, kde roste Ariocarpus bravoanus, jeden ze vzácnějších zástupců rodu, který je celý zahrnutý v seznamu Cites. Když míjíme křižovatku, není již vojenskou hlídku vidět.

Bravoanus roste za malou vesničkou. Proplétáme se mezi chatrčemi, abychom našli sotva znatelnou cestu v chaparalu, což je místní výraz pro trnité porosty keřů. Domky z hlíny nebo z tvárnic jsou velmi jednoduché a prosté. Jedna místnost, čtyři krát čtyři metry, sem tam přilepená kuchyňka. Malý dvorek oplocený sloupovitými kaktusy nebo živými plaňkami z keře fouqierie, což je stejné jako ostnatý plot. Chudoba.

Konečně se vymotáme a vyrážíme do mírného stoupání. Po pár stech metrech zastavujeme. Máme štěstí. Bravoanusy právě kvetou krásnými červenými květy, takže je nacházíme velmi rychle. Někdo si je byl nakopat. Jamky v zemi, jako malé pomníčky, to dosvědčují.

Jsou tři hodiny odpoledne. Obloha je bez jediného mráčku. Slunce se nás snaží usmažit zaživa. Dvoulitrovku od coly, naplněnou vodou s mineráliemi, máme stále po ruce. Vracíme se ke křižovatce jako výchozímu bodu k dalším rostlinám. Vojáci nás ale neminuli. Posunuli se o kilometr dál. Tentokrát si prohlédli zavazadlový prostor a po zjištění, že jedeme do Guadalcazaru, nás propouští. Tam máme v úmyslu zastavit u prvního obchodu a pořídit nějaký proviant.

Těsně před Guadalcazarem poprvé vidím, co zde dokáže voda.Vedle cesty je miniatura Gran caňonu. V pískovci vymodelovaný kaňon, rozeklaný do širokého okolí, plný příkrých srázů, převisů, mostů a vysokých štíhlých komínů. Vytahujeme fotoaparáty. I když to má na výšku tak šest metrů, při detailním fotografování to bude mít patřičný efekt.

Guadalcazar je malé městečko s velkou červenou radnicí, dlouhým náměstím a třemi kostely. Udržovaný je jen jeden, na jehož členité věži je několik zvonů. Všude ospalý klid. Na lavečce sedí jen dva starší muži. I ti jako vycpaní.

Obchod, u něhož zastavujeme, připomíná zvenčí spíše stodolu. Jedny dveře, kterými prochází vítr bez zaklepání a dvě okna až po chodník, s masivními mřížemi. Vevnitř příjemné šero a chládek. Prostorná místnost připomínající skutečně mlat, dlouhý pult a jednoduché regály u zdi, pamatující koloniální slávu. Za pultem stoletý stařík, s nezbytným knírem a sombrerem na hlavě. Koloniální venkov, stosedmdesát let po osvobození.

„Buenas tardes, seňor,” zdravím a vrhám se k chladící vitríně v rohu místnosti. Těch tři sta dvacet pět mililitrů piva mně snad ani nedoteklo do žaludku.

Kupujeme rybí konzervy, jalapeňosky, chleba, cigarety, krekry a něco na pití. Stařík se sklání k pultu a na kus papíru, utrženého z obalu zboží, píše kostrbatá čísla. Tři pod sebe, dopočítá se do patnácti a je vedle. „Un momento, seňores,” říká a odbíhá zadními dveřmi do dvora, sehnat někoho, kdo umí počítat. Za chvíli se vrací. Má smůlu. Znovu se sklání nad těžkou matematikou. Opět dojde k magickému číslu patnáct, jako konečné stanici. Je citelně nervózní a začíná se potit. Nakonec se narovná a bez dalšího počítání nám navrhuje cenu, dvacet osm pesos. Tak nějak by to mohlo být. Platíme, dopíjím další pivo a loučíme se se staříkem.

Podobný zážitek mám z Vrátnej doliny. Snad ještě starší žena nám naskládala na pult zboží a pak z ní vyjelo:„Zrátajtě si to sami.”

Poprvé se potkávám s mexickým topes. Příčný hrbol přes celou silnici, aby řidiči museli zpomalit, či dokonce úplně zastavit. Poprvé brousím spodek auta, protože nevím, jak se přes to jezdí. Zastavit, rozjezd na jedničku a pomalu k zadní nápravě. Zóna topes bývá většinou kolem škol, zastávek autobusů a všude tam, kde si domorodci umyslí. Prostě uplácají z betonu nebo jen z hlíny příčný hrbol a je to. Na významnějších a asfaltových silnicích na to většinou upozorňuje dopravní značka. Ve vesnicích musíte být ve střehu. Někde nám nestačila pomalá jízda, ani jízda šikmo. Světlost podběhu byla tak malá, že Ševynek vydával táhlé vytí.

Ještě jednu specialitu zde mají pro řidiče. Vibradoru. Je to několik trubek zabetonovaných přes cestu. Pokud na to vjedete rychle a za řeči, dlouho nepromluvíte.

V malé ulici jsem zahlédl otevřenými dveřmi obchodu, regál plný tvrdého alkoholu. Zastavuji, protože žádnou ústní vodu nemáme. Vevnitř sedí seňora neurčitého věku a plete. Mimoto obsluhuje i regály plné duchaplných amerických videokazet. Ptám se na tequilu. „Nó,” říká, aniž vzhlédne od pletení. „Chci toto,” říkám a ukazuji na láhev před sebou. Vstává a úhledně mně balí láhev do starých novin. Chce čtyřicet pesos za půllitr. Později jsem za stejnou cenu koupil celý litr, stejné značky. Asi to byl příplatek za rušení od práce. Padesátipesovou bankovkou jsem ji zaskočil. Neměla nazpět a já neměl chuť jí nechat takové spropitné. Poslala, snad pravnučku, rozměnit k jinému obchodníkovi.

pokračování příště ...

 

Text a foto ing. Vlad. Basovník