Ariocarpus od A do Z (11)

A je tady poslední díl, díl od „Z“. Žádný ariokarpus nemá jméno od tohoto písmene. Pominu-li to, že A. agavoides ssp. pulcher z dílny Haldy a Horáčka měl pracovní název podle mého přítele Milana Zachara. Takže „Z“ jako závěr. Přemýšlel jsem o tom, jak tento díl nazvat a napadlo mě „ozvěny a dozvuky“.

Takže začnu ozvěnami. Setkal jsem se jen s třemi ohlasy, což mě trošku překvapilo. Čekal jsem více komentářů a připomínek. Hned po prvním dílu mi psal Jerzy Kłosiński z Polska. Už jen jeho mail agavoides@gmail.com svědčí o jeho nadšení. A taky provozuje pěkné webové stránky: http://agavoides.republika.pl/. Vřele doporučuji.

Druhý ohlas byl až s latencí. Na chrudimské burze si dost hrubým způsobem stěžoval prodejce, od kterého jsem měl semena z bíle kvetoucího A. bravoanus, že jsem neuvedl ve svém článku jeho jméno a jestli mi Pavel nedělá cenzuru. Jeho křik byl slyšet na celý sál. Takže: Pavel mi nic necenzuruje, jen je neslušné dělat na webu kaktusářské firmy reklamu jiné kaktusářské firmě. Navíc proč bych to dělal zadarmo, když jsem semena draze koupil a měla velmi špatnou klíčivost. Pět vyklíčených semenáčků je mizerie. Mojí platbou vzájemné závazky skončily. A teď si může křikloun čekat do další burzy a nadávat. Stejně mě pobavilo, jak dlouho v sobě ten hněv živil. A ještě poslední připomínka. Ať se křikloun honosící se titulem z biologie a nadávající titulovanému lékaři do blbých doktorů podívá třeba do Wikipedie a pak mě poučuje o tom, co jsou F1 a F2 generace. (Podle prvního Mendelova zákona je F1 generace vzniklá křížením homozygota recesivního a homozygota dominantního uniformní. F2 generace je druhá generace potomků (druhá filiální generace), které získáme zkřížením jedinců generace F1. V F2 generaci již dochází k segregaci alel a současně nacházíme různé fenotypy.)

Konec dobrý, všechno dobré, velmi mě potěšil mail od guru českého kaktusářství, Honzy Říhy, kterému se líbil díl o A. scapharostrus.

A teď k dozvukům:

Díl první, Ariocarpus agavoides.

Navštívil jsem dvě populace v blízkosti Tuly. Zatímco mi všichni doporučovali hledat na kopcích severozápadně od města, my jsme je našli právě na opačném konci města, když jsme hledali Gymnocactus ysabelae. Navíc jsme hledali i smíšenou populaci s Ariocarpus kotschoubeyanus, která by se měla nacházet nedaleko.

Lokalita byla úplně zdevastovaná a zůstalo na ní jen pár Echinofossulocactus pentacanthus. Ale třeba kousek dále přece jen rostou oba tulské ariáky pospolu. Každopádně jsme našli desítky kvetoucích rostlin a nezdá se mi, že by populace strádala.

Opětovně jsem navštívil lokalitu u Las Cruces. Tentokrát jsem zíral. Zatímco jsme loni s Marťasem našli jedinou rostlinu, letos, když kvetly, byly jich desítky. Musím tady poopravit, co jsem psal v prvním dílu série. Na lokalitě je dost květuschopných rostlin, ale žádní obříci to nejsou.

Ptáte se, co A. agavoides ssp. sanluisensis? Možná na příští cestě, pokud nějaká bude.

Díl druhý, Ariocarpus bravoanus.

Nic se nezměnilo. Na GPSce jsme našli tytéž rostliny, žádná nechyběla, cestou jsme potkali i jeden zbloudilý osamělý bravík. Byl to typ s delšími tuberkulemi. Loni byly odkvetlé, letos zase ještě nekvetly. Chtěl jsem tam letos najít leuchtenbergii, ale nepodařilo se.

Zato plodily epišky a našel jsem A. myriostigma strongylogonum. Na lokalitě se mi podařilo ztratit pinzetu. Třetí den výpravy. Kdo ji najde a přiveze mi ji, má u mě lahev slivovice.

Díl třetí, Ariocarpus confusus.

Marmolejo jsem si užil, konfuzáčky pěkně kvetly a já nikam nespěchal. Lokalita cestou na San Rafael de los Cortez byla taky v plném květu, opět jen žluté a bílé květy. Suprová záležitost byla nová lokalita A. confusus u La Escondida. Loni jsme byli na východ od křižovatky a letos mi vyšel tip na lokalitu cca kilometr na západ od křižovatky.

A jak jsem psal ve třetím dílu, že mám pocit, že u La Escondida je nějak více bíle kvetoucích rostlin, tak návštěva této nové lokality mě v tomto pocitu ještě utvrdila. Těch bíle kvetoucích rostlin tam byla snad polovina. A kvetly blíže středu a podobaly se spíše A. retusus. Vážně jsem zvědavý, jak se mi konfusáky z těch čtyř lokalit, které jsem navštívil, na peirácích srovnají.

Díl čtvrtý, Ariocarpus fissuratus.

