Astrophytum asterias

Prolézáme plot, za kterým je těžko proniknutelné houští. Bujnost vegetace přináší přímořské klima. Po přejezdu Sierra Madre Oriental se podnebí mění. Je zde vlhčí vzduch a teplo. Subtropy. Narážím na kozí stezku a jí se prodírám kupředu. Na stromech jsou nádherné trsy Tillansia ionantha. Keře se rozestupují a mezi nimi nás zaujmou kamenité plácky poseté kaktusy. Echinocereus reichenbachii vytváří celé kolonie, které jsou jako vojáci ukryti mezi kameny podobného zbarvení. Tilandsia ionantha, na okrajových keřích, má vlivem slunce nádherné vybarvení od zelené, až po sytě červenou barvu.

Na malém prostoru se objevují další kaktusy. Velké ploché Homalocephala texensis, Hamathocactus setispinus, Mammillaria meiacantha. Mezi stromy trčí Pilosocereus palmeri. Na cefáliích má zralé semeníky. Jenom asterias není vidět. Po dvou hodinách to vzdáváme. Zkusíme to na jiném stanovišti.

Homalocephala texensis

Bohužel jsme se zakecali a minuli odbočku z hlavní silnice. Vzbudila nás až hlídka federální policie. Proklepli nás bez následků. U prvního obchodu vytahujeme mapy a svoláváme valnou hromadu. I když je asterias lákavý, necháváme se přesvědčit Mexickým zálivem. Na mapě pěkná zátoka severně od Tampika rozhodla o další trase. V obchodě se ptáme na cestu, která k ní vede. Odpověď je rychlá. Zpět za hlídku policie a pak doprava.

Hledání zas tak rychlé nebylo. Po několika kilometrech se ptáme elektrikářů, kteří opravují vedení. Odpověď je opět rychlá. Zpět za hlídku policie a pak doleva.

„Poslyš, asi nás budou honit kolem těch policajtů tak dlouho, až nás sejmou,” říkám Pavlovi. „Tak zastav u nich, ti by to měli vědět.”

Poslali nás dál k Tampiku a pak doleva. Ani to nebyla ta správná cesta. Končíme v docích rozlehlého přístavu. O nějaké klidné zátoce ani vidu. Obracíme a přes Tampiko míříme k jihu. Snad tam bude líp. Stačilo k tomu pouhých dvě stě kilometrů. Až v Tuxpanu se nám podařilo sjet autem na pobřeží Mexického zálivu. Na břehu je opuštěný maják, dokonalost ruší nedaleká tepelná elektrárna. Máme v úmyslu přenocovat přímo na břehu Atlantiku.

Voda je příjemně teplá a dokonale smývá pot z našich těl. Horší je návrat k autu. Vrhnou se na nás stovky, sotva viditelných mušek a koušou jako velké. Není před nimi úkrytu. Ani oblečení nás nespasí. Zalézají pod košile a štípou jako posedlé. Nezbývá než zatroubit na ústup. Bereme nedaleký motel za sto pesos pro oba a po teplé sprše se domáháme večeře. Jsme jediní hosté. Je po sezóně. Kuchařka sice již spí, ale vzbudí nám ji. Oblažila nás perfektními rybami, salzou a tortillami. K tomu corona-extra. Pohoda.

Brzy ráno se brouzdám vodou podél pobřeží. Dobře se dýchá. Sbírám ploché schránky nějakého mořského živočicha. Na horní straně je kresba pěticípého obrveného květu, ze spodní dva drobné otvory, snad pro nožku nějakého plže. Nedaleko břehu rybáři roztahují sítě. Na moři za nimi kotví velké lodě a další se míjí při cestě na Tampiko a Veracruz.

V deset se vyklubal Pavel. Ještě jsme se ponořili do vln Atlantiku. Sami na rozlehlé pláži. Pro našince je to pohoda příjemného ovzduší i vody. Domorodci pomalu přezouvají zimní obuv.

Ve dvě se vracíme do vnitrozemí. Projíždíme okrajem Tuxpanu, kde sídlí námořní vojsko. Jeho lodě kotví v hlubokém zálivu, do něhož ústí řeka. Kolem jsou novostavby přepychových vil. Vracíme se směrem na Tampico. Silnici lemují plantáže pomerančovníků, ananasů, mandarinek, banánů, avokád. Divoké stromy jsou obaleny bromeliemi a phylocactusy. Bohatá pastva je znát i na dobytku, který je zde kulatější. Udržovaná pole střídají početné sady. Více vody, více peněz.

Odbočujeme na Tempoal a blížíme se k pohoří Sierra Madre Oriental. V malé vesnici absolvujeme vojenskou prohlídku a pár metrů za ní se necháme nalákat do restaurace. Připadáme si jako na návštěvě. V rohu sedí starší žena a plete. Obsluhuje nás mladá Mexičanka a je snad první, která se na nás usmála a snaží se komunikovat. Ke kávě dostáváme koláče jako pozornost podniku. Na otázku “De dónde” vysvětlujeme, kde je Česká republika. Čepýří se kolem nás a když zvedáme kotvy, vyprovází nás k autu a dlouze mává do zvířeného prachu.

Ševynek se zakousává do prvních kilometrů stoupání. Stále je vidět subtropické ovoce, v zahradách krotony. Serpentiny šplhají po svazích, omotávají kopce jako pavučina. Vesnice v horách jsou rozseté na neuvěřitelných místech plných srázů a těžko přístupné.

Dostáváme se pod kolmé stěny skal, pokrytých bujnou vegetací. Z druhé strany silnice, jako obvykle, strmý sráz. Zastavujeme na malém plácku u cesty, abychom si prohlédli porost na skalách. Je to nádhera. Žádný aranžér by nedokázal sestavit takovou scenerii. Kapradiny, mechy, bromelie, orchideje. A mezi tím potůčky vody stékající přímo z oblohy. Stěna nad námi má snad padesát metrů a není místečka, kde by něco nerostlo.Vlhkost nedalekého Atlantiku udržuje vegetaci.

Litujeme, že jsme nevyjeli dřív. Začíná se šeřit a nedá se fotografovat. Škoda. Příště to napravíme. Jedeme pomalu dál a hledíme na skály, dokud nám je tma neschová. Po pár kilometrech na nás spadne mlha jak opona na jevišti. Za oponou na jevišti však všechno utichá, tady to začíná. Kilometry obav, úzkosti a musím přiznat, že i strachu. Cesta je úzká, naštěstí asfaltová s bílým pruhem uprostřed. Nekonečné zatáčky naskládané jedna za druhou.Co je vlevo nebo vpravo, jenom tušíme. Najít vhodný prostor, tak zastavím a nocujeme tady. Po dvou hodinách se naštěstí silnice začíná sklánět dolů. Každým kilometrem mlha řídne a silnice se narovnává. Úleva. Jako když se člověk spokojeně vymočí.

(pokračování příště...)

Trnitým Mexikem, část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13
Trochu Mexika neuškodí (1/2001)

Postřehy z mexické kuchyně - část I. (1/2001)

Setkání u Viescy (4/2001)

Trampování v Mexiku (5/2001)

Návštěva v Jaumave, část 1, 2 (6-7/2001)

Ekologie po mexicku (8/2001)