Na kopcích za El Oro by měla růst nádherná Astrophyta myriostigma. Odhadujeme, který z těch kamenitých kopců, kolem dlouhé vesnice, je ten pravý. Zdravíme se s domorodcem, jedoucím na pěkném hnědákovi a přelézáme příkop. A za ním ohradu z kamenů. Kameny jsou pečlivě naskládány do sebe a celá zeď šplhá nerovností kopců, někam do nedohledna. Vápencové terasy mezi zelení agáv a drobných akátovníků, jsou jako stvořené pro hady, ale nemáme to štěstí je potkat. Objevují se krásná astrophyta, rostliny jsou čisté a zdravé. A mezi nimi stejně půvabná Mammillaria candida.

Až cestou zpět nacházím v trávě Coryphanthu villarensis. Jediná rostlina v celém okolí. Solitérně rostoucí, úplně něco jiného, než se pěstuje v našich sklenících. Mrzí mě, že plody na ní nejsou zralé.

Coryphantha villarensis

Dalším cílem je Cerritos. Vracíme se zpět do Guadalcazaru, protože Pavel našel na mapě přímou cestu, začínající právě zde. Další vede přes El Oro, kde jsme právě byli a dál přes Sierra San Pedro, a třetí nejdelší se vrací na silnici číslo 57, kousek zpět na jih a na východ do Cerritos. Poněkud velký trojúhelník, takže Pavlova zkratka je lákavá.

Kličkujeme uličkami Guadalcazaru, ale výjezd nemůžeme najít. Několikrát se ptáme, ale každý nás posílá směrem na silnici číslo 57. Asi vědí proč. Nedáváme se odradit a místo přímé cesty, volíme alespoň tu přes El Oro. Prvních pár kilometrů pohoda. Za El Oro došel Mexičanům asfalt, takže poprvé vjíždíme na šotolinu a cvičíme kličkování mezi výmoly. Zatím to jde. Stoupáme do kopečků. Objevují se první porosty Pinus mexicana, borovice s nádhernými dlouhými jehlicemi. Porost je kolem zelenější, vyšší poloha udržuje větší vlhkost. V jedné zatáčce stojí na silnici skupina oslů. Když nás vidí, odcházejí na okraj, až na malého oslíka. Ten se ani nehnul. Upřeně nás sledoval, až jsem zastavil těsně u něj. Pak vesele poskočil a odběhl. Jakoby říkal - volové. Na videu by to byl parádní snímek.

Cesta pokračuje kolem nádherných zelených údolíček. Muselo zde hodně pršet. Navrhuji Pavlovi, abychom zde zůstali na noc, ale je na něm vidět, že chce být co nejblíže nalezištím turbinikarpusů, ale možná toho později litoval. Na kamenité cestě dojíždíme náklaďák plný chlapů. Zelené okolí, rozbitá cesta, spíš to připadá jako scéna ze Zelených pohorků afrických. Mávají na nás, smějí se a posunky nám dávají najevo, ať s nimi jdeme pít. Gracias.

Projíždíme vesnicí, s ruinami koloniálních staveb, mezi nimiž dýchá neposkvrněný kostel. Když přišli Španělé do Mexika, církev svatá z Evropy zde udělala kus práce. Přivedla indiány na křesťanskou víru. Zda se to líbilo samotnému Bohu, nikdo neví. Pro indiány to byla doba útlaku a utrpení. Křesťané ničili náboženství indiánů, aby do nich vtloukli náboženství své. Na jejich kultovních místech stavěli křesťanské chrámy. Přitom desatero křesťanů není nepodobné morálnímu kreditu aztéků, kteří byli vykresleni jako krvežíznivý národ, který porobil Cortéz. Praví se v něm: Uctívej a zdrav své předky, utěšuj chudé a trpící dobrými slovy a skutky. Neřiď se příkladem bláznů, kteří nectí ani otce, ani matku, jsou jako zvířata, neboť si nedají poradit. Neposmívej se starcům, nemocným, mrzákům a těm, kteří zhřešili. Neurážej je a neopovrhuj jimi, nýbrž chovej se pokorně před bohem a měj na paměti, že se ti může přihodit totéž. Neřiď se špatným příkladem, nemluv neuvážlivě a neskákej nikomu do řeči. Jestliže někdo nemluví dobře či srozumitelně, snaž se toho sám vyvarovat. Nemáš-li co říci, mlč. Tak co, křesťané?

