Další putování je zážitek. Rovná lajna cesty se ztrácí na obzoru, ale je plná děr a výmolů, takže se kodrcáme nekonečně dlouho přes táhlé údolí. Občas se zastavíme u velkých sloupů Ferocactus steinesii var. pilosus, které září svým červeným otrněním a mají právě velké plody se semeny.

Konečně se dostáváme k cíli u malé vesničky. Domky z hlíny, ale na zdech nechybí nápisy od poslední volební kampaně. Politici jsou všude stejně vlezlí, když chtějí nahoru. Hledáme drobný kaktus Turbinicarpus valdezianus var. albiflorus, což se nám záhy daří. Vedle něj roste Glandulicactus uncinatus a skvělý Echinofossulocactus lloydii.

Po prohlídce okolí vesnice se vracíme stejnou cestou. Za Mazapilem vidíme horníky, vracející se z noční šichty. Zastavuji. To musím mít na fotce, abych ji ukázal švagrovi, který byl úderníkem karvinských dolů. Dva muži jedoucí na oslech, na hlavách přilby, oblečení, ve kterém před chvílí vyfárali na povrch. Ruce v kapsách, hlavy jim klimbaly ze strany na stranu. Jejich “poulička” je vezla bezpečně domů. Když jsme vyběhli z auta, osli je vzbudili. Dlouze nám mávali. Ti horníci. “Do prdele, to bych chtěl vidět to parkoviště u šachty,” slyším za sebou Pavla.

Znovu projíždíme ruinami starého městečka. Bylo to hornické sídlo. Kolem něj opuštěné štoly s těžebními věžemi, díry ve svazích a haldy hlušiny. Zachovalý zůstal jenom kostel. Až za světla hodnotíme silnici dolů do Conceptión del Oro. Strmé svahy nad silnicí jsou posety balvany, které hrozí sesutím. Některé již na cestě jsou a musíme je objíždět. Projíždíme kolem nově budovaného povrchu vozovky. Kameny různých tvarů se skládají těsně vedle sebe a pak se zasypávají pískem. Dokud je písku dost, je jízda celkem dobrá. Po prvním větším dešti se ze silnice stává dokonalá vibradora.

V horách jsme chytili defekt. Zastavujeme u první Vulcanizadory. Mladý hoch nafouká pneumatiku a zjišťuje, že je v ní několik děr. Říká, že by to chtělo dovnitř duši, ale nemá takový rozměr. Marně se ji snaží sehnat u sousedů. Zastavujeme u další dílny, která vypadá jako kůlna na dřevo. Přitom na stěně visí nápis NONSTOP. Majitel sedí v autě vedle kůlny, protože venku je poměrně chladno, a čeká na zákazníka. Přijímá naši objednávku a my usedáme do auta a sledujeme jeho práci. V té dílně by se naši bezpečáci vyřádili, mít tu šanci. Dráty s elektřinou tažené kdoví odkud, přibité hřebíky k trámkům konstrukce. Žárovka visící na drátě pod plechovým stropem. Žádné jističe, všechno připojené napřímo na dráty, vylézající ze země jako žížaly po dešti.

Jeho práce nás zaujala natolik, že byla skvělým divadlem. Být na jeho místě, tak pneumatika letí kilometr daleko do chaparalu. Ručně sundal pneumatiku z disku a hledal díru. Nenašel ji. Nasadil pneumatiku na disk, nafoukal ji a ponořil do vody. Do bublinkující díry vrazil hřebík, vypustil pneumatiku a sundal ji z disku. Běžným způsobem, jako u nás ji opravil, nasadil na disk a nafoukal. Vzhledem k tomu, že tam byly ještě dvě díry, rituál ještě dvakrát zopakoval. Zcela klidně a v pohodě. Chtěl za to patnáct pesos, jako za jedinou díru. Asi se nudil.

Pár kilometrů dále zajíždíme do terénu na noc. Jak slunce zapadá, ožívají žluté svícny Opuncia tunicata. Lahoda zraku. Ty malé stromečky svítící do dálky, jsou nádherné. O to horší je přímý styk s nimi. Jejich tvrdé háčkovité trny se zarývají do kůže tak pečlivě, že nejdou vytáhnout. Při odstraňování se trhají i s ní.

Jsme necelých dvě stě kilometrů od Zacatecasu, hlavního města stejnojmenného státu. Na příští den plánujeme náhodné zastávky v terénu a večerní přesun kolem Zacatecasu k městu Fresnillo.

