Ariocarpus od A do Z (9)

A je tady díl, na který jsem se těšil nejvíce, protože Ariocarpus scapharostrus je můj největší miláček a konkurovat mu může snad jen Pelecyphora strobiliformis. To jen pro ty, kdo nečetli moje předchozí povídání.

Ariocarpus scapharostrus je doposud znám z jediného údolí v Nuevo León v Mexiku. Údolím protéká Rio Casillas a nachází se v něm městečko Rayones a několik dalších menších osad. Ariocarpus scapharostrus objevil v roce 1928 Friedrich Ritter a o dva roky později byl popsán Bödekerem. V roce 1992 Hunt navrhl změnu druhového jména na „scaphirostris“ a gramaticky to zdůvodnil. Nevím, kdysi dávno jsem někde četl, že jméno je platné, i když je v něm chyba, protože není důležitý jeho význam, obsah či forma. I kdyby to byl nesmyslný shluk hlásek, tak to platí tak, jak je to v popisu. 

Koneckonců u některých lidských jmen už taky nevíme, jak vznikla a přece je považujeme za právoplatné jméno. Třeba Antálek. Víte, co to znamená? Moje babička říkala, že je to z německého ein Teil, díl. Abych se musel psát Einteilek, protože to nějaký přemoudřelec gramaticky zdůvodní? To teda ani náhodou. Koneckonců většina mých příbuzných žije na východ od řeky Myjavy a to s němčinou nemá nic společného. Já mám radši vysvětlení, které mi dala jedna kamarádka, která studovala staroslověnštinu, polštinu a češtinu. Prý ve staročeštině existovalo slovo antalek a označovalo malý soudek na víno. Tomu říkám trefa do černého! Navíc The International Plant Name Index vůbec název scaphirostris neregistruje. Ale zpátky ke skafíku, jak mému miláčkovi důvěrně říkám já.

V rámci vnitrodruhového členění se objevila dvě jména. Našel jsem varietu či formu major a pak ještě var. swobodae Halda, Horáček & Panarotto, Acta Mus. Richnov., Sect. Nat. 5(4): 163. 1998. A tady narážím na nesrovnalost. Ariocarpus scapharostrus je druh, který opravdu zahrnuje dvě jasně odlišitelné jednotky. V české kaktusářské hantýrce nazývané jako hrubá, tvrdá či suchá, měkká forma. A jako var. swobodae byla popsána suchá, měkká forma. Pojmenování je podle pana Swobody, stejně jako turbinikarpus, který taky v blízkosti Rayones roste. Jedná se o rostliny, které i ve stavu plné hydratace vypadají, jako by nebyly úplně napité – tuberkule jsou ze strany zmáčknuté, mají ostré hrany, často s odstínem do červené či hnědé barvy, bývají i oschlé a olamují se. Tím se liší od typu. Jenže ouvej. U originálního popisu je fotografie, na které je právě jasně rostlina suché formy. 

Takže pokud by měla být popsána nějaká varieta, měla by to být právě hrubá forma A. scapharostrus. Navíc jsem já sám nechtě příčinou zmatků v našich sbírkách. Před lety jsem získal od Vaška Janského několik rostlin A. scapharostrus, které byly vypěstovány z importů, které k nám dovezl Heinz Swoboda. Jednalo se o hrubou formu. Když jsem prostřednictvím jednoho pěstitele nabízel k prodeji semena, uvedl jsem, že jsou z potomstva Swobodových kytek. A onen pěstitel, který vzhlížel k popisům J.J. Haldy jako k Písmu svatému, je hnedle označil jako var. swobodae. Nepomohlo mi vysvětlování a dokazování jeho omylu. Tvrdošíjně semena označoval jako var. swobodae a když se kouknu do některých nabídek v současnosti, na svém omylu neustále trvá. Pokud tento článek čte, třeba ho přesvědčí fotografie z originálního popisu:

Jak už jsem několikrát psal, skafík je mezi kaktusy můj největší miláček a na mojí první cestě do Mexika byl jednoznačně hlavním cílem. Na cestu jsem se velmi dobře připravil, vytisknul jsem si na A2 poskládanou satelitní mapu, do níž jsem si pečlivě zaznamenal všechny GPS, které jsem jen sehnal. Dopracoval jsem se k nějakým šesti lokalitám v průběhu celého rayoneského údolí.

Do Rayones jsme dorazili 28. října. Datum jsem naplánoval podle dat fotografií v nejrůznějších článcích na internetu a zkušenosti, že skafík patří spíše k později kvetoucícm ariokarpusům. Přijeli jsme od Galeany a vydali se na nejznámější lokalitu, která je hned nad čerpací stanicí LPG před Rayones. Je to malý kopeček pokrytý černou drtí z břidlice, všem pěkně na očích. Potulovat se po něm dlouho znamená koledovat si o kontrolu. Obsluze čerpačky jsme dali vychlazené Modelo a šlo se na kopeček. Skafíků je tam i dnes stále dost. Mnohé z nich jsou nastříkané žlutou barvou a vedle nich jsou na zatlučených hřebících barevné korálky. 