Mayové měli vlastní písmo. I když v době příchodu Španělů byla jejich říše na ústupu, byl mezi indiány dostatek knih. Františkánský mnich Diego de Landa nechal v roce 1562 mayské knihy spálit. Napsal doslova: „Našli jsme velké množství knih a neobsahovaly nic, než pověry a ďábelské lži, tak jsme je všechny spálily, čehož oni (Mayové), nad očekávání litovali a zřejmě tím velice trpěli.” Co bychom neudělali pro lásku Boží. Přece však nebyly spáleny všechny. Zůstaly tři. V Drážďanech, Madridu a Paříži.

Za vesnicí začíná pršet. Cesta je stále rozbitější, nad protějšími kopci se téměř souvisle blýská. Vody přibývá. Za chvíli jsou výmoly vyplněny, takže je sázka, kterým se projede. Snažím se alespoň jedním kolem držet na pevné zemi. Stěrače taktak stíhají, viditelnost se rychle zhoršuje. Přijíždíme do San José a musíme zastavit. Přívaly deště skryly cestu úplně a přehřáté auto se rázem zarosilo. Utíráme skla, necháváme oči přivyknout novým podmínkám a vyrážíme dál. Proudy vody se ženou vesnicí, která vypadá jako vymřelá. Až na jedno. Nepříznivého počasí využila smečka psů a odněkud si vyhnala malé kozle, na které se v opuštěné vesnici nemilosrdně vrhla. Divočina uprostřed lidí.

Za tmy dorážíme do Cerritos. Projíždíme prázdným městem a za ním mezi křovím a poli parkujeme. Zem je tak nasáklá vodou, že se raději ukládáme ke spánku v autě. Bouřka se tetelí někde na horizontu. Je horká noc. Po studené večeři sedíme v autě s otevřenými okny a pozorujeme oblohu. Na západní obloze jasně svítí Casyopea. Jako doma.

Dva kroky před ránem, kohouti z nedalekých usedlostí řvou o závod. Mít je po ruce, jsou v nebezpečí. Z křoví se vynoří smečka toulavých psů. Co pes, to rarita. Hledají v hromadě odpadků, co se dá sežrat. Porvou se o to poživatelné a zase zmizí.

Klubeme se ven k úsporné hygieně. Obloha je čistá, po bouřkových mracích ani památka. „Jdem si koupit sombrera, nebo se mně uvaří mozek,” rozhoduje Pavel a má pravdu. Protože se snažíme využít co nejvíce času v terénu, neschováváme se před poledním žárem. Stále jsme hluboko pod obratníkem Raka, pro naše poměry někde v jižním Alžíru. I když je začátek října, teploty na slunci překračují čtyřicet stupňů a náš pohyb po kopcích dostatečně zpomalují.

Zaparkujeme v Cerritos před policejní stanicí, bereme foťáky a jdeme hledat obchod s klobouky. Čtvercové náměstí, uprostřed park se stromy obsypanými červenými květy a spoustou černých ptáků. Jsou trochu větší než naši kosi a mají perfektní repertoár melodií. Náměstí vévodí kostel a naproti velká radnice. Jinak je obklopeno obchody a obchůdky. Malé dívenky provázkem nataženým přes silnici zastavují auta a vybírají peníze na nějakou akci. Dáváme jim pět pesos a ony nám přilepují na přední sklo nálepku. Později, když je fotíme, s úsměvem nám mávají.

Nacházíme velký a hezký obchod, pouze s klobouky. Mladý a hlavně malý prodavač obskakuje kolem nás a šveholí jako ti ptáci na náměstí. Nevšímáme si ho. Míjíme velká vyšívaná sombrera, patřičně drahá, míjíme ta úplně nejlevnější a vybíráme si za 48 pesos. Naše polní oblečení se do obchodu skla a zrcadel ani nehodí, ale asi jsou zvyklí. Při placení prodavač vytahuje ze zásuvky obřadně kalkulačku a počítá. „Sedmdesát pět pesos.”