Ráno se rozehříváme horkou kávou. Teplota klesla na čtrnáct stupňů, což je nezvykle nízko. Dlouho se nezdržujeme a po pár kilometrech odbočujeme z trasy na Zacatecas k Matehuale. Ševynek ujel přesně třicet kilometrů, když se kolem objevují terénní vlny v širokém údolí, které nás svádí k zastávce. Prolézáme plotem velkého ranče a pouštíme se přes planinu k terénním vlnám. Pustit na nás někdo psy, máme skvělý zážitek. Stromy žádné a plot čím více vzdálenější. Mezi řídkou trávou nacházíme první kaktusy. Početnější zastoupení je na kamenitých návrších. Ariocarpus retusus, Mammillaria potsii, Mammillaria chionocephala, Lophophora wiliamsii, Coryphantha potosiana a další. Popocházíme po návrší a fotíme skvělé rostliny. Ze vzdáleného ranče se k nám vydal jezdec na koni. Asi jsme z té vzdálenosti podezřelí. Z vedlejšího návrší nás chvíli pozoroval, a když viděl, že jsme neškodní blázni, zmizel.

Vracíme se k silnici směr Zacatecas. Slunce ukazuje poledne. Nikdo nevolá k obědu a ani nás to nemrzí. Na křižovatce si dáváme v restauraci tradiční kávu a pivo. Vychutnáváme mexický klídek. Žena, která nás obsluhuje, by stála za hřích. Záhy se však vedle ní objevuje mexický zbojník ála Francisco “Pancho” Villa. Urostlý snědý chlapisko s nezbytným černým knírem. S ním žádné drobné! Tak tedy ani s ní. Ostatně, Pancho Villa zbojník ani nebyl. Byl nebo nebyl? Pro bohaté ano, pro chudé hrdina. Tak už to bývá. Není člověk ten…

O dvacet kilometrů dál nás láká táhlý hřeben kopců, který protíná silnici. Necháváme Ševynka u plotu a rozcházíme se, každý na jinou stranu silnice. Na temeni kopce nacházím rozsáhlou populaci Ariocarpus retusus. Velké i malé rostliny, většina z nich právě kvete. Variabilita rostlin i květů je úžasná. Začínám zjišťovat, že při současném tempu fotografování mně pětatřicet filmů nebude stačit.

Pavel se vrací se stejnými nálezy. Hodně ariocarpusů a mezi nimi Lophophora wiliamsii. Peyotl. Tady by už ani neměla růst. To nemůže narkopolicie uhlídat. U auta děláme fiestu. Čistíme semena, píšeme zážitky. Slunce je na prst od obzoru a opět dává vyniknout bílým ježkům Opuntia tunicata.

Po dvou dnech vyzouvám boty. Dvě noci spánku v autě, na nohou od rána do tmy a nikde koupelna. Chodidla mě pálí a není divu. Takové opruzeniny jsem na nohou v životě neměl. Blahodárná pitná voda jim dělá nadmíru dobře. Po ní heřmánková mast. A zase je bueno. Mezitím tma ukryla okolí. Zvedáme kotvy s úmyslem přespat někde před Fresnillem.

Ráno nás vítá o dvě stě kilometrů dále. Blížíme se k Fresnillu. Je zde intenzivnější zemědělská oblast.Objevují se vzorně obdělaná pole s kukuřicí, vojtěškou, ovsem. Je vidět pole s paprikou, cibulí, zelím. Také výkonnou techniku. Kombajny John Deer, řezačky kukuřice, závlahy. Zásoby krmiva přikryté fólií. Holštýnské plemeno krav. Trochu jiný svět než doposud. Ranče jsou upravenější. Hornické město Fresnillo je po ránu plné lidí. Proplétáme se ulicemi a hledáme směr na Durango. Před továrnou, kterou míjíme, stojí socha dělníka s ozubeným kolem. Jako náš soudruh z minula.

Míříme opět na sever. Pár kilometrů za městem nás staví černí muži narkopolicie. Odstavují nás stranou a začíná výslech. Kdo jste, odkud, kam, co vezete. Jeden se nás ptá, jaký máme k sobě vztah. Vyhýbáme se amerikánskému slovu amigos, i když je ze španělštiny. Říkám, že jsme campaňeros. Policajt nám sugestivně naznačí rukou mezi nohama, co jsou u něj campaňeros. Pavel vyletí jako sršeň. “Klid”, mírním jej. “Ať si o nás myslí, že jsme buzeranti, jen když nám dá pokoj.” Dává mu pod nos balíček českých žvýkaček. A cesta je volná. Na vola volovinou.

