26. 3. 1998 – Osmý den - čtvrtek. Světýlko našeho
ohníčku bylo vidět asi dost daleko, proto že ještě za
tmy se na nás přijel podívat jeden postarší kowboy, kůň,
laso, puška, sombréro, legíny, ze tmy trčel šedivý knír,
blekotavě jsem tohoto ocelového muže pozdravil (ostatní
spali), snaže se vysvětlit, že budu dělat “comida”,
nabídl jsem mu mezkal a to jenom proto, že ani mi nechutnal,
věnoval mu cigáro a byl můj.
 |
Rančer
Ovšem zcela v mé moci byl, když jsem na jeho koně
vypálil bleskem, kůň vytřeštil oči, zaplály mu jako žárovky
obloukovky, vzepjal se a to byl konec ocelového muže, jestli
toho zjančeného koně dosud nezkrotil, tak tam trdluje
dodnes. Napřed s ním přerazil dřevěnou závoru na
pastviny a potom ještě daleko na obzoru bylo vidět jak se
koník snaží vrátit zpět, aby zjistil, kdo ho tak rozčílil.
No byl to prostě strejda Nikon.
A zase hledáme tu zatracenou mamilárii, ale kde nic, tu
nic, jen sem tam nějaká ta parádní homalocefala co mrzačí
koňům kopyta.
 |
Homalocephala texensis
Jezdíme kolem, viděli jsme jak se rodí kůzlata, ale
nefotil jsem to, nechtěl jsem dělat holce potíže, i tak
jich měla dost. A tak jsme zajeli do Acuni a ptáme se na
cestu na Santa Eulalia, no buď jsme blbí my, anebo oni neví
kde to je, asi oboje. U cesty stojí četník, velké břicho,
krásně bílá košile, no prostě nejeďte se ho zeptat
kudy. Až na dva metry je zcela jasné, že jsme pochybili, on
ten důstojný strejda má tu košili celou uprskanou od červený
salzy, no takový malý fleky, ale u nás by si z toho
mohl Ferda mravenec dělat motýlky, samozřejmě, že nic nevěděl.
Ale nakonec se cesta našla a všechno bylo OK. A tak jsme
jeli a jeli a jeli. Kolem plot a plot a plot a žádná odbočka,
všecko zamčený, no úplná Amerika. Jsou to ty americký
manýry, ještě pár let a celý Mexiko bude zamčený. Konečně
se nám podařilo zahnout vlevo, no prostě někdo neměl zavřenou
závoru a tak jsme tam vjeli. Odjeli jsme hodný kus od cesty
a našli místo na kempování. Je tu opět podivné počasí,
večer fučák fučí a ráno fuč a není k nalezení.
Děláme malinký ohníček, máme obavy z požáru a
z prozrazení. Sem tam se objeví nějaké světýlko na
obzoru, už si myslíme že na nás někdo jede, ale asi taky
neznaj cestu, buď nás nikdo nehledal, anebo zabloudili.
Pokračování příště…
část
1. | 2. | 3. |
4. | 5. |
6. | 7. |
8.
|
