19. 3. 1998 – První den - čtvrtek. Ráno odjíždíme na
pyramidy do Teotihuacanu . Před tím jsme nafasovali auto (na
tachometru bylo 33 642 km ), za takřka cca 90 dolarů denně, a
vyrazili jsme tím hrozným zmatkem (Mexico City je snad
největší autohrůza, kterou si lze představit, ulice
čtyřproudé v jednom směru, předpisy pro automobilisty snad
vůbec neexistují, křižovatky strašné apod.) směr na
pyramidy. Ujeli jsme cca 100 km. Je tam stále stejně krásně, byli jsme se podívat v místním muzeu.
Provádí tam pořád nějaké vykopávky a cesta na pyramidu
měsíce je uzavřena a blok se musí daleko obcházet, tak jsme
ji vynechali.
Je tady pořád plno cizinců a obchodníků
s čímkoliv. Nakoupil jsem tam fůru dárků, dva stříbrné
náramky jsem koupil dokonce za 100 Kč (chtěli i české
koruny). Koupil jsem krásnou modrou masku, chtěli za ní
napřed 300 dolarů, ale ukecal jsem to na 300 peso. Mechulíni
jsou stále stejně vlezlí, na pyramidy jsem tentokrát nelezl a
raději jsem fotil. Po návratu z pyramid jsme jeli na letiště
pro Honzovy doklady a peníze.
Při cestě na letiště jsme se
dostali do velkého trafiku, tak říkají autozácpě, jeden
taxíkář udělal druhému myšku a ten ho dohonil,
v osumdesátce za jízdy mu otevřel dveře od brouka,
pořádně mu nadal a potom mu je zabouch, no tedy jsme čuměli.
Po návratu z letiště jsme volali k paní u které bydlela
Lenka. Ta paní byla češka Daniela Spenser – Grollová
s Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en
Antropología Social. Dohodli jsme se, že se uvidíme na
výstavě českých fotografů v Mexiku. Měli jsme malý
problém, nemohli jsme tu výstavu najít, byla v nějakém
paláci a všichni nás posílali od čerta k ďáblu, ale
nakonec se podařilo.
Všichni tam byli jako na výstavě, to je
ve večerní róbě, jen my jsme byli nachystaní na cestu na
sever. Tam jsme se tedy definitivně dohodli, že Lenka s námi
pár dní pojede, a po výstavě jsme ji vyzvedli. Jela s námi
v té dlouhé sukni, s malým pinglíkem, ve kterém byl
spacák – a to snad bylo všechno. Na výstavě byla snad celá
česká komunita z Mexico City a obrovská hromada mladých
lidí, výstava byla pěkná a byl o ní obrovský zájem, mám
velmi vážnou obavu, že kdyby byla výstavu mexické fotografie
u nás, že by byl o ní takový zájem nebyl. Asi je to proto,
že Mexičani neemigrovali do zimy tak často, jako Češi do
tepla.
V autě jsme měli veškeré věci nachystané a tak jsme
přibalili Lenku a vyrazili na sever směr Qurrétaro. Jeli jsme
kolik to šlo a někde u San Juan del Rio jsme odbočili
z dálnice do polí. Kecali jsme do 3.15 hod, nad námi krásná
mexická obloha, láhev tequily a láhev whisky, no nemělo to
chybu. Z Lenky se vyklubala ženská do nepohody (doma bych to
nechtěl), kecali jsme o všem možným, Honza dělá na AMU
fotografii a rok dělal divadelní režii, takže bylo o čem
kecat a koho pomlouvat.
Pavel se jako obvykle hned po příjezdu
ve spacáku skulil do příkopu a nahlas chrápal, ještě pomalu
ani nezhasl motor od našeho němčoura (VW combi). Asi vůbec
neví, že by měl mít se spánkem kvůli aklimatizaci
problémy. A pak se ráno divil, že jeho wiska, co mu měla
vydržet na ranní hygienu alespoň půl cesty, byla do dna.
Lenka je talent. Vůbec bych se nedivil, kdyby ji přátelé doma
přezdívali pralinka.
Pokračování příště…
část
1.
|
