Trnitým Mexikem, část 9. 

Ráno vylézám ze stanu, který jsme postavili na návrší nedaleko silnice, téměř na hranici států Queretaro a Hidalgo. Pod námi je údolí, které lemují vysoké skalnaté kopce pohoří Sierra del Doctor. Pomalu si začínám připadat jako ropušník, které občas zahlédneme. Jak slunce postupně prohřívá vzduch, dostává se do mě energie. Brzké ráno je nejbolavější.

Vydáváme se na zaručeně skvělé místo, plné burser. Poradil nám to jejich pěstitel z Ostravy, a protože udal přesný kilometr silnice, o úspěchu nebylo pochyb. Bursery jsou skvělé pro bonsaje. Jejich semena jsou poměrně ceněná, protože mají krátkou klíčivost. Sám jsem to vyzkoušel. Druhým rokem nevyklíčilo ani jediné.

Dáváme si na sběr semen jenom hodinu. Na bohatém nalezišti to stačí a navíc, údajně rostou kolem silnice. Údajně. Buď to byl šprým, nebo náš ostravský navigátor si spletl čísla, či snad rovnou silnici. Po burserách ani památky. Nacházím jen Coryphantha radians a C. clavata, spoustu juk a trnitého křoví. Pohybujeme se po strmých srázech. Pohled dolů nahání strach. Vzdáváme to.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens, Vista Hermoza   Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens - květ
Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens, Vista Hermoza
foto © Vlad. Zatloukal
 
Kvetoucí Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens v kultuře
foto © Vlad. Zatloukal

O několik kilometrů dále parkujeme u nového hřbitova, postaveného na nalezišti chráněného Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens. Spousta jich muselo vypustit duši, aby udělaly místo bezduchým tělům lidí. Trvá nám dlouho, než prohlédneme jejich maskování. Potom to jde rychle a nalézáme jedince těsně vedle pneumatik našeho auta. Něco podobného jsem zažil na ostrově Cres. Kolem se rozléhal ohlušující koncert cikád. Chodil jsem mezi olivovníky a marně je hledal. Do okamžiku, než jsem zaostřil zrak na první z nich.
 
Přecházíme silnici a vylézáme na protější kopec. Pavel chce najít Turbinicarpus pseudomacrochele, který zde má růst. Obcházíme temeno kopce, kde nejčastěji turbinikarpusy rostou, ale marně. Pod námi je městečko Vista Hermosa. Trochu to v nás budí rozpaky. Nová výstavba, pravidelné ulice, perfektní asfalt, kostely, hřiště, školy. Celá obec obehnaná plotem a dovnitř se vjíždí bránou, jako do kasáren. Později nám bylo řečeno, že to vláda postavila pro lidi, kteří přišli při záplavách o obydlí.

V sedle s vedlejším nižším kopcem nacházím poměrně vzácný Thelocactus hastifer. Jeho zlatožluté ostny se třpytí na slunci. Má zajímavou stavbu těla, protože pod zemí je velká řepa, nad ní úzký krček a pak krátké vejčité až sloupovité tělo. O pár metrů níže obdivuji vitalitu kaktusů. Na kolmé stěně, jako přilepený, roste Echinocactus platyacanthus, ale úctyhodných rozměrů. Odhaduji rostlinu na metrákový kousek.

Zkoušíme popojet a najít místo, kde by hledaný turbinikarpus mohl být. Míjíme novou osadu, kterou jsme sledovali s kopců. Vpravo od silnice se objevuje objekt jako vystřižený z filmů o amerických lapácích. Dva ploty, ostnatý drát, strážní věže, nízké baráky. Všechno opuštěné.

Přehrada u Vista Hermosa

Přehrada u Vista Hermosa

Záhy se nám odkrývá pohled na hladinu přehrady. Zelená voda, sevřená úzkým skalnatým údolím, se táhne do velké dálky. Dostáváme se ke skalní stěně, ve které je vylámaný tunel. Před ním stanoviště ostrahy. Vjíždíme do skály. Po stranách jsou vidět jeskyně odbíhající doleva i doprava. Stěny zjizvené hroty sbíječek svědčí o lopotném úsilí člověka. Možná člověka zavřeného v tom opuštěném lágru před tunelem. Za tunelem je soutěska, jejíž kolmé stěny vyvolávají závrať z výšky. A další tunel 1 600 metrů dlouhý.

Za tunely to obracíme zpět. Když projíždíme kolem opuštěného lágru, tak Pavel prohlásí:„Takový kriminál bych nechtěl prožít.” Kdoví. Možná lepší než ty, které jsme míjeli po cestě a byly obehnány vysokou zdí, bez naděje na únik.

V Cadereytě vybíráme z četných hospůdek, až přebereme. Seňora, která nás obsluhuje, zapomněla vrátit peníze při placení. Volám ji zpět, aby nám přepočítala účet. Jelikož jsem počítal rychleji a ve španělštině, začala se omlouvat, že nemá drobné. My již nejsme gringové! Nabízím jí drobné a nakonec i spropitné.

Několik kilometrů za městem se zabydlujeme na noc, u napajedla pro zvířata. Uměle vytvořená nádrž pod svažitým terénem, která zachytí při dešti vodu pro dobytek. Kolem jsou statné stromy kaktusu Myrtillocactus geometrizans. Na článcích jeho koruny jsou současně květy, poupata i plody. Svádím boj s mravenci, kteří mají o semena stejný zájem.

