MEXICO 1998

Mexický deník Rudy Gryma, část 21.


6. 4. 1998 – Devatenáctý den - pondělí. Brzo ráno vyrážíme směr Lampacito na lokalitu Moarmolejo, kde roste Ariocarpus confusus. Na lokalitě jsem po třech letech a je to poznat, ariáků je tu pomálu, jen samý Thelocactus conothelos var. aurantiacus. Šli jsme se podívat na místo, kde byl před třemi lety Ivoš a našli jsme celkem velkou populaci rostlin, ale i tam byly vidět vykopané kytky. Při cestě s kopce na nás přišla bába mexičanka co ji to tam patří a stěžovala si, že se jí nelíbí že ji tam lezeme a tak jsme ji dali 10 peso a byl pokoj, vždyť měla pravdu.

Jel jsem klukům ukázat kde rostou Dion edule a naleziště zvláštní formy Ariocarpus trigonus s tenkými tuberkulemi – na staré cestě na Lampacito. Projíždíme zpět přes Aramberii a zastavujeme na nalezišti Ariocarpus confusus před vjezdem do Aramberii (odbočka na St. Dolores), lezeme na kopec a fotíme rostliny. Horko je úděsné, na skalách je tak 50 stupňů a my s Pavlem jdeme dělat průzkum na další kopce. Všude kolem konfůsusy, ale jen tak roztroušeně. 

Při cestě zpět k autu je vedro čím dál tím víc nesnesitelné a Pavel se mi ztratil. Dorážím k autu sotva pletu nohama, jsem úplně na dně. Polívám se vodou a piju pívo. Čekám, kdy se objeví Pavel a nic, začínám mít strach a spolu s Jardou bereme ruksak s vodou (pro sebe) a pivem (pro Pavla) a jdeme ho hledat.

Škrábeme se znovu na kopce a Pavel nikde. Jdeme prohledávat kopce (Pavel byl taky u konce sil), snad se mu nic nestalo. Mátožíme se mezi kopci a řveme jako na lesy. Při hledání Pavla jsem objevil velmi početnou a velkou populaci Ariocarpus confusus. Nakonec jsme ho objevili, Pavel se zamotal mezi kopcema, ztratil semena, orientaci a chytil úpal jako my všichni. Popletl si cestu a vyšel tak o kilometr a půl níže u jiné cesty než jsme měli auto. Viděl nás zespoda a volal ať pro něj přijedeme, že už nemůže, ale vítr odvál naše a jeho volání do horoucích pekel. Nakonec jsme ho uviděli jak se chudák belhá po silnici a tak jsme mu jeli naproti, no měli jsme toho všichni dost. 

Jeden by nevěřil, ale to vedro je zákeřné. Chtěl jsem mu nadat do blbců, ale byl na tom ještě hůř než my (Honza ten skolaboval už před několika hodinami) a tak jsem to spolknul. Navíc – pivo co do Pavla teklo, syčelo tak nahlas, že by mne stejně neslyšel. To první, co si nalil do hlavy, se snad odpařilo dříve, než dotekla slza do bachoru. Mexiko na nás opět vystrčilo růžky.

Jedeme na naleziště La Soledad, kde rostou Lophophora, Echinocactus horizontalonius bílý květ. Všude funí vítr a zvedá prach a písek, po tom co jsme zažili u Arambarii se mi ani moc nechce vylézat z auta. Všechny rostliny jsou zatáhlé do země a tam, kde jsem před třemi lety nacházel hojně rostlin, tak tam nebylo nic vidět, ony tam tedy byly ale my jsme je nemohli najít. Vracíme se kousek zpět na 90 km naproti „letiště“. Toto „letiště“ je prý letiště narkomafie, kde se dopravujou drogy z Jižní Ameriky . Není tam příliš bezpečno a večer jsme viděli přistávat letadýlko, ale kdyby se někdo ptal, tak jsme zrovna na moment raději oslepli a ohluchli.

Jedeme po polní teraserii jak daleko to jde, jedeme hledat naleziště Encephalocarpus strobiliformis. Auto necháváme v suchém řečišti, Honza se ještě nevzpamatoval z úpalu a zůstává v autě. Po půl hodině chůze křovím nacházíme onu bájnou lokalitu. Je to populace několika set rostlin a jsou ve velmi dobré kondici. 

Fotíme a přichází žízeň. Pavel dává návrh, že když zajdu do auta pro plechovku piva, že mi doma koupí láhev whisky, mám taky žízeň a deru se chroštím zpět, beru sebou trochu vylepšeného Honzu a několik plechovek píva. Pavla to stálo dvě láhve whisky, když vypil první pivo tak chtěl další, když jsem se ptal jestli platí původní podmínky tak mě nazval něčím, ale za dvě láhve jsem si to nechal mimořádně líbit (doma se to snažil splnit, já jsem to nevyužil, ale tam v té pustině to člověka hřálo, že je majitel dvou láhví), a tak jsme doklopýtali zpět k autu. 

Kousek jsme se vrátili a našli pěkné místo na kampování. Udělali jsme ohníček a měli jsme návštěvu. K ohni se nám přišel ohřát velký škorpión, tak šest centimetrů, ohnutý ocásek si nastavoval na ohřáté kameny a byl bílý, bílí prý nejsou tak jedovatí.

Pokračování příště…

část 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20


Autor: Rudolf Grym, Ostrava  
 
 

(C)

zpět