Minule jsem končil geohintonií s tím, že je zástupkyní jednoho z
posledních monotypických rodů. Jak se nám to Mexiko postupně
odkrývá, ubývá jich. Přibylo nám aztékium, pelecyfory jsou taky dvě
a v posledních několika letech padla i výjimečnost Strombocactus
disciformis.
 |
Strombocactus disciformis
MZ 319, Caňon de Moctezuma, Que.
|
Rod Strombocactus ustanovili Britton a Rose v roce 1924 a
jako typovou rostlinu uvedli Strombocactus disciformis. To
však neznamená, že tady začíná botanická historie strombokaktusu.
Rostlina byla v té době známa už téměř sto let. Poprvé ji popsal
Augustin Pyramus de Candolle (1778-1841) jako Mammillaria
disciformis v roce 1928. Druh pak v průběhu let prošel rodem
Cactus, Echinocactus, Ariocarpus a dokonce
Pediocactus, prý pro shodné generativní znaky. V té době autor
rekombinace stavěl své důkazy na semenech… I náš A. V. Frič nenechal
strombokaktus stranou svých úvah. V Československých zahradnických
listech z r. 1924 píše nejen o Strombocactus turbiniformis,
ale zároveň popisuje varietu seidelii, lišící se od typu délkou
okvětních lístků.
Již léta bylo známo, že jednotlivé populace s mezi sebou více či
méně liší a že jsou populace, kde rostou výrazně menší rostliny.
Rostlinám se časem začalo říkat „minimus“ a dočkaly se
platného popisu formy od Říhy a Don Pedra. A v téže době vzniká i
popis Strombocactus jarmilae z dílny J. J. Haldy, který si
jméno pro jistotu posichroval jak na úrovni druhu, tak subspecie.
Žabomyší spory o tento strombokaktus byly zasazeny do doby sporů o
další taxon, jímž je bezesporu opravdu převratný objev
strombokaktusu s fialově červeným květem. Byl prakticky současně
popsán jako Strombocactus disciformis ssp. esperanzae
Glass & S.Arias a Strombocactus pulcherrimus J. J. Halda. Co
bylo dříve, vejce, slepice, esperanzae či pulcherrimus,
nevím.
 |
Strombocactus
disciformis ssp. esperanzae
|
Pak je dlouhá pauza. Až v novém tisíciletí, přesněji v roce 2010
vychází popis zatím posledního příslušníka rodu Strombocactus,
kterým je vskutku majestátní Strombocactus corregidorae
S. Arias & E. Sánchez.
A ve stejném pořadí se objevovaly jednotlivé strombokaktusy v mojí
sbírce. Disciformis jsem pěstoval už v mládí. Pan Polok z
Třemešné ve Slezsku, legendární pěstitel ferokaktusů, jich měl ve
sbírce snad čtyřicet a rád jsem se k němu na přelomu dubna a května,
když mu nádherně kvetly, zastavoval. A od něj jsem měl i svoje první
rostliny. A po otevření hranic, když naši první cestovatelé vyrazili
do Mexika, jsem se pídil po importních semenech. Sehnal jsem tehdy
jedny z prvních sběrů Pavla Pavlíčka a bez nějakých velkých
výsevních zkušeností jsem je vysel. To bylo v roce 1996. A jak Pavel
říká, že bych měl být zavřený za týrání kytek, tento výsev je toho
asi nejjasnějším důkazem. V krabičce od nanukáče jsou dodnes. Mají
asi dva centimetry substrátu, vodu jen párkrát do roka. Ale důvod k
přesazení moc nemám. Vždyť každoročně kvetou a ve svých sedmnácti
letech mají některé jen něco málo přes centimetr v průměru.
Opravdové minimusy. To i červenokvěté strombáky mám na vlastních
kořenech větší.
 |
Strombocactus
disciformis PA 345, 5 km severně od Peňa Blanca, Que.
|
Ptáte se na corregidorae? To víte, že je mám taky, jak
bych nemohl! Koupil jsem loni na jaře první importní semena, která
byla u nás k mání. A netroškařil jsem. Vzal jsem pro jistotu čtyři
sta semen, protože jsem neočekával závratnou klíčivost. Můj
předpoklad se potvrdil. A neberte to jako výtku, u strombáků to tak
je. Třeba esperanzae jsem sil asi čtyřikrát. Ve vlastní
sbírce sklízená semena. Jednou byla plná miska a potřikráte víceméně
ani ťuk. Tak považuji těch pětadvacet corregidorae za opravdu
dobrý úspěch. Po třech měsících, když trošku narostly, jsem tři
roubnul na peiráky a po tři čtvrtě roce mají něco kolem centimetru.