Zvlněná krajina kolem silnice je zelenější. Zastavujeme u památníku v podobě zeměkoule v místě, kde probíhá pomyslná hranice obratníku Raka. Památník je zmalovaný spreyery do nedůstojné podoby.

Pár desítek kilometrů dál stavíme cíleně pod kopcem s bílým křížem na vrcholu. Naleziště Echinofossulocactus coptonogonus, Echinocereus pulchellus var. weinbergerii a dalších hezkých rostlin. Prolézáme plotem ranče, který je na dohled. Nikdo si nás nevšímá. Z kopce je nádherný výhled do krajiny. Široké údolí, za nímž se objevují kopce Sierra El Azufre a ještě dále Sierra Guadalupe. Pod námi je kruhová ohrada a v ní dva muži na koních chytají do lasa odrostlá telata a vypalují jim značky. Nebýt ohrady ze železných trubek a opodál stojícího terénního auta, jsem rázem ve filmech dětských let.

Sedím u železného kříže, kolem něhož je omotaná bílá látka jako šála. Kříže jsou na návrších kolem vesnic a měst velmi časté. V Mexiku je 93% obyvatel katolíky. Zbytek tvoří protestanti, bez vyznání a jen jedno procento jiné náboženství. Původní indiánské náboženství katolická církev důkladně vymýtila.

Kolem kamenů pastvin nacházíme hledané kaktusy. Fotoaparáty mají práci. V rovině pod kopcem nacházíme hezkou koryfantu, kterou naši předchůdci označili jako Coryphantha aff. villarensis. S tím nemohu souhlasit a jeden zralý semeník a fotografie mně snad dají později za pravdu.

Abychom se nevraceli zpátky do Fresnilla přes policejní kontrolu, odbočujeme z hlavní silnice na místní komunikace, s úmyslem projet vesnicemi pod horami a „zkrátit” si cestu do městečka Valparaíso, kde hodláme nocovat.

První vesnice, kterou projíždíme má zajímavý název - Emancipación. Asi zde ženy dosáhly svého. Pohybujeme se v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů. Kolem jsou však políčka s kukuřicí a hlavně paprikou. Papriku vesničané právě sklízí. Z pole ji sváží ke svým domovům, kladou ji jednu vedle druhé na holou zem nebo rovné střechy domů, kde ji suší. Z dálky to vypadá jako záhony rudých růží. Sušená se odváží do sběren. Všude to voní paprikou. Když si však vzpomenu na výskyt salmonely u nás, zjištěné v mletém pepři, či paprice, již se nedivím.

Vesnice jsou většinou dokonale obehnané ostnatým plotem. Ostnaté ploty jenom zvyšují počet trnů v Mexiku a jsou jich nesčetné kilometry kolem polí, cest a silnic. Na cestách vedoucích z vesnic bývají rošty z kulatiny, aby jim domácí zvířata neutíkala ven. Hlad je však mocnější, než strach z roštu. Viděli jsme krávu, která bez rozběhu rošt přeskočila a šla se poohlédnout po nějakém žrádle. Ve vesnicích volně pobíhají prasata, koně, osli, krávy, kozy, ovce, drůbež a psi. Prasata mívají na krku dřevěný trojúhelník, aby neprolezla ostnatým plotem. Často jsou uvázána za nohu vedle domu. Při průjezdu jednou vesnicí si nám dvě prasata lehla, bezprostředně před autem do velké louže uprostřed silnice. A měla fiestu.

Kličkujeme po špatných cestách, které jsou ve vesnicích ještě špatnější. Musíme se ptát, kde jsme a kudy se jede dál. Někde není vidět živáčka, tak podle mapy a buzoly určujeme výjezd z vesnice. Bývá to obtížné, protože cesta se nenápadně točí mezi domky a těžko se odhaduje, která je ta pravá. Všude si však najde cestu vlezlá Coca-Cola. I po těch nejhorších cestách se kodrcají náklaďáky s colou a v každém zapadlém koutě ji mají v chladicím boxu.