„Nó,” říkám. „Dvakrát čtyřicet osm je devadesát šest.”

„Nó,” kategoricky vrtí hlavou a klepe na kalkulačku. „Sedmdesát pět.”

Snad je to množstevní sleva. S klobouky na hlavách vycházíme na ulici. A vypadáme Mexičtěji.

Ve stínu stromů mají rozloženu svoji živnost čističi bot. Asi je potřebná. Ne všechny ulice jsou čisté a všude přítomný prach cest ulpívá na botách. Pokud chce člověk vstoupit s čistou obuví do kostela nebo baru, čističi bot jsou po ruce.

Pavel určuje směr jízdy k nalezišti dalších turbinikarpusů. Kamenitou cestu plnou děr, bláta a těžko průjezdných brodů nakonec zvládáme a blížíme se k nízkým kopečkům. Necháváme auto u cesty a prodíráme se hustým křovím na výchozy kopců. Tak tady by mě nenapadlo hledat kaktusy ani náhodou. Křoví je těžko prostupné a plné trní. Jak je rozrážíme rukama, sbíráme předloktími jejich slušnou nadílku. Jednu zajímavost má zdejší podnebí. Po trnech, které se zavrtávají do našich těl, zůstávají pod kůží jen černé tečky. Škrábance rychle zasychají a zacelují se, ani nevytahujeme lékárničku. Asi má na to vliv vysoká nadmořská výška a velmi suchý vzduch. V našich podmínkách trny pod kůží začnou za dva, tři dny svědit a hnisat. Tady ne. Když se jednou týdně ubytováváme v hotelu, napařujeme těla pod sprchou. Potom vymačkáváme trny bez jakýchkoliv následků.

Pavel je někde přede mnou a jen podle sluchu mu jdu v patách. Konečně se dostáváme na úpatí kopců, kde jsou kamenité plácky. A tady na kolena, protože to, co hledáme jsou malé rostlinky, často ukryté mezi kamením nebo pod malými keříky akátovníků. Turbinicarpus laui a Turbinicarpus pseudopectinatus. Jak napsal jeden náš známý biolog, rostou nedaleko od sebe a mezi nimi jím nově popsaný Turbinicarpus mombergeri. Ve skutečnosti rostou prvé dva jmenované na společném stanovišti a ten třetí mezi nimi, coby přírodní hybrid. Takže žádný nový druh. Pan biolog to, ve snaze být slavnější, přepískl.

Když se vracíme zpět, u auta stojí odrostlejší tele, kost a kůže. Až mám chuť mu dát pár pesos, ať si něco koupí k snědku. Později míjíme skupinku dospělých krav, ve stejném výživném stavu. Ač z dálky vypadají kopce zeleně, není tu nic než hechtie, agáve a akátovníky. Nic dobrého k pastvě.

Další stanoviště, kde roste Turbinicarpus laui, je trochu odlehlejší. Projíždíme městečkem Villa Juarez a míříme na západ. Kamenitá cesta nám dovoluje jízdu na jedničku, maximálně na dvojku a je nekonečná. Auto je rozpálené sluncem, otevřenými okny dovnitř vniká nepříjemný vlezlý prach. Pavel vytahuje knížku a podle obrázku v ní, určuje polohu stanoviště. Nakonec se to daří. Opouštíme auto a scházíme po sádrovcovém svahu, plném krásných vranečků. Terasovitý svah je jimi doslova poset. Jejich sytá zeleň kontrastuje s bělobou podkladu. Všechny jsou natočeny směrem k východu.

Překonáváme hlubokou rokli nyní suchého potoka a šplháme do svahu směrem k vyhlédnutému sedlu mezi kopci. Společně s Turbinicarpusem laui zde roste nádherný žlutotrnný Thelocactus hexaedrophorus, Ferocactus echidne a zvlášť hezké bílé koule Mammillaria candida. Mezi nepříjemně trnitým porostem Agave lechuguila nacházím svlečenou hadí kůži. Jediná stopa. Auto na protější straně údolí je jako malá tečka. Okolí je nádherné. Pestrá zeleň rostlin na sádrovcovém podkladě a nad tím sytá modř oblohy, je dostatečnou odměnou pro naše oči.

pokračování příště...