Barevné označení je možná pozůstatkem nějaké vládní dotace na výzkum, u korálků si myslím, že si prostě na podzim mechulíni označí kvetoucí kytky a na jaře pak podle toho hledají semena na kšeft. Ta žlutá barva musela dát skafíkům pěkně zabrat. Když si představíte, že nad terén koukají jen dva až tři centimetry tuberkulí a to je veškerá asimilační plocha, která kytičku živí a ještě to málo, co rostlina má, ji někdo zabarví olejovou barvou, tak to jsou skafíky pěkně chycené pod krkem. Naštěstí další vlna dotací a barvení nepřišla a na rostlinách je vidět, že to zvládly a obarvené tuberkule odrůstají. Někteří kaktusáři při návštěvě lokality vytahují hřebíky s korálky a tak se pro účely focení dají najít i nepoškozené fotogenické rostlinky. Zkusil jsem i kopec na druhé straně cesty, i tam se dá pár kytek najít, ale na sousedním kopečku směrem na Galeanu najdete už jen Echinocereus leonensis. V den našeho příjezdu skafíky nekvetly, měly pár poupat.

Ubytovali jsme se v hotelu Santa Rosa. Stará babka po nás chtěla 200 pesos za osobu na noc. Dost drahý hotel. Za dvě noci 800 pesáků. Dal jsem jí pětistovku, dvoustovku a stovku. A bába, že to není správně. Nemohl jsem jí vysvětlit, že to správně je. Ona uměla na prstech počítat jen dvoustovky. A chtěla čtyři. Nakonec jsme to s Marťasem dali dohromady ve dvoustovkách a bába byla spokojená. Pak jsme vyrazili na opačný konec údolí. Zastavili jsme na jednom zajímavém kopečku nad jakousi školou. Kromě Mammillaria winterae jsme nenašli vůbec nic. Odjeli jsme k ranči u odbočky na Santa Rosa a zkusili jeden nadějný kopeček, bohužel bez úspěchu. Až na druhý pokus jsme uspěli. 

Vynechám množné číslo, Marťas uspěl. A tak začala naše dělba práce. Marťas hledal kytky, postavil u nich sněhuláka z kamínků a já pak hledal ty sněhuláky a fotil a měřil kytky. Po chvíli na nás vyjeli nějací mechulíni a volali něco o peyote a hnali nás dolů. Zkoušeli jsme je uplatit becherovkou, ale moc přesvědčivé to nebylo. (Letos tomu nebylo jinak, mechulín na nás hulákal a nadával opravdu jako pohan). S Marťasem jsme lokalitu opustili a já jsem vytipoval jiný kopec, který nebyl tak na očích. Skafíky jsme našli i tam a ve větším množství, jeden byl těsně před rozkvětem. Dali jsme na něj uříznutou PETku a těšili se na zítřek, že si nafotíme květy.

Tak jsme strávili v Rayones tři dny. Štěstí nám nakonec přálo, protože poslední den, jako by mávl kouzelným proutkem, skafíky vykvetly. Prošli jsme mnoho kopečků a na devíti z nich jsme skafíky našli. Na jednom nízkém pahrbku prakticky nad cestou jich bylo tolik, že nebylo kam šlápnout, aby nějaký nebyl pod botou. Ale nemyslete si, že to byl hektar! Ne, jen pár metrů čtverečních se stovkami mrňavých rostlin. Ony se totiž i ty jednotlivé mikropopulace mezi sebou malinko liší. Jak jsem psal výše, nad školou jsme je nenašli. Poprvé. Ale poslední den, když kvetly, jich na místech, kde jsme před tím lezli po čtyřech, byly desítky. Ale byli to mrňouskové. Sotva tři čtyři tuberkulky, dva centimetry v průměru a kvetli. Jasně, byly tam i „gigoši“ o průměru čtyři centimetry.

Největší rostliny jsme našli na nejjižnějším okraji mně známého výskytu, kde byly rostliny až o průměru třináct centimetrů. Jednalo se o zástupce hrubé formy a lokalita je poměrně vzdálená od ostatních, málo známá a navštěvovaná a není vystavená tlaku sběratelů. A jak je to tedy s oprávněností vnitrodruhového členění? Já osobně jsem zastáncem tohoto členění, ať už na jakékoliv hladině. Hrubá a suchá forma jsou jasně odlišitelné vzhledem, areál jejich výskytu není promíchaný. Na severu areálu roste suchá forma a na jihu hrubá. Předělem je přibližně městečko Rayones a sám zatím nevím, kudy hranice mezi oběma formami přesně jde a jak jsou od sebe obě formy vzdáleny. Prý snad existuje mikropopulace, kde je možné najít rostliny vykazující znaky obou forem. Osobně si myslím, že to tak nebude.