Konečně jsme se propletli několika vesnicemi na asfaltovou silnici, spojující Fresnillo a Valparaíso. Ševynek vyráží slušnější rychlostí k dnešnímu cíli. Valparaíso je malé městečko ležící v rozeklaném údolí, v nadmořské výšce 1882 metry. Lemují jej hory Sierra de Valparaíso, které dosahují necelé tři tisíce metrů výšky. Zastavujeme na okraji u nového motelu. Cena 70 pesos za dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím je skvělá. Stěhujeme celý náklad auta do pokoje, abychom v něm udělali pořádek. S nadšením se vrháme do sprchy. Pouštíme si v pokoji televizi. Za chvíli mám dojem, že jí řediteluje Železný z Novy. Každých pět minut reklama. Hodinový film se promítá 84 minuty, protože má dvanáct vstupů s reklamou. Výtečná kultura. Vynikající televize pro prostatiky. Každou reklamu vítají s nadšením, protože jim neunikne děj filmu.

Po generální očistě vyrážíme do ulic. Hned vedle motelu je novostavba domku. Majitel staví svépomocí. V primitivní peci na dvoře pálí cihly. Topí pneumatikami, takže v okolí je bezva klima. Je sedm večer a obchody jsou stále otevřené. Kdyby někdo něco potřeboval. My však nemůžeme najít vhodnou restauraci. V jedné je hodně nakouřeno, v druhé připravují jen americké hamburgery, ve třetí nám sličná dívčí obsluha sděluje, že kuchař již odešel domů.

Konečně na náměstí je podnik, který nám nabízí pohostinnost. V přízemí je velká cukrárna, do patra s restaurací se vchází širokým schodištěm.Na stěně je vyobrazen starý dům s nápisem Hacienda, který stával na místě dnešního. Odhaduji tak podle kostela stojícího za ním. Zdi jsou vyzdobeny dobovými fotografiemi z mexické revoluce.

Ta začala v roce 1910, kdy sílil odpor proti prezidentovi Porfiriu Díazovi. Lidem se nelíbil rostoucí vliv zahraničního kapitálu, který se zaměřoval na těžbu surovin a zároveň měl daňové úlevy. Začaly se ozývat hlasy po pozemkové reformě a navrácení půdy těm, kterým byla ukořistěna. Postupně se vytvořily tři rolnické armády jimž veleli Pascuelo Orozko, Francisco “Pancho” Villa a Emiliano Zapata. Hlavně Zapata dosáhl velkého věhlasu a dodnes je možné se setkat s ulicemi a vesnicemi pojmenovanými po něm.

Revoluce skončila na konci roku 1916, kdy se ve městě Queretaro sešlo Ústavodárné shromáždění. Výsledkem byla nejpokrokovější ústava té doby. Obsahovala svobodu shromažďování, tisku, rozdělení moci zákonodárné, soudní a výkonné. Prohlašovala půdu i nerostné bohatství za národní majetek, který nemohou nabývat cizinci. Zavedení osmihodinového pracovního dne a šestidenního týdne, zákaz práce dětí a zavedení minimální mzdy. Mexická revoluce byla dlouhá komplikovaná, plná intrik a nenadálých zvratů.Nakonec byl zavražděn i miláček Zapata.

Prohlížím si fotografie mužů i chlapců, kteří s odhodláním hleděli do čočky fotoaparátu. Skupinky ozbrojenců se sombrery na hlavách, přepásaní zásobníky s náboji, v rukou pušky.

„Buenas Tardes, seňores,” ozývá se za mnou a vyrušuje mě z přemýšlení. U stolu vedle Pavla stojí pikolík jako vymalovaný. Mladý malý hoch, bílá čepička, bílá zástěrka, pečlivě složený ubrousek přes levé předloktí. Jsme sami v prostorné restauraci. Personál je zde jenom pro nás. Zítra mám narozeniny, důstojnější to ani nemohlo být. Objednáváme jídlo, k tomu pivo.

Pikolík před nás staví pivo a uctivě se ptá: „Algo más?” Něco víc? Za chvíli přináší lupínky z kukuřičné mouky a opět jeho: „Algo más?” Když své „Algo más” vyslovuje asi po dvacáté, neudržím se a říkám: „Dej nám pokoj.” A přinesl dvě piva. Platíme sto pět pesos, což byla naše největší útrata v restauraci za celý pobyt, ale pětačtyřicáté narozeniny jsou jednou za život.

Vstáváme v devět, děláme pořádek v zavazadlech, Pavel ještě pere. Používá sice jenom „běžný” prášek, ale výsledek je skvělý. V jedenáct se vydáváme na další cestu. Kousek se vracíme směrem na Fresnillo a u osady Lobatos odbočujeme do kopečků. Den bereme jako odpočinkový a nemáme určené zastávky, jen konečný cíl, městečko Salinas v San Luis Potosí.