A oproti pravokořenným pod zářivkami nejsou zas o tolik větší.
 |
Strombocactus
disciformis PA 345, 5 km severně od Peňa Blanca, Que.
|
Na závěr se s vámi podělím o svá pozorování v přírodě. První
strombokaktus jsem viděl předloni na své první cestě s Marťasem
Krpatou. Poslední den, když jsme se vraceli do Mexico City, jsme to
vzali přes Peňamiller k Zimapanu. Odbočili jsme na Mex120 a
zastavili na jedné staré nepřesné GPSce. Už pár stovek metrů před ní
se mi zamlouval jeden postranní kaňon. Tak jsem ten kousek seběhl po
cestě a vyběhl po kozí stezce do svahu a tam jsem našel stovky
malých seschlých disciformisů. Marťas se tak nehnal a našel
exkluzivní rostliny přímo ve vydlabaném zářezu svahu silnice. Nebylo
jich tolik, zato velikostí předčily ty na originálním stanovišti
snad dvojnásobně. Loni jsme se tam byli taky podívat a to už jsem se
do kaňonu nedrápal a šel si vyfotit jen největší kytku, kterou jsme
s Marťasem našli. No, vyfotit… o tom za chvilku. Druhou populaci
disciformisů jsem viděl loni kousek za vysílačem nad Peňamiller. Rok
před tím jsem je tam s Marťasem hledal, jen jsme nedošli až za
vysílač na hranu srázu, kde strombáčky prakticky bez slunce rostou.
Doprovází je L. diffusa.
 |
Strombocactus
disciformis PA 1049, vysílač nad Peňamiller, Que.
|
Esperanzae jsme hledali za Xichú. Moc pěkné městečko, kam
jsme se štrachali neuvěřitelně klikatou, strmou a špatně značenou
cestou z Rio Verde přes Bagres a ztratili spoustu času. Do Xichú
jsme přijeli až večer a dalo nám dost práce sehnat hotel. Ráno jsme
šli posnídat. Narazili jsme na super moderní novou tržnici, která by
snesla snad všechny požadavky byrokratů z Bruselu. Po smažených
vajíčkách jsme vyrazili na strombáky a T. alonsoi.
V Rancho de Adjuntas mi GPSka ukázala lokalitu T. alonsoi.
V poměrně prudkém svahu plném suti jsme našli mnoho zaprášených
T. alonsoi, ale žádný S. esperanzae. A to jsme na to měli
nezvykle hodně času. Karel nás totiž nehonil z lokality, protože v
hotelu zapomněl doklady a musel se pro ně vrátit. Naštěstí doklady
našel, tak byla dobrá nálada zachráněna. Ne na dlouho. V protějším
svahu údolí, kam nás zavedla další GPSka, jsme vyrazili do hodně
prudkého a značně neschůdného zarostlého svahu. A s námi i Vašek
Hlaváček, který chudák trpěl bederním ústřelem a každé zhoupnutí
auta, neřku-li skok na topes, mu působil obrovskou bolest.
 |
Strombocactus
disciformis ssp. esperanzae PA 1042,
Rancho de Adjuntas II, Xichú, Gto.
|
Drápali jsme se každý svojí cestou, Heňa to vzal opravdu zostra,
zpátky cesta nevedla a musel to s Karlem obcházet. Já jsem volil
opatrnější cestu, necítím se v prudkém terénu zrovna jistě. Houby,
zkrátka mám strach chodit po prudkých svazích, kde bych mohl zahučet
hodně hluboko. Šel jsem úžlabím kaňonu a poměrně brzy jsem narazil
na T. alonsoi. Jenže S. esperanzae stále nikde. Když
jsem se více rozhlédl, padla mi do oka povědomá břidlicová skála,
jakou jsem viděl u S. disciformis. Povylezl jsem výše a tam
jsem našel pár S. esperanzae. Jen jediný měl i středové trny.
