Trnitým Mexikem, část 13. 

Ze silnice na Victorii si děláme malou zajížďku do údolí kolem Bustamante. Údolí svírané Sierra El Conche a Sierra Las Brujas nás překvapuje skvělou atmosférou. Nová asfaltová silnice kopíruje strmé kopce v nesčetných zatáčkách. Objevují se nádherné výhledy do údolí pod námi. Skvělý zážitek. Je zde dokonce vybudované parkoviště nad vyhlídkou, která umožňuje pohled na kličkující silnici pohořím, až na dno údolí. Zachvacuje mě kličkománie. Sjezd serpentinami do údolí vzrušuje jak lepé tělo ženy.

Vesnička, či snad město Bustamante, nás vítá cedulí s nápisem, že zde žije 1293 obyvatel. Pavel původně navrhoval, ať je přepočítáme, ale po čestném kole kostrbatým náměstím jsme to vzdali. Nikde ani živáčka. Asi to bude město! Mají zde koridu. V zapadlém krámku nám, poměrně sličná, ale málo živá Mexičanka prodává naši celodenní stravu. Krabičku ryb, půl kilo chleba a chalpaňosky.

Vracíme se pár kilometrů zpět, pod kopec, který by měl být plný kaktusů. Gymnocactus sauerii var. nova, Thelocactus conothelos, snad též var. nova. Některé informace hovoří o nové formě Thelocactus nidulans. No, jak kdo viděl.

Parkujeme pod silnicí na krásném trávníčku, nedaleko ohrad, kde se pase vše možné. Protože se nad námi honí mraky, rozhodujeme se spát v autě. Když konzumujeme rybí večeři, slintám při pohledu na měkoučké jehněčí, pobíhající v ohradě.

Ráno prolézáme ostnatý plot a stoupáme do strmého kopce, posetého kameny. Brzy se objevuje Thelocactus conothelos. Nádherné rostliny se zlatými trny. Kolem je Mammillaria candida a Mammillaria albicoma. Pavel má největší zájem o Gymnocactus sauerii, ale má smůlu. Stejně tak já.

Pod námi kluci na koních přehánějí dobytek. My se smiřujeme s polovičním úspěchem. U auta nás čeká Mexičan a důrazně se nás ptá, co tam hledáme. Když mu říkáme o kaktusech, posílá nás na protější kopce. Tam je jich mnohem víc. Nevím proč jsme jej neposlechli. Asi příště. To údolí je velmi sympatické.

Vracíme se vzrušujícími zatáčkami k silnici na Victorii. Pavel někde vyštrachal, že o pár kilometrů dál roste Turbinicarpus pseudopectinatus. Proč bychom se netěšili. Necháváme auto u silnice. Než si sbalíme fidlátka, stojí u nás Mexičan s holí a ptá se, co hledáme. (Samý kouzelný dědeček. Anebo se nudí). Pavel vysvětluje, že malé bílé kulaté rostliny.

“Sí, sí, muchos,” hřímá Mexičan a ukazuje nám na stráň za vesnicí. Vesnice. Pár domků roztroušených na stráni, nad korytem suché řeky. Děkujeme za radu.

Obcházíme vesnici, prodíráme se křovím, přecházíme řečiště a šplháme do příkrého srázu. Nad vesnicí je vápencová drť, ploché kamenné desky a kolem nízké keře. Nacházím první turbiňák, a protože mě zajímají i jiné kaktusy, předávám žezlo Pavlovi a jdu dál. Nacházím Thelocactus conothelos a nic víc. Přelézám hlubokou strž, dokonale zarostlou křovím. Na protější stráni není po kaktusech ani stopa. Vracím se přes vesnici k autu, Pavel mě dobíhá. Jakoby tu žili jenom psi. Jen ti nás vítají a varují.

Na mírném návrší, nad vesnicí, je chaloupka spletená z proutí. Kouzelná košatinka. Ze štítu vychází kouř. Nehoří. Tam se žije. Pod zástřeškem se houpe uzlíček s děckem. Mamina byla mladá a pohledná.

lokalita Obregonia denegrii, Jaumave

lokalita Obregonia denegrii, Jaumave

Blížíme se k Jaumave, známému všem kaktusářům. Zde počátkem třicátých let A.V. Frič, díky smůle se stávkujícím autem měl to štěstí, že objevil Obregonia denegrii. Našel i další rostliny, ale denegrie je monotyp rodu. Je to rostlina, která mě vždy lákala a měl jsem představu, že ve skleníku budu mít parapet rostlin v různých velikostech, smějících se a kvetoucích. Opak byl pravdou. Nekvetly a naříkaly.

