Kdysi jsem si u nás z jakési nostalgie koupil mexické pivo Corona. Třetinka světlounkého piva stála sedumdesát kaček, snad i proto jsem si tu zatraceně drahou láhev schoval. Při čtení jsem měl nutkání naplnit ji plzeňkou z lednice, dát si kopyta na stůl a spolu s Vláďou prožívat odpolední siestu. Přeju i vám stejný pocit. A protože se říká – dobrého po málu, rozdělil jsem ten svůj skoro tříhodinový zážitek do celoročního seriálu. Tak si to užijte!

Pavel Pavlíček   

Sám bych se asi k téhle cestě nerozhodl. Seděli jsme s manželkou v neděli u kávy a vzpomínali na syna, který se tou dobou toulal někde v Indii. „Je to divná spravedlnost,” říkám. „Synáček chodí do školy, celý rok jej živíme a odjede si na sedm týdnů do Indie. Já chodím jak osel do práce a o Mexiku si můžu jen snít.”

„Jestli chceš, tak jeď,” řekla má žena a to neměla. Trochu sobecky jsem toho využil a hned při první návštěvě přátel ji to nechal zopakovat, aby nemohla couvnout. A tím to začalo.

Přes dvacet let pěstuji kaktusy a podívat se do ráje kaktusů, sukulentů a bromélií, to je sen každého pěstitele. Před rokem 1 989 se tam podívalo jen pár vyvolených, teď je to již častější a stačí mít na to. Samozřejmě peníze a odvahu. Vzhledem k tomu, že v poslední době naše cestovky uzrávají a padají jedna za druhou, tak s nimi ne. Sólo je to odvaha, ale má to několik výhod, nikoho nezdržujete a naopak nikdo vás. Diktujete si trasu, přestávky a případný nezdar je vaše dítě.

Po půlročním shánění se mně podařilo navázat kontakt se sedmnáctiletým Pavlem, který byl v Mexiku vloni a navíc je to velký fanda kaktusů. Trochu divná dvojice, on sedmnáct, student elektrotechnické školy, já třiačtyřicet, zootechnik. Žádný zahradník, botanik nebo přírodovědec. Ale velký elán proniknout do míst, kde byli naši předchůdci, či tam, kde snad kaktusy ještě nikdo nehledal. To, co je vidět z výšky těla člověka, či z poloviční polohy „na kolenou,” není vidět z letadla. A tak se stále ještě nachází nové druhy rostlin i živočichů. Příkladem je čerstvý nález jelenovitého savce ve Vietnamu.

Sedíme v autobuse na Zvonařce a čekáme, kdy se to konečně rozjede. Pavlova máti postává na chodníku s přáním, ochránit svého syna do posledního okamžiku. Konečně. Autobus se prodírá nevábným Brnem k výpadovce. Na kolenou držíme své fotografické nádobíčko a splétáme plány na příští dny. Najít tak něco nového! Najít všechno, co máme v plánu. Asi moc troufalé, protože se to podaří málokdy. Mnoho takových expedic muselo udělat křížky tam, kde neuspěli. Vzácnější druhy kaktusů rostou na omezeném území a jejich stanoviště se většinou tají. Je těžké získat informace a mnohdy jsou nepřesné nebo záměrně znepřesněné.

Před námi sedí dvě starší ženy. Obě Češky, dlouho žijící v zahraničí. Debatují o své návštěvě v bývalé domovině. Vyměňují si dojmy. „Čeští podnikatelé vidí své podnikání ve velkém autě a mobilu. Všechno píší na firmu a pak se jejich výrobky a služby prodražují. I reklama je scestná, když vybízí podnikatele k nákupu zboží, s možností odepsat si to z daní. To u nás v  Itálii neexistuje. Tam si finančák stoupne před obchod a chce po zákazníkovi účtenku, zda zaplatil. Tam si holič nedovolí udělat vodovou zdarma, ve svém kšeftě, ani vlastní matce.” Tak, to je hodnocení neznáme ženy. Asi je její manžel holičem. Mluvila něco o jeho živnosti. Pro nás je to v nejlepším pořádku. Dle oficiálních statistik. Jako kdysi.

