14. 4.
1998 – Dvacátý sedmý den - úterý. Ráno jedeme do Pachucy, potřebujeme
vyměnit peníze a navíc jsme dohodnutí, že budeme volat Milanovi ohledně
další cesty (měli jsme spolu jet za Tarahumáry). Snažíme se získat
informace o bance a o místu kde je Larga distancia (telefonní stanice),
nějak se to podařilo a podařilo se dovolat na Danku, Milan je na
Slovensku, kde jel za těžce nemocným bratrancem, škoda, cesta za
Tarahumáry nebude.
 |
|
Osli |
Jedeme
už na hranici hlavního města, kde nám Danka přivezla spacák pro Honzu.
Po rozloučení jedeme na sever po HWY 57. Ještě před tím, než se nám
podařilo na tuto silnici se dostat, jsme se zamotali v městečkách před
hlavním městem, jeli jsme a nevěděli kudy. Kladem této cesty bylo to,
že jsme každý získali kýženou mexickou automobilovou značku ze
šroťáku. Při
objíždění města Queretáro se zastavujeme na km 25, kde vidím velké
bursery. Tyto rostliny rostou od km 1 až po km 25 (nejvíce jich je na
km 17) a rostou dále až na odbočku na San Miguel de Allende. Podle
Rzedovského by to měla být Bursera palmerii, ale je to asi něco
jiného, kmen má vysoký 1,5 metru, zelený až modrozelený, hladký, o
průměru asi 25 cm, celý strom je vysoký 2,5 až 3 metry. Mimo to je tady
taky přítomná Bursera fagaroides, ale ta je zcela odlišná. Má dušička je opět v peří. Kluci zde nacházejí zajímavý echinofosulocactus.
 |
|
Náměstí v San Miguel de Allende |
Pokračujeme
dál na San Miguel de Allende. Před městem zabočujeme okolo velkého
nákupního střediska doprava a posléze přijíždíme k botanické zahradě
Cante, kde dlouhou dobu kraloval Charli Glass. Jedeme do
města. San Miguel de Allende je plné Američanů a je to kulturní
centrum této oblasti, jsou zde výstavní síně, kavárny, restaurace a
hodně obchodů se suvenýry. Jdeme
se najíst do malé mexické hospůdky, kde potkáváme nějaké Švýcary,
ti nás po zjištění, že jsme Češi napadli za to, že jsme se rozdělili ze
Slováky. Říkali - jak můžete chtít do Evropy, kde se všechno spojuje,
když se chováte jinak. Ono je to vůbec zajímavé jak si toho svět
všimnul, takřka každý s kým jsme hovořili se nás na to ptal, asi
nejsme tak nicotný a malý národ. Pozdě
večer se jdeme podívat do jedné nóbl restaurace, kde hraje živá mexická
muzika. Všichni kolem byli ve večerním a my v riflích. Byli na nás
hodní, dovnitř nás pustili, nikdo nás nevyhazoval, ale taky nás nikdo
neobsloužil, mohli jsme mávat jak jsme chtěli, prostě jsme tam
nepatřili a po půlhodině čekání jsme sami odešli, takový vyhazov jsem
ještě nezažil, bylo to pěkné. A
tak jsme hledali dál, až jsme našli jinou kavárnu, kde jsme nejenom
směli, ale nás taky obsloužili. Byla to taky fajnová třída, taky tam
hrála živá muzika a zavírali až po půlnoci. Má dušička byla opět v
peří, kouřil jsem si dýmku, pil pívo a poslouchal jsem dobrý jazz, to
můžu. Hupky do auta a zpět ke Cante, kde jsme zalehli.
 |
|
Katedrála |
Pokračování příště…
část
1 | 2 | 3 |
4 | 5 |
6 | 7 |
8 | 9
| 10
| 11
| 12
| 13
| 14
| 15
| 16
| 17
| 18 | 19 |
20
21 |
22 | 23 |
24 |
25 | 26 |
27 | 28
|
