Ariocarpus od A do Z (7)

Přiznám se vám bez mučení, že seriál natahuji. Minule jsem velebil obregonii (mimochodem, opakované opylení Tbc. alonsoi pylem obregonie bylo opět úspěšné a tak jsem vyzkoušel i opylení v opačném gardu) a dnes postupuji k dalšímu písmenku v abecedě, kterým je „P“.

Žádný ariokarpus na toto písmeno, pominu-li „ssp. pailanus“, o kterém jsem už psal, není. Ale ve skleníku mám další dvě sestřenice, či spíše sestřenku a bratránka od PÉ – a to pelecyfory. Ještě než se k nim dostanu, vysvětlím to natahování – dalším skutečným ariokarpusem je A. retusus. Je to velmi plastický druh a já ho viděl pouze na dvou lokalitách, takže bych musel hodně teoretizovat. A vzhledem k tomu, že za pár dní budu zase za Velkou louží, odložím pojednání o retusáku až na dobu po návratu z cesty, kde snad uvidím A. retusus na více lokalitách.

A teď k pelecyforám. Původně byly popisovány tři, z nichž dvě vypadly a jedna přibyla. Tou nejpelecyforovatější je jistě Pelecyphora aselliformis. Pořád si pletu, jestli jsou tam dvě „es“ nebo dvě „el“. Ale je to jasné, druhové jméno má po suchozemském korýši stínce zední, Oniscus asellus, protože právě ji připomínají horní plošky tuberkule tohoto mexického skvostu.

Jo, ta tuberkule se u pelecyfory nazývá pelekus – odtud Pelecyphora. Pelekus je starořecké označení pro oboustrannou sekeru. Rostlina je známa už dlouho, popsána byla už v roce 1843. Pro svoji výjimečnost byla vždy ve středu zájmu pěstitelů a vzhledem k její ne zrovna snadné kultivaci byla často ve velkých množstvích importována. Vždyť i náš A. V. Frič psal, že jich s partou Indiánů za pár hodin vyrýpali pět tisíc! A ty pak zmrzly na celnici v Podmoklech… Tehdy to asi populaci moc neublížilo, dnes by to byla genocida. Koneckonců před časem se pořádala monstrózní akce s přenesením několika stovek rostlin v rámci Mexika a když přešla mediální vlna o skvělé ochraně, dočetli jsme se, že v botanické zahradě většina rostlin díky „péči specialistů“ uhynula. Původně byly populace popisovány v okolí města San Luis Potosí ve stejnojmenném mexickém státě, dnes jsou známy další u Ventury, Moctezumy atd.

Když jsme s Marťasem zakončovali naši veleúspěšnou první cestu do Mexika, v posledních pár dnech jsme chtěli urvat z Mexika co se dá. Tak jsme za tři dny navštívili několik desítek lokalit v plném kvapu, zkrátka jen na chviličku vidět ty největší klenoty. A jedním z nich byla i aselliformiska. Vydali jsme se ji hledat k Moctezumě. Projeli jsme dvakrát městem (nějak jsme nemohli najít výjezd, Marťas za volantem totiž stíhal i fotit) a vydali se někam na sever. GPS nám ukazovala pár kiláčků a my se kroutili prašnými cestami kolem jakýchsi kopečků, až jsme konečně narazili na fungl novou asfaltku a po té jsme se vraceli na Moctezumu.

Jako u všech nových cest byla řádně označená chlubivou tabulí, jak federální vláda pomáhá periferii. A právě na temeni kopečku, blízko této cedule byl plácek, prakticky bez vzrostlejší vegetace, kde byly doslova zavrtané stovky či tisíce aselliformisek. S Marťasem jsme lezli po čtyřech a kochali se tou nádherou. Když jsme jich měli plné oči, odběhl jsem na druhou stranu cesty, jestli rostou i tam. Nerostly, zato jsem tam našel Marťasovi jeho oblíbence – Stenocactus erectocentrus. Pak jsme po té asfaltce sjeli z kopce na Moctezumu a zjistili jsme, že kdybychom odbočili na Santa Tereza, ušetřili bychom aspoň hodinu. Ale co, úlovek byl ve foťáku a kameře, k tomu steňák a spokojenost na všech stranách. Před Moctezumou jsme ještě okoukli v zahrádce krásný Ferocactus latispinus f. flavispinus a frčeli jsme hledat k El Pedernal Stenocactus coptonogonus.

Druhým zástupcem rodu je Pelecyphora strobiliformis, známá spíše pod starším názvem Encephalocarpus strobiliformis. Byla popsána roku 1927 Werdermannem jako Ariocarpus, o dva roky Bergerem přeřazena do samostatného rodu Encephalocarpus. Až náš A. V. Frič správně zařadil tento mexický skvost podle shodného květu a semene do rodu Pelecyphora. Na tomto místě se omlouvám, byť jsem bytostně přesvědčený, že je to pelecyfora, že této kytičce říkám „encefík“. Je to kratší a jak by řekl Švejk – „maršbaťák je maršbatalión, my to tak zkracujem…“ Encefík byl mým dětským a pubertálním snem. Znal jsem ho z fotografie z Backeberga (mimochodem, je to i dnes velmi pěkná fotka) a viděl jsem ho ve dvou sbírkách, ale jejich majitelé je nebyli schopni rozmnožit.

