Ariocarpus od A do Z (8)

Tak jsem zase zpátky z Mexika a u psaní o ariokarpusech. Minule jsem sliboval pokračování o jednom z nejrozšířenějších druhů, o Ariocarpus retusus. Tomu odpovídá i rozsah tohoto pojednání.

Jméno je už hodně fousaté, vždyť bylo Scheidweilerem (Michael Joseph François 1799-1861) publikováno podle rostlin ze sbírky Henri Guillaume Galeottiho v Bruselu už v roce 1838. Později se objevilo několik rekombinací, se kterými nebudu zdržovat a taky několik infraspecifických jmen, ať už se jednalo o subsp. confusus (o tom již bylo pojednání v jednom z dřívějších dílů), subsp. horacekii, jarmilae, panarottoi, sladkovskyi převážně z dílny J. J. Haldy, které nejsou mnohdy akceptovány a jsou vnímány jako nepříliš přesvědčivé názvy lokálních populací. Ale proč ne, když se v diskusi o A. retusus řekne „horáčeki“, nemusí se vysvětlovat, že se jedná o rostliny od La Luz jižně od Matehualy.

Před nedávnem přibyla kombinace A. retusus ssp. pectinatus Weisbarth pro rostliny, které mají brázdu s pektinátními trny na horní hraně tuberkulí. Lokalita je uváděna u popisu velmi volně jako Huizache (?) a původ od A. Laua z roku 1971. Podle toho, co jsem viděl ve sbírkách, některé rostliny jeví známky hybridizace, jiné mají blízko k poslední nezmíněné platně pojmenované subspecii, kterou je ssp. scapharostroides. O možném hybridním původu některých rostlin svědčí malá uniformita a také to, že některé v průběhu života mění tvar tuberkulí, délku brázdy, počet trníků a množství vlny v brázdě, či chcete-li, areole.

Ještě bych se rád zmínil o Ariocarpus furfuraceus, popsaném původně jako Anhalonium furfuraceum J. M. Coult, 1894, nyní považovaném za varietu nebo přímo bezvýznamnou odchylku v rámci druhové variability. Jak už před lety psali Chvastek a Žwak v časopise Kaktusy, na některých lokalitách lze najít plynulý přechod mezi typickými „retusus“ a „furfuraceus“. A aby byl výčet jmen kompletní (snad jsem na někoho nezapomněl a neurazil ho, oni někteří kaktusáři jsou ješitní až hrůza), přidávám ještě A. retusus ssp. trigonus od znalců nad jiné povolaných – pánů Andersona a Fitz Mauriceho. K jejich kombinaci nemohu mít výhrady, holt botanici vidí kytky jinak než pěstitelé. Pro mě je taky na světě jedna smetanka lékařská (bacha, pampelišek už je fůra) a specialisté by jich popsali desítky.

Ale konec salónní botaniky, sliboval jsem, že až uvidím více retusáčků v přírodě, něco o nich písnu. Při mojí první návštěvě Mexika jsem A. retusus nevěnoval mnoho pozornosti a času, protože prioritou byl A. confusus a A. scapharostrus. Letošní cesta byla více výletem a okružní jízdou, navíc i časově a kilometricky delší, takže jsem viděl lokalit s Ariocarpus retusus více. A často byl retusáček v roli doprovodné vegetace. No představte si, takovou hříšnou větu já napíšu. To je jako kdyby Vojta Myšák napsal, že někde jen tak mimochodem rostla lofofora. No ale zkuste napsat, že překrásný Ariocarpus retusus doprovázela ve vrcholových partiích lokality prachobyčejná Mammillaria sanchez-mejoradae!

Nejlepší bude, když vezmu lokality jednu po druhé, jak jsem je postupně navštívil a kuknu při tom do deníku.

