 |
| Kvetoucí Ariocarpus
bravoanus ve sbírce |
Minule
jsem se rozloučil s příslibem setkání s Ariocarpus
bravoanus. Druh byl popsán v roce 1992 Hernandezem a
Andersonem a malinko zůstal stranou zájmu, protože v té
době vévodily kaktusářskému zájmu geohintonie a nové
aztékium, a taky hrozby orgánů ochrany životního
prostředí, slibujících pokuty, zabavování rostlin a
vyhrožujících nutností registrace všech CITES rostlin a
kaktusových sbírek.
 |
| Ariocarpus bravoanus
PA 284 |
Když už jsem se dotkl systematiky – druh
původně popsaný jako Ariocarpus bravoanus je dnes
systematiky dělen na dvě subspecie: nominotypickou ssp.
bravoanus a dále ssp. hintonii, což je náš
známý Ariocarpus fissuratus var.
hintonii. Objev A. bravoanus potvrdil
Andersonovu teorii vývoji areoly a jasnou spřízněnost
rostlin rodu Neogomesia, Ariocarpus a
Roseocactus. Anderson demonstruje příbuznost těchto
rodů na umístění areoly, která je u původního rodu
Ariocarpus v paždí mezi bradavkami, u rodu
Roseocactus se protahuje podél bradavky, až se
nakonec u rodu Neogomesia přesunuje k hrotu
bradavky. Jsou známy formy A. retusus, které mají
také protaženou areolu podél celé bradavky a navíc ještě
i vybavenou drobnými trníky; bývají označovány jako
Ariocarpus pectinatus. I některé formy A. retusus
ssp. scapharostroides mívají protaženou
terminální areolu, např. známá PP 378 7 km S of Las
Tablas.
Ariocarpus bravoanus má terminální areolu
jako neogomesie, ale povrch bradavek ukazující jasnou
příslušnost k roseokaktusům. Příbuznost k A. fissuratus
var. hintonii je zřejmá na první pohled, „nafouknuté“
roubovance A. bravoanus ve sbírce pana Hájka z Třemošné
jsem nebyl s to rozlišit od A. fissuratus var.
hintonii. Koneckonců oba taxony mají k sobě blízko i
geograficky, jediná známá lokalita bravíků u El Nuňez není tak
daleko od Matehualy, kde rostou hintoňáčky.
 |
| Ariocarpus bravoanus
PA 284 |
Ještě bych zmínil pokus J. Haldy (1998)
přeřadit A. bravoanus jako nižší taxonomickou
jednotku pod Ariocarpus kotschoubeyanus.
Nemyslím, že to bylo právě šťastné řešení, ale jak se
říká, na každém šprochu pravdy trochu a tak jsem se
pokoušel na to dívat i jinýma očima. Při trošce (větší
trošce) představivosti a znalosti růstu pravokořenných
rostlin by se určitá analogie dala najít v tom, že
tuberkule nedospělých rostlin jsou výrazně delší a až
starší dospělé rostliny se oplošťují a tvoří jakousi
plochou mističku, jak to známe u kočubejek. Podle Vojty
Myšáka existují dvě krajní formy - jsou rostliny, které
si ponechávají delší tuberkule, jsou řidší a jakoby
naježené a potom protipól kompaktnějších rostlin.
Přechod mezi oběma formami je plynulý a na lokalitě
rostou pohromadě.
Před časem se v jedné sbírce objevila bíle
kvetoucí rostlina z importních semen. Podařilo se mi získat pár
semen F1 generace a už se těším, jestli mi v F2 generaci
„vypadnou“ nějací bíle kvetoucí bravíčci. Mohlo by to být
napřesrok. V roce 1999 zveřejnil Lüthy kombinaci Ariocarpus
fissuratus ssp. bravoanus. Na konec této polemiky
bych jen vyjádřil svůj názor na zařazení A. fissuratus
var. hintonii jako subspecie A. bravoanus. Pokud
už autor této kombinace chtěl vyjádřit blízkou příbuznost obou
taxonů, mohl zachovat časovou souslednost nálezů a kombinaci
uvést spíše jako A. hintonii ssp. bravoanus. Mně
to je jedno, pro mě to bude vždycky bravík.
 |
| Příjezd do El Nuñez |
Po tomto sáhodlouhém úvodu odskočím z
hotelového pokoje, kde tento článek píšu, zpátky do
slunného Mexika. Měl jsem to štěstí, že jsem od Karla
Pavlíčka získal GPS na lokalitu a tak jsme se s Martinem
Krpatou po odpoledni stráveném v Huizache vydali ještě
do El Nuněz. Sluníčko se už sklánělo k obzoru, ale těch
pár kilometrů po dobré cestě jsme se rozhodli risknout.
