Ze silnice na
Victorii si děláme malou zajížďku do údolí
kolem Bustamante. Údolí svírané Sierra El
Conche a Sierra Las Brujas nás překvapuje
skvělou atmosférou. Nová asfaltová silnice
kopíruje strmé kopce v nesčetných
zatáčkách. Objevují se nádherné výhledy do
údolí pod námi. Skvělý zážitek. Je zde
dokonce vybudované parkoviště nad vyhlídkou,
která umožňuje pohled na kličkující silnici
pohořím, až na dno údolí. Zachvacuje mě
kličkománie. Sjezd serpentinami do údolí
vzrušuje jak lepé tělo ženy. Vesnička, či snad
město Bustamante, nás vítá cedulí
s nápisem, že zde žije 1293 obyvatel. Pavel
původně navrhoval, ať je přepočítáme, ale
po čestném kole kostrbatým náměstím jsme to
vzdali. Nikde ani živáčka. Asi to bude město!
Mají zde koridu. V zapadlém krámku nám,
poměrně sličná, ale málo živá Mexičanka
prodává naši celodenní stravu. Krabičku ryb,
půl kilo chleba a chalpaňosky.
Vracíme se pár
kilometrů zpět, pod kopec, který by měl být
plný kaktusů. Gymnocactus sauerii
var. nova, Thelocactus
conothelos, snad též var. nova. Některé
informace hovoří o nové formě Thelocactus
nidulans. No, jak kdo viděl.
Parkujeme pod
silnicí na krásném trávníčku, nedaleko
ohrad, kde se pase vše možné. Protože se nad
námi honí mraky, rozhodujeme se spát v autě.
Když konzumujeme rybí večeři, slintám při
pohledu na měkoučké jehněčí, pobíhající
v ohradě.
Ráno
prolézáme ostnatý plot a stoupáme do strmého
kopce, posetého kameny. Brzy se objevuje Thelocactus
conothelos. Nádherné rostliny se zlatými
trny. Kolem je Mammillaria candida a
Mammillaria albicoma. Pavel má největší zájem o Gymnocactus
sauerii, ale má smůlu. Stejně tak já.
Pod námi kluci
na koních přehánějí dobytek. My se
smiřujeme s polovičním úspěchem. U auta
nás čeká Mexičan a důrazně se nás ptá, co
tam hledáme. Když mu říkáme o kaktusech,
posílá nás na protější kopce. Tam je jich
mnohem víc. Nevím proč jsme jej neposlechli.
Asi příště. To údolí je velmi sympatické.
Vracíme se
vzrušujícími zatáčkami k silnici na
Victorii. Pavel někde vyštrachal, že o pár
kilometrů dál roste Turbinicarpus
pseudopectinatus. Proč bychom se netěšili.
Necháváme auto u silnice. Než si sbalíme
fidlátka, stojí u nás Mexičan s holí a ptá
se, co hledáme. (Samý kouzelný dědeček.
Anebo se nudí). Pavel vysvětluje, že malé
bílé kulaté rostliny.
“Sí, sí,
muchos,” hřímá Mexičan a ukazuje nám na
stráň za vesnicí. Vesnice. Pár domků
roztroušených na stráni, nad korytem suché
řeky. Děkujeme za radu.
Obcházíme
vesnici, prodíráme se křovím, přecházíme
řečiště a šplháme do příkrého srázu.
Nad vesnicí je vápencová drť, ploché
kamenné desky a kolem nízké keře. Nacházím
první turbiňák, a protože mě zajímají i
jiné kaktusy, předávám žezlo Pavlovi a jdu
dál. Nacházím Thelocactus
conothelos a nic víc. Přelézám hlubokou
strž, dokonale zarostlou křovím. Na
protější stráni není po kaktusech ani stopa.
Vracím se přes vesnici k autu, Pavel mě
dobíhá. Jakoby tu žili jenom psi. Jen ti nás
vítají a varují.
Na mírném
návrší, nad vesnicí, je chaloupka spletená
z proutí. Kouzelná košatinka. Ze štítu
vychází kouř. Nehoří. Tam se žije. Pod
zástřeškem se houpe uzlíček s děckem.
