O to zajímavější je pohled několik kilometrů dále. Ženy provádějí údržbu silnice. Povrch je tvořený kamením skládaným vedle sebe. A protože zásyp mezi kameny již vyplavila voda, ženy jej obnovují. Muž jim přivezl autem písek a vysypal jej vedle silnice. Početná ženská “úderka” nabírala písek do pytlů a roznášela jej po vozovce. Primitivní a pracné. Trochu nám to připomnělo bývalého velkého souseda.

Městečko Bernal je kouzelné. Skalní kulisa mu dává půvab. Projíždíme jeho okrajem a parkujeme nedaleko vápenky. Strmým kozím chodníkem se škrábeme nad ni. Hledáme Turbinicarpus pseudomacrochele. Míjíme krásné disky Echinocactus platyacanthus. Jsou to nízké rostliny s tvrdými tmavými trny. Občas mezi keři zasvítí svou zlatou barvou Coryphantha erecta. Potkáváme kvetoucí Ferocactus latispinus. Ojediněle se vyskytuje hledaný turbinikarpus. Až těsně nad vápenkou narážíme na silnou populaci, kde na pár centimetrech čtverečních, se krčí stovky hlaviček této miniaturní rostliny. Vápenka jim zpívá rekviem.

Přecházíme na protější stranu údolí, pod skalní monolit. Na jeho úpatí je populace latispinusů s červenými i žlutými trny. Pěkně promíchány mezi sebou. Objevuje se Mammillaria compressa. Hlavním cílem je ale “křoví” burser. Na jejích, v současné době bezlistých korunkách, jsou kuličky plodů. Jsou silně aromatické a lepkavé. Kmínky burser připomínají břichaté staříky, shlížející dolů z prudkého kopce. A z něj je vidět několik vápenek, zařezávajících se do kopců plných kaktusů.

Škrábu se strmým kopcem po oslí stezce, kteří se zde pasou. Zakopnutí by znamenalo sešup padesát metrů příkře a dvacet metrů kolmo. Záhy nalézám první rostliny. Poté tisíce. Spousta malých semenáčů přesvědčuje o vitalitě populace. Největší rostliny mají kolem osmi centimetrů v průměru. Objevuji krásnou kristátu v podobě napoleonské čepice. Její hřbet je patnáct centimetrů dlouhý.

Pavel přechází na moji stranu, protože jeho kopec je prázdný. Já sestupuji dolů a pouštím se proti proudu suchého potoka. V jedné stráni je ve skále vylámaná štola. Hlušina kolem je červené barvy. Vcházím do skalního tunelu, který je poměrně prostorný. Po dvaceti metrech skomírá přirozené světlo. Lituji, že nemám baterku.

Nad štolou na příkrém svahu roste Astrophytum ornatum. Rostliny vysoké šedesát centimetrů jsou velmi působivé. Musí být hodně staré, protože nemají na sobě žádné vločky a připomínají nudální formu. Neobešel, ale doslova jsem oblezl desítky rostlin, abych našel jediný semeník se semeny. Ostatní byly vyžrané od hmyzu. Zakousnutý do terénu jsem úplně zapomněl na Pavla, který mě již hledal.

Astrophytum ornatum, foto © Vlad. Zatloukal

Slunce se sklání k obzoru, když kroužíme zatáčkami za Cadereytou, směrem na Jalpan. Když se blížíme k Sierra del Doctor, na chvíli zastavuji, abychom se pokochali pohledem na okolí. Pohoří vystínované zapadajícím sluncem. Paprsky vrhají do kraje červenou ve všech odstínech a na zelenomodrém podkladu kopců je to fantastická pastva pro oči. Z přibývající tmy se vylupují osamělá světýlka lidských obydlí.

Auto hltá kilometry zatáček a stoupání. Kroutíme to nad prudkými srázy a nejhorší je pocit na hřebenech, kde je sráz z obou stran a žádná svodidla. Jak tmy přibývá, ztrácí se pocit nebezpečí. Hluboké rokle pohlcuje tma a zůstává jenom silnice ve světle reflektorů. Dobrý pocit kazí protijedoucí auta, která osvětlují strmé sráze pod silnicí. Přejíždíme Sierra Gordo a začínáme sestupovat. Zatáčka střídá zatáčku. Občas je některá označena jako Curva peligrosa. Tady není pár metrů roviny. Vzpomínám na cestu do Acuňi, kdy jsem hodinu nezatočil volantem. Potkáváme červený sporťák, který si na cestu svítí pomocí blinkrů. Kaskadér.