Frčeli jsme na jih, viaduktem překřížili hlavní cestu
vlevo do El Nuñez. GPSka
ukazovala někam na kopec za hřbitovem, pár stovek metrů.
Kam dál? Frkli jsme to před zvonicí doleva a jeli
vesnicí co možná nejdále nahoru do kopce.
 |
| Ariocarpus bravoanus
PA 284 |
Dojeli jsme k poslední chalupě,
před kterou si hrála parta capartů a vyrazili jsme do
kopce. Co vyrazili, já doslova vyběhl, protože sluníčko
už začalo lízat protější kopce, Martin supěl za mnou.
Holt řídil auto a nemohl popíjet palivo jako já. Když už
GPSka ukazovala pár metrů, byl jsem zoufalý, protože ač
to z fotografie nevypadá, lokalita je poměrně hustě
zarostlá a já ne a ne ty bravíky najít. Na hintoňáčcích
byly kytky na úplně pustém mírném svahu, tady nebylo kam
pro samé agáve a hechcie stoupnout. Tak dlouho jsem
chodil s navigací, až ukázala přesně nula metrů. Zaklekl
jsem – a ejhle – právě tady rostly!
 |
| Kdo najde pět rostlin, hledá
dobře |
Prošli jsme pak ještě několik stovek
čtverečních metrů píď po pídi, ale jinde než právě na
tom jediném čtverečním metru (snad s výjimkou jedné či
dvou rostlin, které byly na dohled) jsme další rostliny
nenašli. Z fotek jsem znal, že rostou taky spíše na
otevřených plošinkách, ale tlak místních a zahraničních
sběratelů zatlačil rostliny pod keříky. Když jsem
aktuální situaci diskutoval s jinými našimi kaktusáři
znalými lokality, shodli jsme se na tom, že je lokalita
opravu hodně vybraná a že jsem měl štěstí, že jsme
bravíky našli. Kolikrát tam přijede výprava a vrací se s
prázdnou. My jsme měli štěstí, kytky sice nekvetly, ale
viděli jsme jak malé semenáčky, tak dospělé odkvetlé
rostliny. Nebyly moc velké, do osmi centimetrů, které
největší bravíci mohou mít, měly daleko. Ale i tak to
byl obrovský zážitek. Třeba i proto, že jsme na lokalitě
viděli naši jedinou epitelantu na naší cestě. A to
mluvím doslova o jediné rostlině. A s Marťasem jsme ji
při pročesávání lokality našli nezávisle na sobě oba.
Taky jsme našli pár lofofor.
 |
| Doprovodná Lophophora
williamsii PA 283 |
Až po návratu domů nám kamarádi řekli,
že kdybychom se vydali dále ke kopcům, mohli jsme
narazit na krásná A. myriostigma var.
strongylogonum, Turbinicarpus klinkerianus
a prý dokonce i na leuchtenbergii. A ta nás štvala
nejvíce. Každopádně, budu-li parafrázovat známé „co oči
nevidí, srdce nebolí“, nevěděli jsme to a tak jsme
šťastní odjeli zpátky do Entronque Huizache, kde jsme
našli asi ten nejšpinavější hotel na celé naší cestě,
ubytovali se, přešli přes dálnici po nadchodu, po kterém
snad nikdy nikdo nešel, protože všichni normální lidi
chodí přímo po dálnici a v jednom občerstvení si dali
pořádnou porci masa. Pro pivo jsem musel zajít do jiného
krámku. Obsluhovaly nás snad jediné dvě pěkné Mechulínky,
které jsme za celou cestu potkali. Pořád si něco špitaly
a smály se nám. Asi ještě nikdy neviděly takové dva
otrhance, kteří na posezení sežrali skoro půl vola.
 |
| Nedospělý Ariocarpus
bravoanus |
Jejich řečem jsme nerozuměli a byli jsme
z toho trošku zmatení – a to už je oslí můstek
k povídání o dalším ariáčku: Ariocarpus confusus
(confusus = lat. zmatený).