Projíždíme Mikulovem a záhy přes naše hranice. U rakouských čekáme. Trochu nezvyklé, ale minuta za minutou obíhá ciferníkem a nás napíná, i když není kam spěchat. Z druhé strany to proudí plynule. Pro Rakušáky pohoda. Konečně přichází šofér s nějakými tiskopisy. Musíme vypsat celní prohlášení. Vzhledem k tomu, že jedeme linkovým autobusem, který využívá několik národností, není domluva zrovna jednoduchá.

„Do prdele, to je jak za socialismu,” ulevuji si a vůbec nepomýšlím na výchovný dopad svých slov na Pavla, který je o jakousi desítku let mladší. Dva tiskopisy se rozvláčně pohybují autobusem. Německy psané rubriky jsou mnohými s námahou překonávány a také proto snad proškrtávány zleva doprava. Mimo jiné se tam soudruzi z Rakous ptají na ložní prádlo, cigarety, alkohol, sklo, peníze a víc jsem nerozluštil. Železná opona změnila klíč od zámku. Po půlhodině si tiskopisy bere celník a zase čekáme. A chválíme a chválíme.

Po další čekací době nás odstavují na parkoviště. Jet na čas k letadlu, tak vraždím. Vytahuji svačinu, kdyby mně ji náhodou chtěli proclít. „Jestli budu muset rozbalit krosnu, tak se zblázním. Tu nikdy nedám do původní podoby.” Pavel je nervní. A všichni ven. Appellplatz. Seřadit, vyzvednou si svá zavazadla a čekat. Je to ponižující a nedůstojné. Příprava na vstup do EU. Takto jsme kdysi cestovali přes hranice bratrských a svého státu. Hryžeme svědomí, hledáme v paměti své chyby, připravujeme se na následky.

Přiznal jsem dvě stě šilinků a tři sta marek. Zapřel osm set padesát dolarů na cestu. Zločin? Dostrkali nás před malý náklaďák, ve kterém je rentgen. A batožinu po batožině a majitel k tomu. Prosvítili mě bez problémů, žádná rakovina. Dál ukusuji z domácího krajíce a sleduji na obrazovce podivné obrazce, které mohou znamenat cokoli. Pavla si berou stranou a vyzývají jej, aby se odhalil. S patřičnou nechutí rozepíná přezky krosny. Následuje božský koncert. Nevím zda debility, posměchu, či zastrašování. Otevírají mu filmy, krabičku za krabičkou, aby se ujistili, co tam vlastně je. Padesát filmů. Z lékárničky vytahují spray na odřeniny a stříkají s ním na stěnu auta, co kdyby. Jestli jsou osli, proč je dělají z nás? Hurá do EU!

Ta hromada věcí se zpět opravdu nevešla. Pavel musel vytáhnout záložní batoh a rozložit věci do dvou. A přece měli úlovek. Jela s námi starší paní, tak kolem sedmdesátky, náruživá kuřačka, s francouzským pasem. Její tři kufříky byly pod rentgenem podezřelé a právem. Na dně každého byly krabičky cigaret. Zločinec první třídy. Alespoň dle chování celníků. Sbalili ji a do autobusu již nenastoupila. Asi ji rovnou za celnicí zastřelili. Když si vzpomenu na ty aféry s kamiony cigaret! Konečně se nabažili. Autobus vyráží pln nadějí a optimismu.

Zatavujeme ve Vídni, celí nadšení z vřelého přijetí. „Zase jsem si připadal jako za starých časů,” objímal svou známou náš manažer výpravy Quido, „jenom to bylo na druhé straně hranice.” Quido nám pomáhal zařizovat výpravu do Mexika a hlavně průjezd Vídní, protože zde má svoji známou, která z Čech utekla před lidskou hloupostí a za ní později i její přítel. „Tys musela vykouřit balík cigaret,” popichuje Quido. „To nic, jen jsem měla strach, že jste měli nehodu. Pojďte, támhle je stanoviště taxíků.”