Se světly si tady moc hlavu nelámou. Jednou jsem blikl na protijedoucí auto, které svítilo jedním dálkovým světlem. Přeplo na tlumené, a nesvítilo vůbec. Když jsme jej míjeli, byli to policajti.

Během půlhodiny se spouštíme z 2 700 do 700 metrů. V uších cítíme tlak jako při přistávání letadla. V deset večer kličkujeme okrajem Jalpanu a pokračujeme na Rio Verde. U městečka Aroyo Seco překračujeme hranici z Queretara do San Luis Potosí. Sedmdesát kilometrů za Jalpanem parkujeme u silnice a stavíme stan. Rybí konzerva, chléb, jalpaňos a tequilla. Dobrou noc.

Konečně slušná noc pod stanem. Budím se až v půl osmé. Sluníčko již prohřívá vzduch. Je sice čas zrození, ale na nedalekém hřbitově, obklíčeném neproniknutelným křovím, právě čtyři lidé někoho pohřbívají. Tři muži

a jedna žena. Žádný kněz. U vykopané jámy stojí zápřah buvolů v dvoukoláku, s velkými plnými koly, který snad prožil několik století. Bylo nám řečeno, že je to zde prosté, protože žádná matrika neexistuje.

Když už jsme u vody, umývám okna a palubní desku. Ševynek vrní blahem. Zkoušíme další výpadovou ulici, která vede k vlakovému nádraží. Strategické místo sebou nese obchody, ale jakoby upadaly se samotnou železnicí. Největší rozkvět zaznamenává Tillandsia recurvata, okupující všechny dráty natažené mezi sloupy elektřiny i telefonu.

Naleziště je ve výšce 1 750 metrů a v paměti máme i doprovodnou vegetaci. Po ní zatím ani stopa. Dobytčí stezkou se prodíráme k vrcholu. Nadmořská výška 1 350 metrů, doprovodná vegetace jiná. Co uchvacuje, je výhled do širokého údolí, které na východě ohraničují další lákavé kopce. Zrychlený přesun k autu a další kopečky za vesnicí. Ty se nám zdají být nízké.

Pavel to nemíní vzdát. Ve vesnici, která je na první pohled pustá, hledáme telefon. Přece jen potkáváme domorodce. Vysvětluje, že druhou ulicí doprava a vlevo na rohu ulice. Domky připomínají středověk. Jsou oplocené přírodním materiálem, mnohdy připomínají košatinu. Prašné cesty. Jenom dráty elektrického vedení mluví o jiné době. A nápis Coca-cola na krámku. Po nápisu “Telefono publico” ani památky. Kroužíme mezi ploty a záhy oslovujeme dalšího domorodce. Jeho odpovědi rozumíme, ale zase nic. Nakonec je ve vesnici rušno. Mají z nás srandu. Nebýt naší neschopnosti najít telefon, ani by nás nenapadlo, že je ve vesnici tolik lidí. Jeden z oslovených se postavil na křižovatku a rukou nám ukázal na malý obchůdek, kolem kterého jsme několikrát projeli. Pavel jde volat a za chvíli je zpět.

„Je tam takový mlaďoch a chce za hovor 55 pesos. To mu přece nedám.”

„Nenechej se odradit. Řekni, že jsi v Rio Verde platil dvě pesa.” Nakonec platil tři. Další zkušenost.

Přejíždíme široké údolí k východním kopcům. Písečná cesta, která je od vesnice jako přímka, odbíhá často do hustého křoví, aby se po pár desítkách metrů vrátila zpět. Je to brodění v písku. Kličkování mezi hlubokými kolejemi a ohradami s kukuřicí. Kolem je hodně velkých juk a stromů kaktusu Marginatocereus marginatus. Právě na nich dozrávají plody, lákající ptáky k vydatné hostině.

K úpatí kopečků se dostáváme nedlouho před večerem. Stavíme stan a hurá do terénu, dokud slunce svítí. Procházím soutěskou, která se zužuje. Kamenité dno dává tušit prudkým přívalům vody v období dešťů. Na strmým stěnách roste strom s nádhernými červenými květy a spousta tillandsií. Šplhám příkrým svahem na jeden z nejvyšších kopců v okolí. Na kamenných deskách roste nádherná Mammillaria margariana. Stále mám ale na paměti Turbinicarpus flaviflorus. Hledám jeho nepatrné tělíčko ve spleti agáv, akátovníků a juk. Zcela nahoře je alespoň krásný výhled. Údolí pod námi vypadá zeleněji, než ve skutečnosti je. Bohužel i tento kopec je jen 1 450 metrů vysoký. Stále nám tři sta metrů chybí. Slunce nečeká, takže to beru šlusem dolů. Auto je z té výšky jako hračička. Taktak to stíhám do tmy.

