Ariocarpus od A do Z (5)

Tentokrát začnu netradičně deníkem:

21. 10. 2011, pátek
…V Ciudad Vallez jsme doplnili proviant a už jsem hnal Martina po Mex85 na Ciudad Mante v Tamaulipasu. Cestou jsme vyběhli na jeden slibný kopeček, ale bylo na něm ho…. Aby to bylo úplné, nechal jsem tam jedno svoje. Kousek za Antiguo Morelos jsme odbočili na Tulu. Cesta byla celkem kvalitní, jenže měla jeden háček. Opisovala všechny ranče a my si všimli, že nám dochází palivo. Byl jsem dost nervózní, protože cesta vedla neobydlenou krajinou a auta jsme prakticky nepotkávali. Navíc byla cesta na mostech přes říčky tak rozbitá, že jsem měl strach, jestli projedeme.

Nakonec jsme v „městečku“, které na naší mapě nebylo, našli benzinku, natankovali plnou za 360 pesos. Ono naše malé autíčko má jen 40ti litrovou nádrž. Bylo vedro a klima si taky něco hltla. Uklidněni plnou nádrží jsme vyrazili na posledních 40 km do Tuly. Ještě že jsme natankovali – poslední kilometry jsme jeli přes vysoké hory hustě zarostlými lesem a s četnými kameny i skalními bloky ležícími na cestě. Na jedné zastávce jsme fotili stromy doslova obalené Tilandsia usneoides.

Konečně jsme sjeli z hor a vidíme nějakou zastávku, asi to bude Tula. Nastartoval jsem Karlovu GPSku a vidím, že k lokalitě Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus chybí jen pár kiláků. Tak jsem zavelel a jelo se. Přijeli jsme na křižovatku před Tulou, zastavili kousek za ní a vlevo by to mělo být! N 23 00.900 W 099 42.857, 1195 m n. m. Je asi půl šesté odpoledne. Pátráme v ploché mrtvé krajině po ariáčcích. Nic nemohu najít, když tu Martin volá, že jeden vidí. Rychle za ním spěchám a koukám jako na zjevení: první divoký ariák. Trošku mě mrzí, že jsem ho nenašel sám, ale kousek dále si „svůj vlastní“ nacházím sám. Když pak trošku pochopím krajinu a zamyslím se, jak v ní po dešti teče voda, nacházím pár desítek dalších rostlin.

Oplocený pozemek je zdevastovaný auty, tak zkouším vedlejší – tam je rostlinek o poznání více. Když procházíme i „nekočkovské“ části pozemku, nacházíme E. platyacanthus, světe div se – i krásné ploché horizontíky, Coryphantha cornifera, echinocereusy, glandulikaktus a moje odplata Martinovi – první fosulák. Tak to pěkně vyšlo – každý našel tomu druhému jeho milovanou kytičku. Jedeme zajistit nocleh – dnes budeme v hotelu, zasloužíme si. Nacházímě pěkný hotel, výborná cena 375 pesos za dvoulužák. Recepční rozumí kulové, ale nakonec se domluvíme.

Zašli jsme do města, byla tam nějaká oslava s mnoha jezdci na koních. V hotelu jsme stáhli fotky a dali si výbornou večeři. Martin bečel, že byla pálivá salsa, ale já jsem se pěkně nacpával nachos. K večeři byly tortilly s tenkým plátkem hovězího, s hranolky, rýží, zeleninou a cereveza Modelo Especial, 4,5% alc. Na hotelu byla wifi, ale když jsme to zjistili, bylo už pozdě, protože odešly baterie. Jen jsem stihl poslat jednu fotku domů. Na pokoji jsem vyčistil semínka z kočubejek a šli jsme do hajan…“

Na lokalitě jsme našli několik desítek rostlin, byly v dost špatné kondici, dvě měly poupata, tak jsem se těšil na květy. Druhý den jsme vyrazili na agavoidesku a odpoledne jsme na zpáteční cestě plánovali nafotit květy. Jenže ouha, neuvědomil jsem si, čeho jsou schopny kobylky, kterých na lokalitě skákaly desetitisíce. Samozřejme jednu kytku ožraly komplet a z druhé zůstala jen půlka květu, kterou vidíte na fotografii. Kdybych si kytky přikryl den předem sklenicí, mohlo to být na sto procent. Každopádně i ten zbyteček květu ukázal, že se jedná o bíle kvetoucí populaci.