A už se hrneme. Jsme zvědaví, který nás s těmi krosnami pojme. Naštěstí přijíždí kombík a pěkně usazené nás odváží na Alser Strasse. A je klid. Necháváme Quida a jeho známou mluvit a vzpomínat. Mají si co říci. Pavel úzkostlivě prohlíží filmy a chystá se sbalit dva batohy do jednoho. Kafíčko, cigaretka, vysoké stropy starobylého domu cigaretový kouř nasávají a rozmělňují. Projevujeme zájem projít se Vídní. Hned se stalo. První zastávka, v chrámu svatého Antonína, není náhodná, alespoň dle slov naší průvodkyně, která vysvětluje, že je patronem těch, kteří něco hledají. V dlouhé křížové chodbě je spousta mramorových štítků, s vyjádřením díků za dosažené. Čteme nápisy v mnoha jazycích. Svatý Antoníne, buď nám milostiv! Obdivujeme radnici, která má mini napodobeninu v Liberci. Tady zrovna záchranáři nacvičují slaňování přes členitou fasádu. Připadám si jako na školním výletě, ale je mně dobře. Velmi dobře.

Růžovou zahradou, ve které korzují mladí, staří i namixovaní, se dostáváme na Náměstí hrdinů. Na lavičkách sedí lidé, kteří asi spěchat ani neumějí. A zimní sídlo Habsburků? Neměli se za nás špatně. Dáváme si pečené kaštany. Bohaté ulice, v odpovídajících cenových relacích a mim, s velkou výdrží za pár šilinků, trumpetista, či prodavač loutek, to je centrum.

Večer jsme pozváni do čínské restaurace, na křupavou čínskou kachnu. Vymyslet se dá cokoliv. Ve Francii načapali Číňany, kteří dělali speciality ze psích konzerv. Neptej se člověče z čeho to je, ale jak ti to chutná. Zde je to perfektní. Salát z bambusových výhonků, chipsy z krevet, výtečné omáčky. Byly to krevety? Ale byly výtečné. Dlouho do noci sedíme pod vysokým stropem našich nových známých. Řeč plyne kolem hezkého i špatného. Cigaretový kouř splétá podivuhodné obrazce, imaginárního světa požitku.

Na monitoru se opět objevuje mapa světa, s polohou našeho letadla. To se právě dotklo pobřeží Mexika. Již delší dobu jsme sledovali pevninu USA. Rozeklanou Floridu se spletí silnic a silniček, spoustou usedlostí a mnohými malými letišti. Pak záliv, kterým se prodírají lodi různých velikostí. A teď pruh země, který se zvětšuje, aby pokryl celý úhel pohledu. Hnědá zem jako by ani nežila. Jen kamenité hory, vystínované sluncem a pole v podobě malých záplat, v různých odstínech hnědé.

Pod námi se zjevuje údolí obklopené masívem hor, napěchované domy, od nevidím, po nevidím. Přilétáme ze severu, letadlo se naklání na levé křídlo a obrací do protisměru. Domy jsou čím dál zřetelnější. Mraveniště Mexico City nás vtahuje do svých plic. Nepociťuji tlak v uších, jako tomu bylo při přistávání v Paříži. Nadmořská výška 2 460 metrů, hlavního města Mexika, dělá své.

Ještě před přistáním rozdávají v letadle tiskopisy, pro přihlášení pobytu u imigračního úřadu. Vzhledem k tomu, že písmenka jsou menší než malá, odkládáme vyplnění na potom. Nějak to dopadnout musí. Na rty se derou slova písničky, kterou zpívával Michal Tučný - Všichni jsou už v Mexiku …

Letadlo zaroluje k terminálu a pomalu plive pasažéry do útrob letiště. „Buenos dias, já taky du,” můžu si konečně zazpívat. Vyzvedli jsme torny a obtěžkáni jak soumaři, po směru šipek, vyrazili k východu. Ten nám trochu oddálila fronta u imigračních úředníků. Vytahujeme tiskopisy a snažíme se luštit, co o nás chtějí vědět. Daří se to na devadesát procent, ten zbytek necháváme pasé a popocházíme v nekonečné frontě, která se točí ve velké hale, přesně vymezená páskou ve stojanech. Na konci stojí regulovčík a přiděluje příchozí k úředníkům, sedícím v budkách. Kupodivu to jde celkem rychle. Je vidět, že úředníci se snaží pomoci. Kdo nemá tiskopis vypsaný úplně, pomáhají mu jej vyplnit. Téměř jako u nás.