První Ariocarpus retusus jsem viděl na kopci s vysílačem nad El Huizache. Ona je to moc pěkná lokalita. Určitě patří do kategorie hotspot – oblast s vysokou mírou druhové diverzity. Na pár hektarech najdete mimo jiné Astrophytum myriostigma, Lophophora williamsii, Coryphantha glanduligera, Neolloydia matehualensis a taky krásnou formu A. retusus, kterou mnozí označují jako var. elongatus. Měl jsem štěstí, že jsem jak loni, tak při letošní návštěvě lokality viděl ariáky v květu. Květy byly většinou čistě bílé, jen občas s růžovým nádechem. Nevím, jestli onačení „elongatus“ je zcela na místě, ale ze všech forem A. retusus mám asi tu huizačskou nejradši. Možná proto, že je nejpodobnější mému prvnímu a dosud žijícímu nejstaršímu ariáku ve sbírce, jehož fotografie otvírá tento díl. Už jsem o něm psal v první části této minisérie.

Letos jsem však na vysílač šel s jiným hlavním cílem, a tím bylo nalezení Turbinicarpus klinkerianus, na který jsem loni vůbec nepomyslel. A taky jsem se chtěl pokusit najít pár semínek na Neolloydia matehualensis, kterou v našich sbírkách prakticky neuvidíte. Mám z loňska tři semenáčky na peirácích a člověk nikdy neví, jestli nepřijde nějaká pohroma a rostlinky nezahubí. Půl hodiny před odjezdem na letošní výpravu se mi ve skleníku zlomila bouganvillea a spadla právě do několika stovek oroubovaných peiráků. Málem mě trefil šlak.

Druhá a poslední lokalita, kterou jsem navštívil na loňské cestě, leží nedaleko El Pedernal poblíž lokality Echinofossulocactus coptonogonus. Tato populace má kratší, ostře řezané tuberkule s terminální areolou. Řekl bych, že odpovídá nejvíce mojí představě o typovém A. retusus.

No uznejte, že s těmito dvěma navštívenými lokalitami jsem si nemohl dovolit napsat něco o A. retusus. Dobrý důvod navštívit znovu Mexiko, ne? Tak pokračuji letošními lokalitami. Pavel mi psal do Mexika, ať s tím psaním trošku pohnu, že Noviny čekají na další díl, jenže dokud jsem neviděl všechny plánované lokality, nepřipadl jsem si dost kompetentní. Asi jako profesor Machulka z Cesty do hlubin študákovy duše.

Další retusus, který jsem měl možnost pozorovat, roste jižně od Matehualy u La Luz. Je to typová lokalita formy popsané jako ssp. horacekii. Tuberkule mají ostřejší kýl, širší bázi, vypouklý hřbet a protaženou špičku. Květy jsou bílé, vnější okvětní lístky často s růžově fialovým proužkem.

Nějakých 23 km severně od Matehualy jsme úspěšně hledali Turbinicarpus valdezianus. Doprovázel ho mimo jiné i A. retusus. Naplňuje moji představu o Anhalonium furfuraceum.

Z deníku:
7. 10. 2012, neděle… pak jsem nás ještě navedl na lokalitu M. sanchez-mejoradae. Je to kouzelné místo, škoda, že jsme tam byli až pozdě odpoledne, takže rostliny jsme fotili bez sluníčka. Už dole pod kopcem byly nádherné obrovské horizontíky a mamilárky, výše přibyly fosuláky, neolloydie. Kdosi nahlásil retusus. Já jsem hledal ve spárách kamenných výchozů sanchezky. Našel je Henrik na samém vrcholu kopce. Mnohé byly pod kameny, jak tam mohou růst, netuším. Dokonce jsme našli celou mateřskou školku prťavých semenáčků. Pak šel Karel dolů, Vašek Chmel mu řekl, že sejdeme opačnou stranou kopce, ať pro nás přijedou autem.

Cestou dolů po jihozápadním svahu jsme našli stovky malých retusáčků. Nekvetly a taky se v nich nedala najít žádná semínka. To mě dost štvalo. Ale přece jen jsem slavil úspěch: našel jsem leuchtenbergii! V posledním retusáčku před odjezdem jsem vyškrábnul několik semínek. Takže jsem byl nakonec velmi spokojený.

