| Je druhého
listopadu. Poslední den v přírodě. Ani se
nechce věřit, jak rychle to uběhlo. Trochu
jsem měl obavy. Náš věkový rozdíl,
ponorková nemoc. Nic takového nás však
nezasáhlo. Všechno zatím O.K. Točíme kompas
na jih k Mexico City. Ještě jednu zastávku děláme
kvůli kaktusům, pár desítek kilometrů od
hlavního města. Hledám Coryphanthu asterias.
Marně. Místo je intenzivně využíváno
k odpočinku lidí. Jen několik jedinců
Mammillarie magnimammy. Procházíme vesnicí,
přilepené k dálnici. Je zde Španělská
jezdecká škola. Kolem je několik
přepychových domů.
Těsně u
dálnice hrají kluci fotbal. I dálnice zde má
svoje zvláštnosti. Dopravní značky –
Přechod pro chodce, Pozor zvířata, Retorno.
Zajíždíme na travnatý kopec za vesnicí, kde
máme v úmyslu přespat a sbalit batohy. Čím
víc se šeří, tím rychleji se Ševynek
prázdní.
Nakonec sedíme
potmě v autě, které máme nasměrované
směrem k dálnici. Popíjíme José Huervo a
vzpomínáme na posledních třicet dnů.
Sledujeme souvislou kolonu aut, směřující
k Mexico City. Připomíná nekonečný vlak.
Z města vystřelují v pravidelných
intervalech ohňostroj. Barevné efekty jisker.
Silvestr “Všech svatých”.
Loučíme se
s cestováním po Mexiku. Projíždíme
předměstím hlavního města. Naposledy se
Ševynem zdolávám topes a vibradoru. Díky
nocování jsme objeli placené stanoviště na
dálnici a ušetřili třicet pesos.
Počáteční stokilometrová rychlost se mění
na poskakování a posledních třicet kilometrů
jedem jeden a půl hodiny. Pět pruhů v jednom
směru, dokonale zasekaných.
Vrátný
v domě nás uctivě vítá. Úsměv přes celý
obličej. Nabízí mně parkování ve dvoře.
Odmítám a ptám se na Seňora Milana.
„No está,”
odpoví, není doma, odjeli.
Trochu jsme se
opozdili v zácpě velkoměsta, někam museli
odjet, počkáme.
Máme dokonale
času. Opět sledujeme sousedního vrátného jak
parkuje auta lidí, kteří na to nemají čas.
Popojíždí auty v řadě o deset, patnáct
centimetrů, aby tam vsunul další auto.
Dokonale zná všechny značky.
Najednou se
vedle nás objevila Milanova žena a diví se
proč sedíme v autě a nejdeme nahoru. Když
jí říkám, že vrátný je zapřel, komentuje
to slovy: „To jsou celí oni. Nepamatují si
víc, než jednu věc. Milan mu řekl, ať
zaparkujete ve dvoře a pustí vás do domu.
Když jste odmítli parkování, to druhé už
pustil z hlavy. Nemělo to návaznost.”
Vynášíme
batohy do Milanova bytu. Děláme jim v něm
binec, což mě znervózňuje. Radost z nás
mají určitě psi, kteří vidí novou zábavu.
V jedenáct se
objevuje Milan a jedeme na letiště vrátit
Ševyna. Předávačka proběhla bez problémů.
Pavučina na předním skle se skryla za
dřívější malou prasklinu při přejímce.
Trochu jsem měl obavy o boční skla,
poškrábaná trny akátovníků, ale asi jsou na
to zvyklí. Tak čau, Ševyne!
Milan má
nějaké jednání na jihu Mexico City, tak nás
bere jako přítěž. Je to v soukromém
kulturním středisku, které patří libanonské
rodině. Z bývalé fabriky na papír vytvořili
oázu kultury a pohody. Je zde museum obrazů a
soch a dokonce snad největší sbírka
Rodenových děl. Pořádají se zde výstavy a
koncerty.
V kavárně,
kde mají v proskleném pultu úctyhodnou
nabídku zrnkové kávy z celého světa, nám
pinkl připravil kávu se šlehačkou a
skořicí. Lahůdka.
Vracíme se do
centra, kde nás Milan vypoklonkoval z auta.
Jsme na Zócalu.
(pokračování příště...)
|