Mamina byla mladá a pohledná.
|
lokalita
Obregonia denegrii, Jaumave
|
Blížíme
se k Jaumave, známému všem kaktusářům. Zde
počátkem třicátých let A.V. Frič, díky
smůle se stávkujícím autem měl to štěstí,
že objevil Obregonia
denegrii. Našel i další rostliny, ale
denegrie je monotyp rodu. Je to rostlina, která
mě vždy lákala a měl jsem představu, že ve
skleníku budu mít parapet rostlin v různých
velikostech, smějících se a kvetoucích. Opak
byl pravdou. Nekvetly a naříkaly.
|
Obregonia
denegrii
|
Vzhledem
k tomu, že lokalita je známá a omezená, měl
jsem představu o ojedinělosti rostlin. Chyba,
kmotře! Příroda je mocná. Kousek od silnice
byly stovky rostlin všech velikostí. Síla
populace se vyznačuje množstvím malých
semenáčů kolem dospělých rostlin. Výška
rostlin je závislá od stanoviště. Na plném
slunci jsou srovnány se zemí, s hustými
drobnými bradavkami. Pod keři jsou vyšší, zelenější a
také bradavky jsou větší. Většinou
obývají hrany terénních vln.
Nacházím
skvělou Coryphantha palmeri, kterou Frič pojmenoval
Jaumavei, Coryphantha scolymoides, Astrophytum
myriostigma, Neolloydia grandiflora a Mammillaria
baumii. Pavel se někde ztratil mezi
keři Fouquieria splendens a akátovníky.
Přecházím
silnici, za níž je podobný terén. I zde je
hodně obregonií a vždy na terénních vlnách.
Mezi keříky konečně nacházím Ariocarpus
trigonus (var. minor – pozn. red.). Jejich
populace je skromnější. Možná je to jejich
stavbou těla. Z listí vykukují jen špičky
bradavek a prozrazují je citrónové květy,
vyčnívající nad terén. Láká mě to jít
dál, ale čas je neúprosný. Osmnáctá hodina
odbyla, musím se vrátit k autu. A je to tak
lákavé jít dál. Přes tu terénní vlnu před
očima, údolím k modrým horám v pozadí.
|
Ariocarpus
trigonus var. minor
|
Ševynek
pod mou nohou zavyje a vystřelí k Victorii.
Před námi je Sierra La Melera, pohoří, které
patří k Sierra Madre Oriental. Kolik
nádherných rostlin v těch kopcích roste! A
kolik nepopsaných!? Slunce se pomalu blíží
k obzoru a začíná vykreslovat nerovnosti
kopců. Je to pohádka. Silnice se točí kolem
hran. Zase prudké srázy a kamení z druhé
strany. A množství bílých křížků. A hory,
hory, hory…
Pod samým
vrcholem stoupání stojí auto s navijákem.
Řidič, který to nezvládl otevřel minimarket
přímo na skalách. Krabice se zbožím
nabízí, až někam tam dolů. Sjíždíme
k Victorii za šera. Pohled dolů je úchvatný,
ale po předchozím zážitku hledím raději na
silnici, protože se před námi svíjí jako
had.
Projíždíme
rozzářené město a z jeho ulic se vyplétáme
na Tampico. Pár kilometrů za městem máme
v úmyslu přenocovat. Nakonec je to pár
desítek kilometrů. Není kde zaparkovat. Všude
je ostnatý plot a houšť keřů. Odbočujeme
z hlavní silnice. Po osmi kilometrech to
vzdáváme. Na jedné straně je plot a křoví,
na druhé močál. Zkoušíme další odbočku,
se stejným úspěchem. Krutě špatná cesta do
džungle. Nakonec, pro pokročilý čas, tu
zůstáváme spát. V autě na plácku u cesty.
Večeře při sporém světle baterky.
Prostředí je trochu deprimující. Plácek, na
kterém stojíme je vjezd do nějaké ohrady
kolem polí, obehnaném hustým křovím. Na
druhé straně cesty je pro změnu opět křoví,
les a prudký svah.
Přejeme si
dobrou noc. Ale než se mysl zamlží spánkem,
vidím kolem sebe mnohé, co ten spánek
oddalují. I Aztécké kněze, lépe řečeno
katy, s obsidiánovými noži v rukou.
Do prdele,
někde tu kokrhá kohout! Nebo i tohle byla
iluze?
(pokračování
příště...)
|