Lokalita je pro každého zelenáče naprosto famózní. Na pár stovkách čtverečních metrů najdete ariák, glandulikaktus, dva echinokaktusy, dva echinocereusy, mamilárku, steňák a cylindropuncii. Aby nebyl můj seriál tak fádní, přidám tady trošku více neariákových kytek.

A než přejdu k typové kočubejce, přidám ještě nějakou tu tulskou:

1. 11. 2011, úterý
„…Sluníčko se už sklánělo k obzoru a my se vydali ještě zkusit lokalitu Lophophora alberto-vojtechii. Lokalitu jsem trefil, našel jsem krásné Thelocactus hexaedrophorus, ale lofku tentokrát našel Martin. Jedinou. A přes veškerou snahu se nám další nepodařilo najít. Martin mi oplatil fosulák nálezem Ariocarpus kotschoubeyanus – byly odkvetlé. Našel jsem pár semínek. Na lokalitě jsme končili dlouho po západu slunce, odjížděli jsme skoro za tmy.

Těsně před odchodem z lokality jsem našel Mammillaria heyderi. Pěkná kytička, jen co je pravda. Lokalita je cca sedm kilometrů na odbočce na El Salado vlevo za železniční tratí. Pak už jsme jeli zpátky na nocleh do Matehualy. Martin chtěl jiný hotel, v tom včerejším byli švábi a pěkný smrad. Našli jsme jiný, s wifi za 280 pesos za oba. Večeřeli jsme v nedaleké restauraci výborné hovězí. Cesta dnes byla hrozná. Marťas koukal po všech ptákách a pak klidně najede v plné rychlosti na jediný kámen nebo dekl na cestě. Ale kytky hledá dobře…“

Protože jsme na lokalitě doslova zatměli, vrátili jsme se tam ještě následující den, leč další albertku jsme už nenašli. A to jsme jí věnovali dobré tři hodiny. Zato jsme našli další dvě mikropopulace Ariocarpus kotschoubeyanus:

Čas odletu se začal rychle blížit a tak jsme po obědě začali ujíždět směrem na jih. Huizache bylo místo, kde jsme chtěli přespat. Měli jsme GPSku na Lophophora williamsii (ssp. grymii), bylo to kousek za křižovatkou. Spousta krásných rostlin, centrum diverzity, jak by řekl Malý Jarda. Z plošiny mě to táhlo více na kopce, kde jsem tušil Ariocarpus retusus. Popojeli jsme autem cca 2 km směrem na Pressa de Guadalupe a před první zatáčkou jsme zastavili a stoupali ke kopcům. Retusáky nikde, zato na zpáteční cestě jsem málem šlápl na kvetoucí kočubejky. Nebyly v typickém zapečeném náplavu bez rostlinného krytu, jak jsem je viděl na předchozích čtyřech lokalitách, ale spíše ve štěrku mezi keři. Kvetly různými odstíny růžové až fialové barvy.

4. 11. 2011, pátek
„…Po prohlídce strombáků jsme se vydali na Rancho Nuevo Sombrerete, kde, jak už to bývá zvykem, Martin jako první našel Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens. Narazili jsme jen na pár odkvetlých kytiček a mazali hledat k Zimapanu Echinofossulocactus sulfureus. Tentokrát jsem ho bohužel Martinovi na oplátku nenašel. Zkoušeli jsme dvě lokality. V podvečer jsme zastavili na místě, odkud se vychází na Mammillaria herrerae.

Zběsilým tempem jsem běžel přes hustě zarostlé strmé kopce podle navigace. Nakonec jsem na GPS dorazil, ale bylo už tak šero, že jsem nic nenašel. Vyfotil jsem veliké Astrophytum ornatum a hned jsem utíkal zpátky, průběžně pískal na Marťase, aby o mě neměl strach, ten však neodpovídal, nebyl na doslech. K autu jsem doběhl za tmy, doškrábaný a navíc s pochroumanou nohou, na kterou mi spadlo uvolněné kamení. Martin s autem na parkovišti nebyl, ale ve tmě jsem viděl světla kroužící kolem, tak jsme se nakonec šťastně shledali. Po pivech noha moc nebolela, ale v autě se to rozleželo. Nebylo to naštěstí v kloubu, jen pohmožděné...“

Tak skončilo naše první společné putování za kaktusy a doufám, že nebylo poslední. Nejen pro mě, ale pro oba, protože s Marťasem bych odjel klidně hned zítra. Dvojka zelenáčů, cholerik Antálek - kliďas Krpata, kteří každý plánovali svoji cestu přes patnáct let, slavila úspěch. Možná bych dnes některé věci dělal jinak, jsem chytřejší o zkušenost, musím se vrátit na některé lokality, protože chci vidět kytky v květu, v jiné hydrataci a hlavně – vidět kytky, které jsme minuli, protože nás nějak nenapadlo je hledat, nebo jsme neměli přesné informace, kde jsou.