Obregonia denegrii

Obregonia denegrii

Vzhledem k tomu, že lokalita je známá a omezená, měl jsem představu o ojedinělosti rostlin. Chyba, kmotře! Příroda je mocná. Kousek od silnice byly stovky rostlin všech velikostí. Síla populace se vyznačuje množstvím malých semenáčů kolem dospělých rostlin. Výška rostlin je závislá od stanoviště. Na plném slunci jsou srovnány se zemí, s hustými drobnými bradavkami. Pod keři jsou vyšší, zelenější a také bradavky jsou větší. Většinou obývají hrany terénních vln.

Nacházím skvělou Coryphantha palmeri, kterou Frič pojmenoval Jaumavei, Coryphantha scolymoides, Astrophytum myriostigma, Neolloydia grandiflora a Mammillaria baumii. Pavel se někde ztratil mezi keři Fouquieria splendens a akátovníky.

Přecházím silnici, za níž je podobný terén. I zde je hodně obregonií a vždy na terénních vlnách. Mezi keříky konečně nacházím Ariocarpus trigonus (var. minor – pozn. red.). Jejich populace je skromnější. Možná je to jejich stavbou těla. Z listí vykukují jen špičky bradavek a prozrazují je citrónové květy, vyčnívající nad terén. Láká mě to jít dál, ale čas je neúprosný. Osmnáctá hodina odbyla, musím se vrátit k autu. A je to tak lákavé jít dál. Přes tu terénní vlnu před očima, údolím k modrým horám v pozadí.

Ariocarpus trigonus var. minor

Ariocarpus trigonus var. minor

Ševynek pod mou nohou zavyje a vystřelí k Victorii. Před námi je Sierra La Melera, pohoří, které patří k Sierra Madre Oriental. Kolik nádherných rostlin v těch kopcích roste! A kolik nepopsaných!? Slunce se pomalu blíží k obzoru a začíná vykreslovat nerovnosti kopců. Je to pohádka. Silnice se točí kolem hran. Zase prudké srázy a kamení z druhé strany. A množství bílých křížků. A hory, hory, hory…

Pod samým vrcholem stoupání stojí auto s navijákem. Řidič, který to nezvládl otevřel minimarket přímo na skalách. Krabice se zbožím nabízí, až někam tam dolů. Sjíždíme k Victorii za šera. Pohled dolů je úchvatný, ale po předchozím zážitku hledím raději na silnici, protože se před námi svíjí jako had.

Projíždíme rozzářené město a z jeho ulic se vyplétáme na Tampico. Pár kilometrů za městem máme v úmyslu přenocovat. Nakonec je to pár desítek kilometrů. Není kde zaparkovat. Všude je ostnatý plot a houšť keřů. Odbočujeme z hlavní silnice. Po osmi kilometrech to vzdáváme. Na jedné straně je plot a křoví, na druhé močál. Zkoušíme další odbočku, se stejným úspěchem. Krutě špatná cesta do džungle. Nakonec, pro pokročilý čas, tu zůstáváme spát. V autě na plácku u cesty. Večeře při sporém světle baterky. Prostředí je trochu deprimující. Plácek, na kterém stojíme je vjezd do nějaké ohrady kolem polí, obehnaném hustým křovím. Na druhé straně cesty je pro změnu opět křoví, les a prudký svah.

Přejeme si dobrou noc. Ale než se mysl zamlží spánkem, vidím kolem sebe mnohé, co ten spánek oddalují. I Aztécké kněze, lépe řečeno katy, s obsidiánovými noži v rukou.

Do prdele, někde tu kokrhá kohout! Nebo i tohle byla iluze?

 

(pokračování příště...)


Text Vlad. Basovník
Fotografie
Vlad. Zatloukal

 
 Související články
Trnitým Mexikem, část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12
Trochu Mexika neuškodí (1/2001)
Postřehy z mexické kuchyně - část I. (1/2001)
Setkání u Viescy (4/2001)
Trampování v Mexiku (5/2001)
Návštěva v Jaumave, část 1, 2 (6-7/2001)
Ekologie po mexicku (8/2001)