Setkání u Viescy
Pepík se vynořil odněkud zezdola. Vytahuje fotoaparát se silným objektivem a dvěma blesky. Vrhá se na kolena, po čtyřech se pohybuje sem a tam jako velký brouk, stále se nedaří najít ten správný záběr. Pak na okamžik ztuhne, cvak… cvak… zafuní, a hotovo. „Kaktusy jsou stejně nejošklivější kytky, jaké jsem kdy viděl”, konstatuje suše a nasazuje na objektiv víčko. Souhlasně přikyvujeme. Bavíme se o deštných pralesech, kapradinách a lišejnících. Říkáme si, jaké by bylo hezké vyrazit si na túru. Dokouřili jsme, nasazujeme foťáky na opasky a pomalu sestupujeme k autu, dát asi aspoň naturu. Skládáme stativy a snažíme se je nacpat do přeplněného nákladního prostoru naší dodávky. Nikde nikdo. Kolem dokola všechno stejné. Písek a kamení, sem tam nějaký keř a plno ariáků. A za nimi kopce, za kopci písečná plošina a kamení a za tím vším zase kopce. Proti horizontu spatříme nad cestou necestou oblak prachu. Oblak se zvětšuje, auto směřuje k nám, jinam ani nemůže. Policie – napadá nás okamžitě. Místní, oblastní, státní, tajná nebo protidrogová. Oblak prachu se přiblížil na bezprostřední vzdálenost, ale řidič nezpomaluje. Už vidíme zřetelně bílou dodávku, podobnou té naší. Česká utajená expedice – opravujeme náš předchozí úsudek. Marně se snažíme zahlédnout přes okna známé tváře. Dodávka nás míjí a pár desítek metrů za námi zastavuje. Naše zvědavost dostupuje vrcholu. Vystupují z auta. Košile vyžehlené, kalhoty čisté a tváře oholené. „Gringové!”, tipuje nahlas Pepík. „No Gringos!”, hlasitě odpovídají s přátelským úsměvem. Nechápavě se díváme na sebe. Tak kdo tedy? Briti – napadá mne. Neříkám nic nahlas, protože se mi to zdá být málo pravděpodobné. Přistupují blíže a představují se. Ano, zaslechl jsem známé jméno, jsou to skutečně oni! Vůdčí osobnosti mezinárodní diskusní skupiny Ariocarpus Livings Rocks, se kterými jsme před časem komunikovali elektronickou poštou a od kterých jsme věděli, že by měli být v průběhu října někde mezi Queretarem a Texasem. A teď je potkáváme tady, v krajině, kde jsme od rána neviděli živého člověka. Naše angličtina je mizerná a jsme omezeni na holé věty. Ale v základě si rozumíme. Přijeli o tři týdny dříve než my a jejich cíl je stejný – ariáky v květu. Potvrzují nám, že letošní léto bylo hodně horké a naše oblíbené rostliny kvetou dříve než obvykle. Měli štěstí – zastihli v květu všechny druhy, které nás teprve čekaly. Sdělujeme jim pár informací, vytahují z auta „traktorák”, aby nahlédli do svých poznámek. Přes rameno jim nahlížím do vytištěných sestav a je zřejmé, že veškeré poznatky mají pečlivě zpracované. Mají s sebou tedy nejen počítač, ale také tiskárnu.
Andreas je malé hubené postavy, takový horský „kamzík”, do tmava opálený a jako jediný oblečený do půl těla. Neustále popochází kolem dokola. Je na něm zřejmé, že času není nazbyt. Nabídli nám, abychom je doprovázeli na „lojďáky” (Ariocarpus fissuratus var. lloydii). Rádi souhlasíme, rychle pár snímků z nenadálého příjemného setkání, nasedat do auta a vyrážíme. Po několika kilometrech zastavujeme, angličtí kolegové mají problémy s orientací podle „džípíesky”. Láďa se jim snaží problém vysvětlit, ale omezená znalost angličtiny je tentokrát výraznou překážkou. Prohlíží se mapy a také ruční nákresy. Zdenek využívá přestávky k neplánovanému průzkumu terénu. Škrábe se do strmé skály a po chvíli se ozývá jeho nadšený řev. Našel krásné, modré a ovločkované Lophophora fricii. Vydáváme se za ním. Stoupáme vzhůru a rostlin postupně přibývá. Jednotlivých, ve dvojicích, ve skupinkách. Na miniaturních plošinkách i natěsnané do skalních puklin. Samé fričky, fričky a zase fričky. Voláme naše nové přátele. Pohybují po skalách poněkud nemotorně, nejdříve padá stativ a další výstup již vzdávají. I tak mají co fotit. Strávíme na skále hodinu. Ač neradi, dál jet s Brity nemůžeme. Musíme bezpodmínečně natankovat, a to znamená vydat se opačným směrem. Loučíme se a jsme zvědavi, jestli se během několika málo příštích dnů ještě někdy někde setkáme…
|