To byla letošní premiéra. Viděl jsem ho na osmi lokalitách známých i nově nalezených, jak lloydíky, tak intermediusy. A v květu. Pojďme na fotky!

Díl pátý, Ariocarpus kotschoubeyanus.

Zase smůla na květy. Nebýt toho, že jsem výpravu přesvědčil v Huizache zajet kousek bokem, neviděli bychom ani ten jeden okousaný květ. Tentokrát jsem měl štěstí, že jsem si našel jednu populaci sám. Tak dlouho jsem chodil po bezodtoké pánvi, až jsem je našel.

Druhou populaci jsem viděl u známé hory El Pillar. Že prý var. macdowellii. Houby. Pěkně velké kytky. A portfolio ariáků jsem si doplnil o var. sladkovskyi. Našli jsme jen velmi málo rostlin. Na elefantidenskách u Rancho Nuevo Sombrerete nám tři auta plná mechulínů zatarasila cestu a vyhnali nás z lokality. Oproti loňské prašce tam letos vedla fungl nová asfaltka.

Díl šestý, Obregonie.

Navštívil jsem stejnou lokalitu jako loni a pokoušeli jsme se najít další. Jedna GPS nás zavedla hluboko do polí, náhodný výskok na odbočce na San José de Salamanca nebyl úspěšný. Co však bylo úspěšné, bylo to, že jsem si splnil přání z minulé cesty. Tak jako návštěvník afrického safari musí vidět velkou pětku (slon, nosorožec, lev, buvol a levhart, případně hroch), kaktusář v Mexiku musí vidět ariák, lofku, turboš, … a leuchtenbergii. Ona to v Mexiku není pětka, ale spíše desítka či dvacítka (desítku mají v Mexiku dobrou, netrefíte vedle, když koupíte Tecate nebo Modelo).

A zatímco loni jsme s Marťasem leuchtenbergii nenašli, protože jsme po ní ani nekoukali, letos jsem měl na ni opravdu štěstí. V Nuňez jsem ji tedy nenašel, i když jsem ji hledal. Ale jak mi říkal Vojta Myšák, leuchtenbergie se nehledá, ta se zkrátka nachází. A taky že jo. První jsem potkal v Entronque Huizache, když jsem hledal lofofory, druhou, když jsem hledal Mammillaria sanchez-mejoradae. Na tu třetí, západně od Parras de la Fuente, jsme šli cíleně – a byla to výjimečná populace, protože zatímco jinde jsme nacházeli leuchtenbergie spíše menší a ve skrytu vegetace, tady rostly obrovské, často vícehlavé rostliny přímo na mýtinách.

Další leuchtenbergie jsem potkal při hledání Turbinicarpus schmiedickeanus a jauernigii. Tedy pět zářezů na pažbě, dobrý výsledek, zvláště když se našlo i nějaké to zatoulané semínko v hloubi mezi tuberkulemi. Ostatně, všimli jste si, jak bídná je nabídka leuchtenbergií s doloženým původem? A přitom tak krásná rostlina. Nevím o tom, že by byla popsána nějaká varieta či subspecie, jsou prý populace, které by si nějaké taxonomické zhodnocení zasloužily. Některé mají velmi krátké tuberkule, u Quida Kuchaříka jsem viděl zajímavé rostliny, které měly jinou barvu a strukturu pokožky. Takže, zkusme v našich sbírkách tuto krásku s obrovským květem pěstovat jako jiné piplané špeky, určitě si to zaslouží.

Tolik dozvuky z letošní cesty. A co se děje ve skleníku? Na peirácích narůstají seenáčky. Možná jsem to psal už ve dřívějších dílech či jiných příspěvcích, nedařilo se mi na ně roubovat, dokud jsem nenašel brýlovou lupu a nepřišel na všeobecně známý fakt, že peirák snese skoro všechno. Klidně ho můžete mořit v sauně, to má nejradši. Když jsem jednou ořezával odnože a nestíhal je sázet, prostě jsem je naházel do kyblíku s vodou.

Po čtrnácti dnech jsem lovil jako v akváriu nacucané peiráky se spoustou kořenů, drsně jsem je nasázel do zahradnického substrátu, kořeny nekořeny, ať se polámou, jak chtějí, zalil, hodil do akvárka a přikryl sklem. A co myslíte, chcípnul nějaký? Ani náhodou. Pak se jen seřízne co nejvýše a na něj přilepí semenáček a šup s ním zpátky do akvárka. A dějí se divy. Ale pozor, některé semenáčky si dávají trošku načas a rozjedou se třeba za dva tři týdny. To jen proto, abychom si nemysleli, že jsme velcí machři.

Na závěr této série přidám pár fotek ze sbírky. Nebojte se, s psaním nekončím. Pokud se vám moje rozmýšlení nad kytičkami líbilo, můžete se těšit na povídání o geoškách, aztékiích, taky Turbinicarpus od A do Z možná přijde. A pokud se komukoliv něco líbilo, nebo nelíbilo, věřte, že rád všem slušným lidem odpovím.

Na závěr bych chtěl poprosit všechny, kdo jsou ochotní, zda by mi neposkytli sběrová či studijní čísla s GPS svých nálezů ariáčků, leuchtenbergie a turbinikarpusů, chystám se připravit mapy výskytu jednotlivých druhů a synonymiku sběrových čísel. Děkuji.