Závěrem tohoto dílu minisérie o kaktusech rodu Ariocarpus bych se zmínil o vnitrodruhovém členění Ariocarpus kotschoubeyanus. Standardně bývají popisovány tři podjednotky:

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus z okolí Tuly. Na fotografiích jsem viděl, že ne všechny rostliny kvetou čistě bílé s hnědým proužkem, ale vyskytují se i rostliny v různých odstínech růžové až do fialova. Nevím, viděl jsem jen dvě kvetoucí rostliny. A ty, které mám doma, VM 220 ze stejné lokality, kvetou všechny bíle. Populací, kde se vyskytují bíle kvetoucí rostliny, je více, i u Huizache jsem viděl hodně světle kvetoucí kytičky. Pěkně bíle kvetou i kočubejky z Buškova sběru z Mama de León. Podle některých našich „botaniků“ je popis variety neplatný a byl uveřejněn, podle mě zbytečný, popis Ariocarpus kotschoubeyanus ssp. neotulensis.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. macdowellii – Backebergův popis je dost strohý, říká jen, že rostliny jsou menší a vzhlednější. To by se hodilo na většinu mých výsevů! Většinou se takto označují rostliny ze severnějších nalezišť z Coahuily.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens – zahrnuje dobře definovatelné rostliny z oddělené enklávy v Querétaru z okolí Mesa de León. Rostliny jsou zřetelně větší, mají strukturovanou horní plochu „kopýtek“ (odtud jméno variety – znamená to sloní zub – v tomto případě není podobnost se sloními kly, ale s jejich stoličkami, které mají podobné povrchové zvrásnění) a taky mají temeno a brázdy bradavek kryté delší vlnou. Mají i trochu rozdílnou životní strategii. Zatímco předchozí variety vyhledávají ploché jílovité či sprašové náplavy, často bez jakékoliv další vegetace, elefantidensky rostou spíše v kamení v mírném svahu. Na této varietě se opět vyřádili čeští „rádobybotanici“, kteří Skarupkeho popis neuznávají (něco mi říká, že jim vadilo neuložení holotypu?) a přejmenovali ji na ssp. skarupkeanus. Aspoň že tak, vždyť snad jen kočka nemá mezi ariáky varietu jarmilae.

Před časem ještě přibyla další, dnes mezi pěstiteli akceptovaná forma, popsaná jako Ariocarpus kotschoubeyanus ssp. sladkovskyi. Takto jsou označovány rostliny ze San Luis Potosí, lokality nesou jména San Francisco, La Morita, Rio Verde a další. Rostliny jsou o poznání větší, mají hladký povrch tuberkulí. Člověk by řekl, že je to taková hladká elefantidenska. Tyto rostliny jsem bohužel v přírodě neviděl, prý jsou často doprovázeny Lophophora koehresii.

A na závěr ještě dvě jména: ssp. angelensis nom. prov. od Tanque de los Angeles, SLP – prý přechod mezi ssp. sladkovskyi a ssp. neotulensis a ssp. zacatecasensis nom. prov. z okolí Matamoros, Zac. Obě jsou to katalogová jména a asi tušíte z čí dílny.

Takže jsem se vyřádil na dalším ariáčku a přemýšlím, co do příšího dílu. Tento poslední předprázdninový jsem trošku nafoukl fotkami doprovodných kaktusů, ale doufám, že se vám i tyto líbily. Koneckonců mě před časem Pavel žádal, jestli bych nenapsal něco o lokalitě, kam se určitě vyplatí zajet. A ta u Tuly za to určitě stojí!

Na shledanou příště,
Třeba tady, u Tuly.
Tohle není žádné hřiště,
Jen lehátko pro kaktusové přítuly.
Kdo chce vidět kočičku,
Jednu mám u malíčku.

Petr Antálek