Ostatní měly jen okrajové trny a byly to jen seschlé plátečky do
dvou centimetrů v průměru. Ale sláva, esperanzae jsem viděl. Ostatní
nebyli o moc úspěšnější.
 |
Strombocactus
disciformis ssp. esperanzae PA 1042
a
Turbinicarpus alonsoi PA 1039
|
Když jsem se vrátil k autu, potkal jsem se tam s ostatními členy
výpravy s výjimkou Vaška. I on se, přes svůj zdravotní hendikep,
vydal na lokalitu. A nevracel se. Volali jsme, pískali, ale žádná
odpověď. Opravdu jsme měli strach. S jeho ústřelem a zálibou chodit
naboso v křuskách hrozilo nebezpečí, že se někde zasekl, nebo
zahučel. Vydali jsme se pročesávat lokalitu. Nakonec jsme Vaška
našli celého a zdravého. Ve stejném údolí jsem měl ještě jednu GPSku
na další populaci S. esperanzae, ale nikomu se tam už
nechtělo. Kromě Xichú byla před časem objevena i vzdálenější
populace asi 25 km východně u vesničky Los Alamos.
 |
Strombocactus
disciformis ssp. esperanzae PA 1042,
Rancho de Adjuntas II, Xichú, Gto.
|
Zatímco S. esperanzae je nejsevernějším zástupcem rodu, na
jeho opačném pólu roste poslední objev, S. corregidorae. Jako
lokalita bývá uváděno městečko Maconi v Querétaru. Ale ono je to
hodně hrubé označení, možná je to blíže k přehradě Zimapan, jenže
mezi ní a lokalitou jsou naprosto neschůdné hory. Snad kaňonem Rio
Moctezuma by se tam dalo po strastiplné cestě pěšky dojít. My se
dostali po vysekané nezpevněné cestě na pár stovek metrů k prvním
rostlinám. Karel nás dopředu upozornil, že je lokalita pod dohledem
bezpečnostní služby a že si máme nachystat všechnu techniku, protože
po výstupu z auta budeme mít sotva dvacet minut na prohlídku, než
nás vyženou.
 |
Strombocactus
corregidorae PA 1056, Maconi, Querétaro (1)
|
A scénář se naplnil. Měli jsme opravdu tak málo času, než se
objevil první Mechulín. Ale i tak jsme měli možnost strávit nějaký
čas s překrásnými rostlinami S. corregidorae. Jsou to
úchvatné, mnohdy až několik desítek centimetrů vysoké rostliny. Mně
připomínaly spíše nějaký telokaktus. Viděli jsme desítky rostlin,
ale přiblížit se dalo jen k málo jedincům. Rostly v prudkém svahu a
většina na naprosto nedostupných místech. Samé větší rostliny, ty
„kapesní“ už asi předchozí návštěvníci vybrali…
 |
F10 Strombocactus
corregidorae PA 1056, Maconi, Querétaro (2)
|
A teď ještě k tomu S. disciformis a jeho fotce – na
lokalitě jsme byli ve stejný den, jako na corregidorae. Já
jsem si večer čistil paměťovou kartu. A nedal jsem si ji zpátky do
foťáku. Takže jsem celý den cvakal naprázdno. Takže nemám jedinou
svoji fotku z lokality a fotky jsem si půjčil od Henryka Sikory,
kterému tímto moc děkuji. Naštěstí mám aspoň záznam na kameře.
Zjistil jsem to poměrně brzy, ale vrátit se na lokalitu, ze které
nás prakticky vyhnali, už nebylo možné. Kdyby se mi ta samá lapálie
nestala už na lokalitě Turbinicarpus graminispinus… Jenže tam
jsem se mohl ještě pro pár snímků vrátit. Proklínal jsem firmu Canon
a její foťáky, ke kterým neposkytuje dostatečnou podporu software a
celou třístovkovou řadu s jejími uživateli hodila přes palubu. Prý
ať si koupí vyšší řadu. Takže když fotím, nelze mi stáhnout do
počítače snímky z foťáku přímo, ale musím vytáhnout kartu a stáhnout
to jinak. A na to jsem doplatil na nejluxusnější lokalitě loňské
výpravy. A co na to Canon? Na opakované žádosti o software
neodpověděl. Takže kdo hledáte značku foťáku, vyhněte se této. Co
když vám bude, stejně jako mně, po pár letech drahý foťák k ničemu?
 |
Strombocactus
disciformis ssp. esperanzae, patnáct let starý
roubovaný import
|
Tím končím seriál o ariácích a
mexických raritách. Věřím, že se vám líbil
a snad se po sezóně zase dostanu ke psaní.