|
V jednom z předchozích čísel slíbil Pavel za
mě (beze mě), že napíšu něco o rostlinách rodu Ariocarpus.
Koneckonců, proč ne. Jsou to tostliny, které mi učarovaly už
v dětství, když jsem je poprvé viděl na rozmazaných
fotografiích v knize Pěstování kaktusů pánů Fleischera a
Schütze. Horší to bylo s jejich dostupností, psal se asi rok
1983 a mně se podařilo koupit sbírku po zemřelém krnovském
kaktusáři, panu Krákorovi. Ta koupě ovlivnila hodně můj
další život. S kytkami jsem koupil i Die Cactaceae od
Backeberga – a protože dílo je v němčině, musel jsem slíbit,
že se budu učit na gymnáziu německy. Mimochodem, tou koupí
Backeberga jsem trošku naštval Lumíra Krále, který měl na
komplet zálusk.
Ale zpátky k ariáčkům, jak svoje milované
kytky nazývám. V koupené sbírce byly i dva A. kotschoubeyanus, jeden
A. trigonus a tři A. retusus. Ten
největší z nich, který, roubovaný na malý pes, už tehdy byl
v desítce květináči. A je v mojí sbírce dodnes. Má čestné
místo mezi všemi těmi polními a studijními čísly ostatních
ariáků a pokud byl vyset z importních semen (jak jinak v té
době), určitě má rodiče někde v okolí Huizache.
Zabývat se systematikou, to by bylo asi nošení dříví do lesa
a jsou na to povolanější, ale neodpustím si některé svoje
vlastní komentáře, které si snad, jako letitý pěstitel a
dnes už i bažant-cestovatel, mohu dovolit. Začnu neogomesií:
Ariocarpus agavoides
 |
| Ariocarpus agavoides |
Popis ing. Castaňedy pochází z roku 1941 a od té doby je
tento druh vystaven intenzivnímu zájmu ze strany pěstitelů a
sběratelů. Je s podivem, že to agavoideska na původní
lokalitě do dnešních dob vydržela. Já sám osobně jsem ji na
typové lokalitě neviděl a doufám, že to jen proto, že jsem
ji nenavštívil. Kamarádi říkají, že se při troše štěstí dá
pořád pár kytiček najít. Rostlin z typové lokality je v
našich sbírkách spousta a myslím, že není důvod další
rostliny loupit v přírodě.
V okolí Tuly je prý více lokalit,
údaje kolísají mezi třemi až pěti, ale kdykoliv jsem se
někoho na toto zeptal, všichni nakonec uvedli jedinou. Snad
jediný akronym uváděl dvě čísla a to RS 602 a 602a, u které
bylo napsáno „SW of Tula“. Nabídka se mockrát neopakovala,
ale podařilo se mi pár semenáčků dovést do květu a udržet je
v kultuře. Když jsem se autora ptal, jaký je mezi nimi
rozdíl, řekl mi, že si to moc nepamatuje a že je to to samé.
RS 602a se už v nabídkách neobjevuje. Moje rostlinky RS 602a
jsou malinko odlišné od SB 370 nebo PP 208 či MZ 202, mají
užší a delší tuberkule, na konci občas lehce rozeklané. Ale
hodnotím na základě dvou klonů a jejich potomstva.
Před
časem, když u nás strašili s CITESem, jsem si objednal u
Steva Bracka semena s označením SB 370 a byly to první
pravokořenné ariáčky, které mě potěšily svými květy. Vyséval
jsem je v roce 1996 a o to více mě letos bolelo, když jsem o
pár z nich po patnácti letech bezproblémové kultivace
přišel. Inu, zálivka je u ariáčků vždycky sázka do loterie.
 |
| Ariocarpus agavoides SB 370 |
Když jsem byl asi před deseti lety na návštěvě u kamaráda na
Slovensku, viděl jsem v jeho sbírce dva květináče s importy
z různých lokalit. Ptal jsem se ho na obě lokality a
dozvěděl jsem se, že rostliny s vyšší sběrovkou jsou z
lokality vzdálené několik desítek kilometrů od Tuly. Časem
se lokalita stala známou a je to taky ta, kterou jsem
navštívil. Většinou bývá označována jako 30 km jižně od
Tuly, nebo Las Cruces.