V pět hodin máme budíček. Někdo přijel autem až k našemu stanu a světla málem přilepil na stěnu. Potom vycouval, třikrát mu zhasnul motor a pak se ztratil v prachu a tmě. Již jsem neusnul. Sedím na předním sedadle Ševyna a hlavou mně probíhají myšlenky na tuhle cestu. I na možné nebezpečí. Na blízké za velkou louží. Pomalu se ze tmy vylupují siluety stromů a keřů, a nad kopci obloha mění barvy pod štětcem slunce.

Vzbudil jsem Pavla ke kávě. Do jedenácti jsme si dali čas na poslední slibný kopec. A hurá na něj! Klopýtám přes kameny, mezi nimiž roste trsovitá Mammillaria margariana. Bělostné trny jí dávají vzezření něžného závoje nevěsty. Hojná Agave lechuguilla znepříjemňuje výstup. Několikrát obcházím její hustý koberec po kamenech. Objevuje se Mammillaria candida, Mammillaria compressa, Ferocactus echidne, Neolloydia conoidea, ale po turbiňáku ani památka. Vrchol je vysoký 1 350 metrů.

Pavel se vrací stejnou cestou. Přecházím temeno kopce a kozíma stezkama, kdy musím sehnutý procházet hustým křovím, se dostávám do úzké skalnaté soutěsky. Je zde horký vlhký vzduch, připomínající tropy. Kolem poletují pestří motýli, objevují se tillandsie. Na strmém svahu je několik úctyhodných sloupů cereusů, na jejichž určení jsem se málo učil. Tady to vzdáváme.

Táhlé prašné údolí, lemované spoustou juk, opuncií a marginatocereusů projíždíme znovu, pěkně pomalu a křivolace. Majestátní marginatocereusy mají zralé plody, na kterých hodují ptáci. Snažím se dostat alespoň jediný. Jsou ve výšce čtyř až šesti metrů. Nacházím suchou větev akátovníku a mám štěstí. Pardon, ptáci!

Při pomalé jízdě se rozhlížíme po kopcích před námi. Dáváme naději poslednímu z nich. Přibližování k němu je jízdou zručnosti. Hluboké koleje, prach a nekonečné kličkování. Na dohled parkujeme a houštím křoví se proplétáme blíže. Pavla jenom slyším. Ruce sbírají ostny keřů, terén stoupá a klesá a nakonec se dostávám k úpatí kopců. Přede mnou vyběhlo několik krav a ukázaly mi cestu. Vydupanou pěšinou jsem se dostal do sedla mezi dvěma kopci. Pode mnou slyším hlomoz Pavla.

Vylézáme na vyhlédnutý vrchol. Je nízký. Ale i tak skýtá, jako mnoho jiných, nádherný výhled do okolí. Kolem jsou na skalních plošinách trsy Mammillaria margariana. Skvělé rostliny. Některé jakoby vyrůstaly přímo z kamene. Tuhý boj o život. Slunce se nás snaží roztavit zaživa. Vzdáváme díky dlouhodobé přípravě ve svých sklenících. Později nám bylo řečeno, že jsme pátrali u Santa Řiti, ne u Santa Rity. I to se stává. Ta pravá byla o sto kilometrů dále. Se jmény vesnic je to složité. Někdy jsou stejného jména jen pár kilometrů od sebe. Není ani výjimkou, když směrová tabule ukazuje doleva i doprava stejný název vesnice.

Před Santo Domingem nás staví místní policie. Posunkem ruky jsme upozorněni na podhuštěnou pneumatiku. „Sí,” říkám. Pouští nás dál. Pokračujeme do Villa Juarez, kde doplňujeme zásoby. Zastavuji pod štítem Vulca. Kolem pusto a prázdno. Na druhé zatroubení vybíhá mexičan z kadibudky a dlouze se omlouvá. Dofoukal nám kolo, přidal ztracenou čepičku a nic nechtěl. Za tři pesa nám popřál buen viaje.