Za další populací A. retusus se přesuneme až do Coahuily ke General Cepeda. Ariáky jsme našli při hledání Astrophytum capricorne var. minor. Jediný den na naší výpravě bylo pošmourno s cáry mlhy a nízkých mraků. A to právě na lokalitě A. retusus var. furfuraceus u General Cepeda.

Dalších pár dnů jsme věnovali astrofytům z okruhu capricorne. Abych pravdu řekl, bylo jich na mě jakožto ariákofila trošku moc. Ještě, že jsme občas zakopli o A. fissuratus, ale o těch jsem už psal (a ještě něco napíšu). Když jsme minuli nejsevernější bod výpravy u Cuatrocienegas a začali se vracet na jih, nemohli jsme nenavštívit věhlasnou lokalitu u La Paloma, proslulou velkým množstvím kristátních A. retusus. Prý je jich tam přes dvacet. Přijeli jsme tam se západem slunce a našli opravdu krásné rostliny se zavřenými květy. Samozřejmě i na kristáty došlo. Ony jsou to tak obrovské rostliny, že prostě nejdou přehlédnout.

Z La Paloma jsme to se západem Slunce o závod valili do hor najít Echinocereus delaetii. Byla už skoro tma, když jsem z auta zahlédl cosi bílého v křoví. Vrátili jsme se a za úplné tmy fotili tento skvostný kaktus. Karel říkal, že každá další výprava posune nález aspoň o kilometr zpátky, což se nám taky podařilo.

Druhou nuevoleonskou lokalitou A. retusus byl nízký pahrbek severně od La Ascension. V některých katalozích jsem u rostlin z této oblasti našel označení A. retusus-trigonus. Možná proto, že někteří jedinci této populace měli dost protažené tuberkule, ale trigonus tady? Je to furfuraceus.

Následují tři lokality z Tamaulipasu, první je lokalitou ve sbírkách vzácného Turbinicarpus schmiedickeanus. Těch jsme na lokalitě po krátkém usilovném hledání našli na malé ploše asi patnáct. Druhá lokalita je u Cieneguilla, což je nedaleko od populace A. agavoides (zachari).

Velmi zajímavou populaci A. retusus tady před lety našel Pavel Pavlíček a protože jsou to opravdu krásné rostliny, dal jim pracovní jméno var. pulchellus. A sedí to. Třetí lokalita je vedle cesty číslo Mex101 cca 20 km jihozápadně od Tuly. A jestli si některá populace zaslouží přídomek var. elongatus, tak je to právě tato.

Tak už jdeme do finále (a možná přijde i kouzelník), zbývají poslední dvě studované populace. Obě patří do ssp. scapharostroides. První je populace El Sabinito nedaleko skvělého kempu u známého jezírka. Našli jsme stovky rostlin ve výborné kondici na konci květního období.

Druhá populace roste na lokalitě Turbinicarpus rioverdensis, našel jsem jen tři malé rostliny a nebyl čas hledat další, takže se mi nepodařilo sehnat jediné semínko z této zajímavé formy, která v našich sbírkách asi není běžně k vidění.

Končí další díl seriálu o ariokarpusech, asi nejrozsáhlejší. Berte to jako omluvu za dvouměsíční přestávku. Chtěl jsem ukázat A. retusus v co možná neširší jeho rozmanitosti. Těch třináct lokalit, na kterých jsem ho viděl, zdaleka nepokrývá celý areál výskytu. Až jich navštívím třicet, čtyřicet či padesát, budu moci říci, že Ariocarpus retusus znám a že mu rozumím. Teď se jen vděčně koukám a kochám.

Příští díl bude věnovaný mému největšímu miláčkovi, kterým je Ariocarpus scapharostrus. A pokud jde o skafíček, na ten já jsem kabrňák. Tak se máte na co těšit.

Na shledanou za měsíc.
Petr (Skafík) Antálek