18. 3. 1998 – středa -
odlet z Prahy společností Delta Air Lines
menším Jambem , letěli jsme
s mezipřistáním ve Stuttgardtu do New Yorku.
Cesta trvala skoro 15 hodin, takřka polovinu
cesty jsme museli být připoutání, samý
turbulence a navíc Delta má staré a škaredé
letušky. Jinak byla obsluha slušná. Už
v letadle jsme si všimli jedné podivné
ženské s hodinkami na krku, vypadala jako
Mexičanka. Pavel byl nějaký nachcípaný a
bral prášky a v letadle seděl v péřové
bundě. Letiště v New Yorku je podobné
letišti v Londýně, rozdíl je v tom, že
každá společnost má svůj port. Trochu
zmatku, imigration office byl na mě slušný,
nejvíce přísní byli na Rusy. Co mě ale
děsně štvalo tak to byly černošský
rasistky, které organizovaly přístup
k imigration office, dělaly tam dusno a byly
tlusté, škaredé a děsně důležité.
Za i. o. jsme si museli vyzvednout bagáž a
jít na kontrolu, nejprve na kontrolu dovozu
potravin a později na kontrolu kufrů, všude
černoši a nikdo po nás nic nechtěl a nic se
neptal. Po kontrole můžete odejít na taxík
anebo jít znovu na letiště na let někam
jinam. To byl náš případ, letěli jsme do
Mexico City. Na letišti jsme čekali 5 hodin a
v Mexico City jsme byli v 23.20.
Na letišti v New Yorku se k nám přidala
ona ženská s hodinkami na krku, kterou jsme
viděli v letadle. Zjistili jsme, že se jedná
o pražskou novinářku Lenku Kučerovou, která
letěla do Mexika fotit indiánské povstalce
v Chiapasu, tedy Zapatovu armádu. Tak jsme dali
řeč při které nám vypila vzácnou plechovku
pravého plzeňského. Že prý nemá žádný
pevně stanovený program, takže jestli by mohla
na pár dnů s námi. Proč ne, v autě místo
je, domluvili jsme se na době, kdy jí v DeFe
vyzvedneme.
Na letišti v Mexico City nás čekal Milan,
má diplomatický pas tak se mu to chodí.
Vyřizujeme formality při příjezdu a stojíme
ve frontě pro cizince, potom pro kufry a na
celní odbavení. Milan nás opouští, jde
jiným koridorem (pro diplomaty). My jdeme na
odbavení, kde si každý zmáčkne tlačítko a
podle toho co se mu rozsvítí, tak buď jde na
kontrolu nebo ne. Já se vydávám nějakou jinou
cestou (ale to jsem zjistil až jsem se ocitnul
mezi lidmi za celnicí), která byla já nevím
pro koho, no byl jsem hrozně unavený a
zazmatkoval jsem, prošel jsem ani nevím kudy a
bylo to.
Měníme si peníze z dolarů na pesa, hned
se mě snažili ošidit o sto dolarů. Milan nás
naložil a autem odvezl k němu domů. Tam nás
čekali Jarda s Honzou, kteří letěli přes
Frankfurt, tedy naši společníci. Dlouho jsme
si povídali, spát jsme šli snad kolem čtvrté
hodiny ranní. Honza měl zrovna talent, a
ztratil ve Frankfurtu všechny doklady včetně
peněz, v letištním autobuse při přejezdu na
letišti. Díky Dance a jejím známostem
v diplomatických kruzích nemusel zůstat spát
na letišti (neměl doklady), doklady dorazily na
druhý den do Mexika a všechno dopadlo dobře.
Milan s Dankou bydleli v diplomatické
čtvrti a měli velmi krásný byt, spolu s nimi
tam bydleli dva černí kokři. Ráno před
šestou je slyšet bubnování a vytrubování
vojáků z blízkých kasáren, je tam
umístěná nějaká jednotka na koních, pro
turistu úžasné, pro trvale bydlícího
poněkud nudné a halasné.
Pokračování příště…
|