Cesta z Tuly je pro našince poněkud
nestandardní, přirovnal bych to k čerstvě navezenému
makadamu s vyjetými kolejemi. Když to člověk protrpí a má
příznivý protivítr, který milosrdně vane mraky prachu za
vás, po třiceti kilometrech v nenápadné pravotočivé zatáčce
zastaví a vydá se na první kopeček vlevo. Pak už jen zbývá
chodit uctivě v hlubokém předklonu po lokalitě, míjet krásné echinokaktusy, glandulikaktusy, koryfanty a mamilárky,
vyhýbat se trnům všudypřítomných cylindropuncií a vzývat
Štěstěnu, aby mu do cesty postavila agavoidesku.
 |
| Ariocarpus agavoides PA 037 Las Cruces |
S kamarádem Martinem jsme na lokalitě strávili skoro čtyři
hodiny a výsledkem byla jediná rostlina! Určitě jich tam
bylo více, ale bohužel nekvetly, tak se hledaly špatně.
Zkoušeli jsme malé holé plácky mezi vegetací, kde jich má v jakýchsi hnízdech růst nejvíce, ale nenašli jsme ani tuberkulku. A kdo zná moji absolutní lásku k ariáčkům,
dovede si představit, že jsem každou mýtinku prolezl po
čtyřech. Zkoušeli jsme hledat i pod nízkými keříčky, kde
jsem nakonec našel moji jedinou „divokou“ agavoidesku.
Když
jsem to pak probíral s kamarády obeznalými situace, dospěli
jsme k názoru, že na lokalitě je opravdu jen pár zbývajících
dospělých rostlin a populace potřebuje klid, aby se
vzpamatovala. Každopádně tato jediná rostlina mě utvrdila v přesvědčení, že se jedná o rozpoznatelnou populaci, která by
si zasloužila nějaké taxonomické zhodnocení, na jaké úrovni,
to už nechám na jiných.
 |
| Protidrogová hlídka |
Rostlinka, kterou jsem našel, mě na první pohled zaujala
širokými, až lžičkovitě ztluštělými a prohnutými
tuberkulkami. V kultuře jsou rostliny tmavší, člověk by
řekl, že dostaly více dusíku a taktéž mají kratší a širší tuberkulky, často s koncovým roztřepením a působí
kompaktněji. Mám je z více zdrojů – LH, KMR a RS a týká se
to všech. Je velká škoda, že se tato svébytná agavoideska
neobjevuje v nabídkových listech a uniká kaktusářské
pozornosti. Už jen proto, že je v přírodě tak málo rostlin,
by si to od nás určitě zasloužila.
Na lokalitě jsem měl
ještě jeden zážitek. Přestože – a možná právě proto – že je
lokalita na severojižní cestě mimo civilizaci a je asi
jednou z tranzitních cest drogových pašeráků, je velmi
pečlivě hlídaná vojáky. Při návštěvě lokality jsem musel jít
dvakrát s rukama nad hlavou k autu, u kterého patrolovala
desítka po zuby ozbrojených vojáků a podrobit se kontrole.
Počáteční obavy však byly rozptýleny, protože se vojáci
chovali velmi korektně, až přátelsky. To když zjistili, že
jsem gringo z Evropy, který fotí nějaké hlouposti na
bezvýznamné kótě.
 |
| Ariocarpus agavoides od Las Cruces (vlevo) a od Tuly RS 602a
(vpravo) |
Poslední (zatím?) překvapení u Ariocarpus agavoides přinesli
Sotomayor a kol. v roce 2000, když publikovali popis Ariocarpus agavoides ssp.
sanluisensis, lišící se od typu
především zachovalými trny v areolách. Roste v Municipio
Guadalcazar ve státě San Luis Potosí. V době popisu popisují
autoři dvě oddělené populace, na kterých lze nalézt mnoho
rostlin. Dnes je situace jiná, populace jsou zdecimované
sběrateli. Mně samotnému si jeden „pěstitel“ z Frýdeckomístecka stěžoval, že když byli na lokalitě, našli
pouhých třináct rostlin a že je to tam pěkně vyrabované.
Sami jich přivezli šest nebo sedm. Jen jsem se ho zeptal,
jestli ho těší, že sami zredukovali populaci na polovinu…
Stejně jako populace od Las Cruces, i sanluisenské zůstaly u našich pěstitelů bez většího zájmu. Na největší tuzemské
burze je nabídka malá a navíc jsem ani nezaznamenal větší
poptávku, protože nemám pocit, že by se po těch několika
málo rostlinkách zaprášilo. Škoda, měli bychom je vkultuře
co možná nejvíce namnožit pro případnou reintrodukci. Já mám
ve sbírce pár nedospělých semenáčků a mohu potvrdit
zkušenost jejich původního majitele, že rostou o poznání
pomaleji než typové rostliny. Prý kvetou o několik týdnů
dříve.
Na shledanou s bravíkem se příště těší Petr Antálek
|
