Když jsme si tak povídali o chiculí, nadhodil jsem, co by se asi stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás novinářům do čaje (pokud by ovšem měla na každého takový účinek jako na indiány). Žertovali jsme o tom, jak by to dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou zbaveni své „pohlavnosti”. „Kristepane, to by byla hotová revoluce”, vykřikl zděšeně kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí!” Názor pořád aktuální. Ale to jsem odskočil.

Ve 22.30 večeříme na kapotě udýchaného Ševynka rybí konzervu a jalpaňosky. Ráno sedím na šutru a čekám, až začne vřít voda. Zaparkovali jsme pod cestou. Po ní za necelou půlhodinu projel již pátý chlap s postřikovací konví na zádech.

Ferocactus glaucescens

Na jedné straně silnice je prudký svah, na druhé křoví, za ním nadzemní betonový žlab závlah a široké údolí jako rajská zahrada. Brambory, toho času kvetoucí (asi druhá úroda), paprika, kukuřice, opuncie nasázené do řad jako zelí. Oáza uprostřed šedivých kopců.

Kousek za městečkem Metzitlan jsou údolí, která vyrážejí dech. Jednak náročností terénu, jednak přítomnou vegetací. Auto necháváme u kostela v malé vesnici a přes obecní pastvinu míříme do baranek nad údolím Metztitlanu. Krávy, které míjíme jsou vůči nám netečné. Směsice ras a barev. Každý pohyb je pro ně ztrátou energie.

Mírné klesání se mění ve strmý sešup. Pokračujeme po vrstevnici. Objevují se nádherné rostliny Astrophytum ornatum, Ferocactus glaucescens, Dolichotele longimamma, Mammillaria schideana. Prodíráme se křovím po strmých svazích. Slunce do nás pere ze všech sil. Jak se blížíme k údolí Metztitlanu, vzduch je vlhčí od jezera v jeho severní části. Terén je velmi náročný. Drobivé nesoudržné svahy. Dostáváme se na dno baranky. Suchý kamenitý potok. Balvany v něm dosahují úctyhodných rozměrů a těžko se překonávají. Nade mnou se sklánějí stromy obalené Tillandsia usneoides. Její záclony jsou nádherné. Vlhký vzduch jako v tropech a kolem poletují nádherně vybarvení motýli.

Našel jsem na dně dvě kostry krávy a kostru osla. I oni mohou šlápnout chybně. Jejich pěšinky však protínají celé údolí a plně je využíváme. Vedro útočí jak komáři po soumraku. Vodu jsme si nevzali. Pavel je někde na protějším kopci.Volám na něj, že se vracím. Cestou k autu nám srdce v krku. Krávy stojí kolem napajedla, ani nevzhlédnou.

Jen za mnou vrzla vrátka obecní pastviny, hledám očima napajedlo pro lidi. A přece. Malý obchůdek s nápisem: CORONA - CERVEZA FRIO.

Doklopýtám k okénku a k mladé prodavačce vyhrknu: „Tres cervezas, por favor, abrir.”

První třetinka snad nedotekla do žaludku, druhá polechtala jícen, až ta třetí je potlačila. Obchodnice si zděšeně zakryla tvář. A to ještě neviděla utěšenou českou hospodu.

Nenechal jsem si ujít procházku Metztitlanem. Pavla sice svrběly paty po kaktusech, ale vzdal to. Město postavené na příkrém svahu má i náměstí do kopce, kterému vévodí v horní části kostel (jestli má i kostel podlahu do kopce jako ten v Chrudimi, to jsme nezjistili). Má zajímavé průčelí. Z dálky připomíná torzo antických staveb. Nad rovnou stěnou je sedm loubených portálů se zvony.

Na náměstí obdivujeme indiánskou keramiku. Několikrát jsme po cestě viděli její primitivní výrobu. Uplácané nádoby naskládají na dvoře do pyramidy, zaskládají je dřevem a zatopí. Samozřejmě se všechno nepodaří, ale co vyjde, je kvalitní. V porovnání s keramikou tisíc let starou v člověku zůstávají pochybnosti. Byli snad dříve vyspělejší? Zabrzdili je primitivnější Evropané?

Pár set metrů za Metztitlanem zastavujeme pod příkrým svahem a šplháme na něj. V okolních barankách je spousta vzrostlých sloupů Cephalocereusu senilis. Známý „Stařeček”. Stařečci jsou to nejen podle vzhledu, ale také dle svého stáří. Nás však přitahují menší rostliny. Mammillaria geminispina, Astrophytum ornatum, Gymnocactus horripilus a Ferocactus glaucescens. Geminispiny právě kvetou. Červené květy na mnohohlavých bílých rostlinách září do dálky. Po srázu šplháme jako kamzíci, abychom udělali několik snímků.

(pokračování příště...)

Trnitým Mexikem, část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14
Trochu Mexika neuškodí (1/2001)

Postřehy z mexické kuchyně - část I. (1/2001)

Setkání u Viescy (4/2001)

Trampování v Mexiku (5/2001)

Návštěva v Jaumave, část 1, 2 (6-7/2001)

Ekologie po mexicku (8/2001)