Krajina kolem je nádherná. O to horší je cesta. Zvlněná, klikatá, na mnoha místech spíše pro terénní auta. Ševynek však hrabe statečně. Cesty jsou oplocené ostnatým drátem nebo nekonečnými kamennými zídkami, které se šplhají zvlněným terénem do nedohledna. Míjíme veřejnou prádelnu. Se skály padá malý vodopád a v tůni pod ním perou ženy v automatkách svých rukou. Prádlo věší na ostnaté keře a ploty, takže nepotřebují ani kolíky. Chudobný kraj, přesto jsou vidět televizní antény, satelity a občas i auta.

Projíždíme oblastí, která připomíná Prachovsko. Nevysoké kopce jsou posety pískovcovými skálami. Vytvářejí nádherné scenérie. Osamělé sloupy vyčnívají vysoko nad borovice. Za jednou vesnicí vidím na stráni u cesty kaktusy. Nacházíme kolonii nádherných echinofosulokaktusů a mezi nimi Echinocereus pulchellus. Obě rostliny rostou pod borovicemi.

Dostáváme se do úrodnějšího kraje. Kolem cesty je vidět pole brambor, ovsa, kukuřice, sady jabloní a broskvoní. Také vesnice, kterou záhy projíždíme je bohatější. Kousek za ní v údolí je malá přehrada. To je ten zdroj lepších podmínek. Těsně před městečkem Jerez míjíme další přehradu. Je mnohem větší, ale na dně je jen malá louže. Zelené dno přehrady spásají stáda ovcí, koz, koní a krav. Za městečkem Jerez najíždíme na asfaltovou silnici a za pár okamžiků jsme v Zacatecasu, hlavním městě stejnojmenného státu.

Zacatecas byl založen v roce 1 546 díky výskytu stříbra v jeho okolí a pokládá se za bránu k severu. Více než třicet procent stříbra Mexika se těží právě zde. Nejdůležitější důl je La Mina del Edén, což se dá přeložit jako Důl ráje nebo Rajský důl. Je to krásné město plné památek. Zajímavý je akvadukt z 18. století, který připomíná římské stavby. Dominantou náměstí je Bazilika s nádherným portálem, postavená v mexickém baroku. Barokních staveb je zde hodně. Nad městem upoutává zrak každého návštěvníka kopec Cerro de la Bufa, Soví pahorek, který je vysoký 2667 metrů a na jehož vrcholu je kostel. Nahoru se dá vyjet lanovkou, která projíždí kolem dolu na stříbro. V roce 1914, za mexické revoluce, dobyl město Pancho Villa se svým vojskem. Dodnes shlíží na město ze svého koně na pomníku.

Při příjezdu do centra hledáme místo k parkování. Nakonec uvízneme na okruhu kolem malého parčíku, odkud vychází průvod dětí v maskách. Doprovází je třeskná hudba a kordon policistů, kteří zastavují provoz na silnicích. Průvod končí na náměstí před katedrálou. Chvíli se potloukáme městem. Kupujeme pohledy a voláme Milanovi do Mexico City, abychom nahlásili návštěvu na pondělí 20. října. Do té doby máme čtyři dny na terén.

K večeru se dostáváme k městečku Salinas. Táhlá pláň za městem končí pohořím, jehož vrcholky dosahují tří tisíc metrů. Zajíždíme mezi křoví. Terén je mírně zvlněný a kamenitý. Velmi rychle nalézáme hledané rostliny Echinomastus laui. Nádhera. Jejich vytrnění je špičkové. Procházím širokým okolím a kochám se krásou těchto kaktusů. Největším zklamáním jsou hromady smetí, které je pohlcují. Odpadky jsou vyváženy mezi křoví a nikoho tady asi nezajímá, že za vykopání takové rostliny je postih dle Washingtonské dohody. Jak někteří obhájci postihů říkají, domácí ničení je přirozené.

Večer se zvedá nepříjemný studený vítr. Docela kosa. Vaříme hrachovku ze sáčku a chystáme se ke spánku v autě. Měsíc se kulatí a osvětluje krajinu kolem nás. Teploměr ukazuje čtrnáct stupňů. Vstáváme brzy. V noci jsem dvakrát startoval Ševyna, aby nás zahřál. Je jen osm stupňů. Než začne vřít voda na kávu, obcházím znovu okolí a loučím se s těmi nádhernými rostlinami. Snad se jim podaří přežít na okrajích hromad smetí, snad se změní myšlení samotných Mexičanů a začnou si to chránit sami. Adiós!

(pokračování příště...)

Text a foto ing. Vlad. Basovník