Přebíral jsem před časem zboží ze Slovenska a potřeboval celní deklaraci. Dělal jsem to poprvé a úředník byl mistr světa. Poslal mě přes celé město, vyplnit tiskopis. Když jsem mu jej přinesl, suše oznámil, že je to špatně. Argumenty, že jsem za to zaplatil a mělo by to být dobře, jej nezajímaly. Na dotaz, co je tam špatně, jsem dostal smysluplnou odpověď. „Je to špatně.” A mlčel. Vůl. Sousední úředník mně řekl, že celní deklarát je i ve vedlejší budově, ať si nechám vypsat nový. To bych fackoval. Zaplatil jsem nový. Po jeho předložení slyším to samé. „Je to špatně. Máte cenu zboží uvedenu ve slovenských korunách a musí to být v dolarech nebo ECU.” Naštěstí přišel jeho nadřízený. Najednou byla měna nedůležitá a všechno zbytečně dlouhé. To bych vraždil.

Dostala mě žena. Původem určitě indiánka, ale záhy bylo zřejmé, že na lidské oběti dávno zapomněla. Vzala si můj pas a prstem mi ukázala, kde co mám opsat do tiskopisu. A je to. Také úředník.

Krosna je stále těžší. Dostáváme se do vestibulu a rozhlížíme po zprostředkovaném známém, který nás měl čekat. Jarda nás ujišťoval, že vše je zařízené. Je druhého října, tři čtvrtě na sedm večer.Venku se začíná stmívat, nikdo nás nečeká a krosny pěkně tlačí k zemi. Prošli jsme halou potřetí za sebou. Potřetí zbytečně.

„Nechejme toho,” navrhuji. „Shoďme to někde v koutě a zkusíme mu zavolat.” Vybíráme odlehlejší kout, kde nechodí tolik lidí a ulevujeme bedrům. Myšlenka, že by organizace zaskřípala hned zkraje našeho pobytu, není vůbec příjemná. Pavel se ale vrací s úsměvem. „Čekal u telefonu, Jarda mu nenapsal v kolik přiletíme. Mexiko je nyní ucpané, přijede za hodinu.” Dušička se rozptýlí.

Nakládáme torny a přesouváme se na opačný konec letiště, kde nás vyzvedne. Hasíme žízeň všudepřítomnou colou a sledujeme potulného psa, který se uvelebil u skleněných dveří letištní haly a vůbec jej nevzrušují vycházející lidé. Opřený o stěnu, teprve nyní prohlížím pozorněji tváře a postavy přítomných. Nosiči v uniformách, které jsme odmítli, slušné procento policistů a poměrně hodně mladých lidí mluvících anglicky, francouzsky a německy. Venku je chladno. Představa o horkém Mexiku dostává trhlinu. Auta jedoucí po blízké silnici, snad závodí mezi sebou. Je šero a mnoho z nich nemá rozsvícená světla. Proplétají se z jednoho proudu do druhého, či třetího a na plný plyn.

Odhad je přesný. Za hodinu zastavuje u chodníku velký černý ford a z něj vystupuje mladý muž. Jde přímo ke mně. „Jsem Milan,” podává mi ruku. V životě jsme se neviděli. Hážeme bágly do kufru, který je hravě hltá a vyrážíme. Doslova a dopísmene. Jakoby někdo odmával závod. Pětilitr je citlivý a chtivý. Pětiproudá silnice je plná, ale vždy se najde skulinka. Plyn, brzda. Nejpoužívanější mechanizmy. Blinkry mlčí jako hrob. Každý přece ví kam míří a co je do toho těm ostatním. Důležité je nenarazit. Plná čára, dvojitá plná, zebry a dokonce červený semafor nikomu nepřekáží. Je to jen orientační a přednost má ten, kdo je větší nebo rychlejší. Cítím pot v zádech. Ladně přistáváme u chodníku, před vysokým domem. „Jaká je zde povolená rychlost?” ptám se. „Jezdí se, co to jde. Někdy krokem, někdy stovkou. Jen dopravní značky omezují rychlost, ale to se nedodržuje. Policajti tolerují o třicet, až čtyřicet vyšší. Radary používají výjimečně.”

Sedíme nad mapami Mexika a cestujeme, zatím prstem, po jeho státech. Zastavujeme v místech výskytu vzácnějších kaktusů a nemůžeme se dočkat, až poprvé zmáčkneme spouště fotoaparátů.

(pokračování příště)