25.3.1998 – Sedmý den - středa. Ráno nás probouzí
prach a kravál kolemjedoucích nákladních aut, které vozí
sem a tam nějaký sajrajt. Krátký průzkum terénní vlny
kousek od kempu přináší zajímavý objev, fantasticky
vytrněné ancistrokaktusy, asi A. scheeri. Odjíždíme
co nejrychleji a na obzoru vidíme zajímavé kopečky. Co
kdyby tam rostla bájná Mammillaria luethyi, a tak se k těm
kopečkům vydáváme. Jsme příjemně překvapeni.
 |
Ilustrační obrázek M.
luethyi – někdo jej poslal do red. a nepoznamenal jsem
si jméno fotografa, kterému se zároveň tímto omlouvám
– pozn. PP.
Mammillaria luethyi tam sice neroste, ale roste zde
velmi zajímavý Ancistrocactus, Homalocephala texensis
a nějaká Wilcoxia, no určitě se tu dosud nevrtal žádný
kaktusář, alespoň ne český, asi by to tu chtělo řádně
prozkoumat, ale my musíme na sever za tou prťavou mammillárií.
On jednou projížděl Acuňou jeden geolog a uklízečce v místním
motelu věnoval pár kytek. Ta si je klidně pěstovala v plechovce
od konzery na okně tak dlouho, až šel kolem renomovaný
botanik, který byl s těch kytiček paf. Fotku kvetoucí
kytky publikoval ve svém lexikonu pan Backeberg a vyjádřil
myšlenku, že by se mohlo jednat o nějakou rostlinku z rodu
Neogomesia (dnes Ariocarpus). Potom se ta kytka
objevila za zcela jinak záhadných událostí, takřka po
padesáti letech znova. Když se řádně napije, tak má průměr
i přes jeden centimetr z čehož lze snadno pochopit, že
nalézt tuto rostlinu bude velmi nesnadné, navíc nikdo neví
kde roste (Honza Říha říká, že snad někde kolem
Cuatrocienegas).
Ciudad Acuňa leží přímo na hranici USA a
v témž městě je Most přátelství, to je most přes
Rio Grande. Proto, že jsme velmi blízko USA, tak máme
strach z hraničních policajtů. Hledáme místo na spaní
a snažíme dostat se někam dále od cesty. Sjíždíme do
kopců před Acuňou, kolem jsou pastviny, vítr funí neuvěřitelným
způsobem a i když jsme v pustině, tak se tady stále
hemží nějací lidičkové. Protože pořád funí vítr,
tak vyrábíme speciální ohniště v zemi, kolem kterého
jsou kameny aby se oheň nerozšířil, jdeme spát docela
unavení.
Ovšem před tím než zapadne slunce si fotím západ
slunce nad Rio Grande. Kolem nás klidně oddechují
homalocephaly a po kapsách se mi poflakujou zcela exotické
železné „kameny”, ty jsem našel na kamenitých kopcích
před Acuňou, kde jsme nosem po zemi hledali ty prťavé
mammilarie, bohužel nic. Ale koukání po zemi neslo jiné výsledky,
sem tam se objevily takové železné hovínka, jako by pták
železník právě zde odlehčoval svůj trusník, prý se
jedná o takřka čistou železnou rudu a je to krásný „šutr”.
No co, podobných šutrů jsem vlekl z Mexika půl kufru.
(Doma mi Pavelka senior řekl, že to jsou normální kameny a
mají na sobě pouštní lak, že to zjistím, když je
rozbiju. Protože si nechci nechat vzít svou tézi ptáka železníka,
tak je nerozbiju!)
Pokračování příště…
část
1. | 2. | 3. |
4. | 5. |
6. | 7. |
8.
|