Myrtillocactus geometrizans
Myrtillocactus geometrizans

Nad ránem proklínám prodejce spacího pytle, který jsem si na cestu pořídil. Do extrémních teplot -5 stupňů. Klepu kosu. Zapomněli připsat, co musí mít člověk na sobě. Po rychlé snídani ujíždíme k Mexico City. Kolem 18 hodiny jsme nahlášeni u Milana. Ještě před hlavním městem zastavujeme u malé osady, abychom se trochu zkulturnili a dali si oddech. Pavel píše zážitky, já se vydávám ke skalnatému návrší, prozkoumat terén. Kolem polní cesty jsou políčka brambor a kukuřice. Patrná je snaha o rekultivaci svahů, osázených borovicemi.

Z nedalekého domku na mě vyrazí dva psi. Co pes, to jiný fotr. Zuřivě na mě doráží a žena z domku civí a civí, nemá zájem je okřiknout. Vystupuji strmým svahem a očima ohmatávám každou píď země, jestli zde nejsou kaktusy. Je zde hustá tráva, ale to mě neodrazuje. Zpoza skal na mě vybíhají čtyři psi. Velikost vlčáků, každý jiný, jejich rychlost příliš velká na můj ústup. Obkličují mě jako zatoulanou ovci, urputně řvou a cení zuby. Zužují kruh kolem mne.

Volám na Mexičana, který sedí na skále, poslouchá tranzistorák a hlídá krávy. Nechává mě, ať si to s nimi vyřídím sám. Pařez. „Vy hajzlové,” řvu na ně česky. Sehnu se pro kameny a házím je po nich. Mířím přesně, ale uskakují skvěle. Hra o větší strach. Zpočátku jsem jej měl já. A ne malý. Ozvalo se zaskučení. Že by trefa? Kruh povoluje. Tak takhle na vás zbabělci! Potvrzuje mně to i místní žena, která jde pěšinou přes kopec. Před vrcholem sbírá kamení do zástěry.


Ve tři vyrážíme k Mexico City. Ve tři odpoledne. Tedy „Buenas tardes”. S pozdravem během dne je to trochu složitější, než u nás. Dopoledne je Buenos días, odpoledne Buenas tardes. Když jsme odpoledne pozdravili Buenos diás, dívali se na nás jako na pitomce. Po té příhodě si Pavel nastavil na hodinkách budík na dvanáct hodin, povel ke změně pozdravu.

Sjíždíme ze severu k hlavnímu městu. Dosud jsem si dost dobře neuměl představit zprávy o smogu nad Mexikem, které se u nás občas objevily. O kotli nehybného vzduchu, který dusí milionové město pod sebou. Fialovožlutý poklop nahání hrůzu. Z průhledné zóny je to jako špinavá výkladní skříň. Pomalu se do toho noříme. Vjezd do pekla.

Mexico City   katedrála
Mexico City   katedrála

Musím zbystřit, protože silnice nabývá jiný charakter. Opět nebezpečí zleva i zprava, od automobilů, které se proplétají nekonečnou frontou pětiproudé dálnice. Mám v očích obě zrcátka, protože řidiči hledají skulinky v jízdních pruzích a bez jakéhokoliv upozornění je využívají.

Před pátou jsme před Milanovým domem. Sledujeme Mexičana, který dělá šéfa ulice. Celý den sedí u vchodu do domu a za pár pesos, které dostane od řidičů, parkuje auta. Do rukou dostane pesíky a klíčky. A stará se. V ulici, zdánlivě ucpané auty, najde volné místo. Když není, parkuje na chodníku. Dokáže popojíždět po deseti centimetrech, aby mezi ostatní, strčil další auto. Dáváme mu dvacet pesos, za uklizení auta na noc a přistavení v osm ráno ke vchodu. Vřele děkuje a je náš.

U Milana vzdáváme díky koupelně. Jeho dva psi nás lákají k hrám. Paní domu nám připravila skvělou večeři. Snad to v dobrém oplatíme. Po večeři, u Corony extra, probíráme politiku, Mexiko i kaktusy. Při nedávném neštěstí v Acapulcu, kde zahynulo 200 lidí, byla postižena hlavně chudá čtvrt domorodců. Jejich křehké domky byly smeteny sesuvem půdy. Turistická část města, vystavěná z pevnějšího materiálu, zůstala téměř nepoškozená.

Ráno jedu s Milanem do banky, směnit peníze. Před vchodem stojí tři policajti v neprůstřelných vestách. Náčelník má mobil, dva další opakovačky opřené o pás. První dveře se nám otevírají na fotobuňku, druhé nám otevírá úřednice od přepážky. A ochotně, protože Milana znají. Jedna z nich ho objímá a líbá. Muy bueno. Měním v kurzu 4,2525 DM vůči Pesos. A po dalším objetí a polibku opouštíme banku.

Bezpečnostní opatření jsou nezbytná. 25 miliónů lidí sebou nese milionové problémy. I tak se některým gaunerům podaří banku vykrást. S lupiči se ale nikdo nemazlí. Žádné tři výstřely do vzduchu. Jak nám jeden policista sám řekl, je to škoda munice a hlavně času. V přímém přenosu dávali v televizi vyjednávání s lupiči v bance. Nakonec posledního z nich policista zastřelil zezadu do týla. Podruhé to neudělá.

(pokračování příště)


Text a foto ing. Vlad. Basovník
Fotografie na lokalitě u Vista Hermosa – Vlad. Zatloukal
Fotografie z Mexico City – www.corbis.com