Ono to není zas tak jednoduché, semena jsou ukryta hluboce v rostlině (odtud i jméno Encephalocarpus – en kefalos znamená „v hlavě“ a týká se to právě ukrytí plodu a semen), kde spočívají kdovíjak dlouhou dobu, já osobně si myslím, že je to pět a více let. Zkoušel jsem vysévat semena, která jsem dloubal z vrcholové části rostlin a klíčivost nebyla nic moc. Ale z nižších partií klíčila velmi dobře. To také potvrdili někteří pěstitelé, kteří se dostali k importům. Po jejich zasazení a zalití se objevily spousty semenáčků ze semen, která vypadla spoza starých šupin. A propos, před mnoha a mnoha lety, když ještě chrudimská burza nebyla v současných prostorách a CITES zahrnoval snad jen pandu a slona, jsem propásl možnost koupě importů, které tam kdosi po 360ti Kčs nabízel. Myslel jsem si, jak pomohu mexické přírodě a pak si rval vlasy… Jó, když můžeš něco koupit, udělej to hned. A to platí na burze i dnes.

Ale zpátky k encefíku. Je to jedna z mých nejoblíbenějších rostlin a budu to určitě vzpomínat i u druhého oblíbence, skafíku, že kdybych měl sedět na doživotí a moci si vzít jedinou kytičku na okno, budu váhat právě mezi těmito dvěma skvosty. No a když už jsem se po velkých letitých peripetiích konečně dostal do Mexika, nemohl jsem nenavštívit lokalitu Pelecyphora strobiliformis. Naštěstí nepatří mezi ty superšpekózně tajné a pěkný Karlův článek v Novinách je dost instruktivní, aby se lokalita dala najít. Navíc v těsné blízkosti rostou další klenoty, jako Turbinicarpus pseudopectinatus var. rubriflorus (to je jedna z těch dvou vyřazených pelecyfor, jak jsem psal výše), Gymnocactus suberraneus a Mammillaria albicoma.

Tak jsme s Marťasem jednoho krásného dne vyrazili na devadesátý kilometr, zaparkovali auto, absolvovali kontrolu federálů a vyrazili pekelným vedrem na lokalitu. Obloha byla azuro, větřík se někam schoval a nadmořská výška ubrala ozónu. Byť jsme byli v Mexiku už týden, pěkně jsme se spálili. Ale to jen na okraj. Hned kousek za zaparkovaným autem jsme se těšili z Turbinicarpus pseudopectinatus a Mam. albicoma, taky jsme poprvé viděli telák, T. bueckii. Ale mě to hnalo dál, za encefíky.

Podle GPSky jsem tušil, že to bude někde více na kopci a taky jsem měl v hlavě fotku z Novin. Takže jsem proběhl mezi fosuláky, echinocereusy, T. bicolor, G. uncinatus, kandidami a kdoví čím ještě, abych konečně stanul na místě zaslíbeném. Ten plácek byl zřejmý už z dálky. Byl prostý většiny vegetace, barva kamenů připomínala spáleniště. Byly červenohnědé až černé. Stejný substrát jsme později viděli i u aselliformisky. Bylo zvláštní, že ve stejné nadmořské výšce na jiném místě kopce žádné encefíky nebyly. Doprovod tvořila občas nějaká Neolloydia conoidea. Viděl jsem ji na mnoha lokalitách a nejhustěji rostla vždy na nejsušších částech dané lokality – a u encefíků jich bylo pár a vyloženě živořily. Musí to tam v létě být opravdu peklo.

V okrajových částech se dal najít ojedinělý T. bueckii. Co se týče encefíků, byla jich tam spousta, často rostly ve skupinách a nebyla nouze o semenáčky. Populace je stabilní a nepřipadne mi nějak zdecimovaná. Nenašel jsem žádné viditelně poškozené rostliny a nemohu potvrdit, že někteří naši experti sbírají semena tak, že prostě vyříznou vegetační vrchol. Možná ty skupinky byly vícehlavé rostliny, které se z této dekapitace vzpamatovaly, ale spíše si myslím, že šlo o semenáče, které rostly vedle sebe. Koneckonců encefíky ve vyšším věku odnožují i spontánně. Podařilo se mi pracně získat bez sebemenšího poškození rostlin i pár semínek a světe div se, vyklíčila už druhý den po výsevu. A všechna. Teď ještě udržet semenáčky a za pár let se těšit na květy. Nakonec ještě malá poznámka: lokalit je známo více, zasahují až k Zacatecasu. Hledal jsem je, nenašel. Snad příště.

V dalším dílu seriálu se kukneme na retusáček.
Petr Antálek