A proč tedy v jediném údolí rostou dvě různé formy téhož druhu? Asi to není jako u mrkve na úhoru a na kompostu množstvím živin. Možná to bude v kvalitativních ukazatelích. Už loni jsem si všiml, že substrát, ve kterém roste suchá a hrubá forma, se od sebe malinko liší. A letos jsem si to chtěl prověřit. Sebral jsem si drť ze severního a jižního areálu a srovnal je vedle sebe. A potvrdila se moje domněnka, že jsou tam rozdíly. Suchá forma roste více ve skalách, kámen se odlupuje ve větších kusech a spíše ve formě dlouhých jehlic, navíc má světlejší barvu a odstíny barvy světle hnědé. Naproti tomu hrubá forma roste spíše v hlubším štěrku, který je tmavě šedý až černý a odlupuje se v drobnějších kusech. Obě formy preferují jihovýchodní svahy a hlavně vrcholky a hrany obnažených kopců s nadmořskou výškou kolem devíti set metrů. Suchá forma často sleduje spáry skal, rostliny jsou v jakýchsi řádcích.

Zajímavé je klíčení rostlin. Vzhledem k tomu, že jsou dospělé rostliny dost hluboko zasypané v drti a mravence jsem na lokalitách neviděl, myslím si, že bývají semena vyplavována dešti a plují spárami, kde se zachycují. Ale navíc jsem našel povícero rostlin, kde byli klíčenci ještě mezi tuberkulemi mateřských rostlin a stejně staří o pár centimetrů dále. Myslím si, že proud vody lijáků, které v Rayones bývají asi dost prudké, může unášet i semenáčky s několika tuberkulemi a ty se potom zachycují dále od mateřské rostliny.

A ještě jeden zajímavý poznatek. Loni jsem se ptal, jaká byla největší zima, když předloni zasáhla Mexiko vlna mrazů. A představte si, v Rayones naměřili mínus osmnáct stupňů. To byla dost velká rána pro pekanové ořechy, které jsou hlavní obživou rayoneských obyvatel. A na skafících to nepoznáte. Že bývá v údolí často dost velká zima naznačují i ferokaktusy, které rostou v kaňonu El Metates pouze na skalách desítky metrů nade dnem údolí. Proč nenajdeme jediný semenáček níže, když musí dospělé bohatě plodit?

Závěrem bych konstatoval, že jsem navštívil deset mikropopulací na trase více než jedenácti kilometrů vzdušnou čarou. Čtyři populace hrubé formy a šest populací suché formy. Viděl jsem stovky, či spíše tisíce rostlin a nemyslím si, že jako druh je Ariocarpus scapharostrus ohrožený vyhubením. To však neznamená, že si nezaslouží ochranu před pleněním. Z toho důvodu taky neuvádím konkrétní informace o umístění některých mikropopulací. Ariocarpus scapharostrus roste opravdu skrytě a není vůbec snadné ho nalézt, když nekvete. A mám další tipy, kde ho budu příště hledat, chtěl bych se zaměřit na hrubou formu, kde je rostlin i populací znatelně méně. Na sever od odbočky na Santa Rosa jsem je opakovaně hledal bez úspěchu, otázkou je výskyt dále na Montemorelos a Galeanu.

Pěstování v kultuře vyžaduje propustný substrát, nebát se zalít, spíše málo a častěji, tak, aby subrstát do tří dnů vyschnul. U roubovanců je to samozřejmě jedno. Doporučení zalít kytky po odkvětu, aby udělaly semena, u pravokořenných skafíků rozhodně nedoporučuji. V mojí sbírce nemám problém s kvetením a tvorbou pylu. Pokud máte vlhký skleník, je možná lepší opylit osamocený květ jiným ariokarpusem a poznamenat si hybridizaci s tím, že na jaře vyhodíme plod. Proč? Podle mojí zkušenosti spíše zahnije rostlina od nedostatečně zaschlého vlhkého květu než od formujícího se živého plodu, který tvoří bariéru mezi rostlinou a zbytkem květu. V mém suchém skleníku skafíky bohatě plodí a snad i moje sbírkové rostliny svým potomstvem přispějí ke snížení tlaku na přírodní populace, abych mohl i svým vnoučatům jednou v Rayones skafíky ukázat.

Na závěr bych u tohoto dílu rád připsal spoluautorství Vojtovi Myšákovi, Jardům Šnicerovi a Bohatovi, kteří mi poskytli mnoho cenných informací a rad, které mi usnadnily hledání A. scapharostrus v rozlehlém rayoneském údolí.

Na shledanou u posledního ariáčku, kterým je A. trigonus,
se těší Petr Antálek